Květnové dny

Již několik desítek let v těchto květnových dnech oslavujeme porážku nacismu v Evropě. Její existenci si na vlastní kůži prožila už jen ta nejstarší generace, navíc pouze v průběhu svého dětství, takže skutečných pamětníků schopných přinášet pocity z tehdejšího řádění německých fašistů a jejich ideových spolubojovníků výrazně každý rok ubývá. Přidejme k tomu problémy spojené s vysokým věkem, tedy ztrátu paměti, také energie a chuti předávat své zážitky mladým, v neposlední řadě i změnu politického myšlení dalších generací, a nemůžeme vnímat nic jiného, než ztrátu reálného přístupu k zločinnému chování nacistů.

Nenávist liberálů a eurohujerů k Rusku je neomluvitelná. 2.světová válka je i po desetiletích od svého vzniku i konce varovným mementem. Milióny mrtvých, umučených a zbídačených lidí z mnoha národů jsou skutečným varováním před další eskalací hamižnosti, nesnášenlivosti a neochoty hledat cesty k vzájemně prospěšným dohodám. Opět se nám tak vrací neúcta k životu, ke zdraví a k právu na sebeurčení každého jednotlivého národa. Německo už v minulosti mnohokrát ukázalo svou agresivní tvář a germánské hordy doplněné dalšími z jiných států opět začaly terorizovat své okolí. Tehdy v Mnichově nás zradili naši domnělí přátelé, jejichž naivita a lenost způsobily na čas ukončení existence Československa. To se už nikdy nevrátilo k tomu, jak významnou a rozvinutou zemí bylo za krátké období 1.republiky. Přesto to byla Rudá armáda, kdo nám vrátil naději.

Byli to Sověti, kdo vyhnal Němce od Moskvy, poté i z Polska, Slovenska a z Čech. Otevřeli brány koncentračních táborů a jako bonus za svou odvahu i výdrž a bojovnost byli předurčeni k dobytí Prahy i Berlína. Demarkační čára byla daná, přestože by Američané byli v Praze možná dříve. Po oficiálním skončení války, možná dokonce už před ním, však bylo jasné, že silný Sovětský svaz se svým strategickým zázemím bude v příštích desetiletích vznikajícímu Západu vadit. Ne, nechceme si hrát na historiky, ale jisté je, že nacistické mozky zmizely na nějakou dobu ze scény, aby se později vrátily rehabilitované do běžného života právě na území západních zemí. Nebezpečná ideologie tak nebyla vymýcena a mohli se rodit její další propagátoři. Také pohrobci firem úspěšných za éry nacistického Německa a tvořící základ jeho hospodářství nepřestaly existovat a transformovaly se do současných průmyslových gigantů.

Sovětský svaz a jeho geopolitický nástupce Rusko nakonec zůstali jediným skutečným bojovníkem proti nacismu v jeho moderní podobě. A má mnoho důvodů v tom nepřestávat. Je naprosto evidentní, že na Ukrajině má tato ideologie stále velké množství zastánců, navíc podporovaných státními složkami. A vzhledem k tomu, že je namířená proti Rusům a historická nenávist vychází z kruté porážky mající základ v drsné bitvě u Stalingradu a na celé bojové linii táhnoucí se od Leningradu (Petrohradu) až na jih, má zastání i u západních zemí dopujících ji zbraněmi, penězi a mediální podporou. Sice skrytě a tak, aby nebylo zjevné, nakolik se ukrofašistům fandí, schovává se to za oficiální Zelenského režim, nicméně řádění nácků v Oděse či na východu Ukrajiny přehlíží jen největší ignoranti.

Bohužel i u nás dochází k popírání historických faktů. Stržení sochy maršála Koněva, přejmenování Koněvovi ulice a likvidace některých památníků věnovaných hrdinům z 2.světové války, postupné utlumování oslav porážky hitlerovského Německa ve světě a přepisování dějin, glorifikování Banderovců či mše za grázly bojujících pod nