Oslavy nebo hanobení?

Způsob, jakým prezident Pavel a média ovládána koaliční vládou komentují 79. výročí konce války a osvobození Československa nápadně připomíná politické přelomy, kterými prošel český a slovenský národ v nedaleké minulosti. Vyznačovaly se zatažením železné opony, která měla bránit objektivnímu posouzení předchozího období. Zánik státu Čechů a Slováků, v kterém měly menšiny zaručena práva a jemuž dnes Karel Hvížďala odepírá demokratický charakter, byl provázen šestiletým mytím mozků a přípravou konečného řešení české otázky.

Vědí dnes vůbec mladí lidé, že nacisté vypracovali plány na odstranění českého národa z povrchu zemského a že jen porážka Německa tomu zabránila? Květnové vítězství 1945 česká veřejnost vítala s radostí, která předčila nadšení Čechů nad pádem nenáviděného Rakouska v říjnu 1918. Kdo to neprožil, nedovede si představit, jak lidé toto zmrtvýchvstání po celý rok slavili tancem na ulicích, jak byli vděčni Rudé armádě, prezidentu Benešovi – osvoboditeli a všem, kdo přispěl k porážce „hnědého moru“. Já si to dobře pamatuji, bylo mi 17, ale dnešní pan prezident nic z toho nepovažuje za důležité, víc ho zaměstnává majetek Lichtenštejnů a mírumilovnost představitelů sudetských spolků. Mlčí se o tom, že naprostá většina národa se po válce s nadšením pustila do budováním nového státu ve znamení demokracie obohacené o ideály sociální spravedlnosti, které ani násilná sovětizace po roce 1948 nemohla umlčet. Hlavní slovo v Pražském jaru 1968 měli lidé, kteří nechtěli podrobení východním režimem vyměnit za podrobení na tom opačném. Odpovídá bezvýhradná podpora kyjevského režimu zájmům českého národa?

Mluvíme-li o konci války, je třeba připomenout dnes již záměrně nepřipomínané úsilí K.H. Franka, který se v posledních týdnech své moci snažil navázat kontakt s vedením americké armády. Šlo mu o to, aby se poslední bojeschopná německá armáda generála Schörnera mohla vzdát bez boje Američanům, kteří by zase měli možnost obsadit dosud Rudou armádou neosvobozené území Protektorátu. Tento pokus byl doprovázen varováním o smrtelném nebezpečí hrozícím z bolševické východní mocnosti. Čtu-li dnešní projevy představitelů státu a mnoha dalších komentátorů květnového převratu (stali jsme se gubernií bolševického Ruska), nemohu si nepoložit otázku – měl tedy K. H. Frank pravdu? Možná odpověď je pouze ano – ne, nic třetího. Řekneme-li ano, z německých okupantů uděláme představitele Západu. Je na místě se ptát, proč se dnes vytahují nacistické fráze, které měly ospravedlnit neuvěřitelná zvěrstva oddílů SS a Wehrmachtu páchaná v Sovětském svazu?

Dalším tvrzením, které se předkládá veřejnosti, je dvojí fráze – na jedné straně se velebí Německo jako země, která se dokonale zbavila nacistické minulosti, na druhé straně se Rusko haní jako nepřítel a bez skrupulí přirovnává k Hitlerovu Německu. O bojích na Ukrajině se mluví jako o válce, která „si nijak nezadá s tou druhou svou ničivostí“. Tato tvrzení jsou diktována okamžitým politickým zájmem a nelze je ponechat bez kritického komentáře.

Za prvé: Amerika a Británie ihned po válce zapojila německé vojenské a výzvědné specialisty do války proti Sovětskému svazu. Adenauerovy zákony o „škodách způsobených denacifikací“ zabránily souzení a trestání válečných zločinců. K tomu došlo se zpožděním 15 let, vynuceným zoufalou reakcí synů a vnuků proti generálnímu pardonu udělenému nacistickým válečným zločincům, kteří se v čase studené války obratem stali spojenci západních demokratů. (O kapitalismus nešlo, protože Hitler byl se všemi árijskými průmyslníky, zbrojaři, finančníky a obchodníka zadobře.) Co může být horším potvrzením této věci než dokonalá „demokratizace“ generála Reinharda Gehlena, šéfa výzvědné služby, pověřeného vyšetřováním sovětských zajatců. Za své nesčetné válečné zločiny byl v Sovětském svazu odsouzen k smrti. V USA byl spolu s tisíci Hitlerových specialistů, navzdory americkým zákonům, omilostněn a v Adenaerově Německu ho pověřili zřízením a vedením spolkové armády. Tomu se říká udělat z kozla zahradníka. Nepotřebuje to komentář – není to jediný případ podobného zázračného prozření a převtělení vysokých německých válečníků.

Za druhé: Ruská federace, která vznikla pod patronací amerických šiřitelů kapitalismu a demokracie, převzala na sebe závazky SSSR, rozmetala starý hospodářský systém a octla se v hospodářském a duchovním úpadku připomínajícím nejhorší časy této nešťastné země. Jak je možné, že se po několika letech opět stalo hrozbou západním demokraciím? Proč Putina již několik let před vpádem ruské armády na Ukrajinu srovnávali s Hitlerem a uštědřovali mu nejhorší nadávky – zabiják, šílenec, zločinec, predátor, usurpátor etc. Proč se Rusko stalo znovu ztělesněním bolševického barbarství? Proč ten veletoč? Čím se Putin provinil? Tím, že pomohl rozvrácené zemi, která přišla rozpadem hranic o 23 milionů ruských občanů (8 milionů se octlo na Ukrajině), vzpamatovat se z ponížení a bídy? Tím, že začal bránit integritu země (znemožnil Chodorkovskému a dalším oligarchům prodat přírodní zdroje Sibiře americkým soukromým společnostem), ukončil místní války, obnovil v zemi pořádek a zpustošené armádě dovolil povstat z mrtvých? Tím, že přiznává Sovětskému svazu rozhodující zásluhu za zničení Hitlerovy Třetí říše? Přesto nebo právě proto ho trest Západu neminul – na Varšavské konferenci NATO 2017 byl vyhlášen za nepřítele číslo jedna.

Co ještě dodat? V čase, kdy se kyvadlo dějin přesmykne na druhou stranu, dostane kritika předchozího režimu volnou ruku – vše je dovoleno. Zamrazilo mne, že kdosi využil příležitost a znovu uvedl Fučíkovu čest v pochybnost (někdo asi nemůže zapomenout na jeho druhou mediální popravu), a šokovala mne také mnohokrát opakovaná zpráva o krádežích a násilnostech páchaných ruskými vojáky. Cožpak vojáci jiných armáda byli svatoušci? Připomeňme italský film Horalka se Sofií Lorenovou a řadu dalších románů a filmů, ukazujících rub statečnosti a hrdinství. Vybavuje se mi brožura s výčtem podobných přečinů amerických vojáků (ti ovšem neprošli takovým peklem války jako ruští, nebyli svědky takových hrůz, jaké páchali němečtí vojáci v Rumunsku, v Pobaltí, na Ukrajině a všude, kde prováděli rasové a politické čistky), ale kdo by dnes prověřoval platnost těchto dokumentů? Historici studující totalitní režimy to určitě nebudou, raději je nechají tlít v nedostupných archivech. (Ostatně autor zmíněné brožury o amerických násilnících si po letech spravoval reputaci psaním o zločinech české tajné policie. Budiž.) Také prezidentova slova o „dnešní válce rovnocenné ničením té druhé, nejhorší v dějinách“, mě zarazila. Připadají mi jako malování čerta na zeď. Takové zjednodušení, vyvolané potřebou chvíle, se dá těžko omluvit. Kde je metafyzická hrůza holokaustu? Kde zůstalo celoplošné bombardování měst v mnoha zemích vrcholící spálením Drážďan pár dní před konce války? Kde je použití atomové pumy ve dvou dosud bombardováním nezničených japonských měst v době, kdy Japonci nechtěli podepsat kapitulaci jen proto, že trvali na zachování císařského majestátu? (Když byly Hirošima a Nagasaki obráceny v popel a dým, Američané se zachováním císařství souhlasili.) Připomínka těchto hrůz vybavuje hned řadu okolností, které veřejnost nezná, a mnohým dnešním lidem u moci to vyhovuje.

Myslím, že Petru Kolářovi, prezidentovu „příteli po boku“, nekřivdím, že v generálově negativní reakci na jubileum vidím zřetelné stopy názorů zbrojního experta spojeného s americkým válečným průmyslem. Odkud se jen bere ta neochvějná touha válčit až do kýženého vítězného konce? Vymýšlím si? Ne. Cituji Kolářovo prohlášení o tom, že český ambasador se může vrátiti do Moskvy „až bude Rusko poraženo, omluví se, bude Ukrajině platit reparace a bude se chovat jako normální stát.“ (Právo 7. května) Neodpovídá ta předpověď lidovému rčení „až na svatého Dyndy“?

Mojmír Grygar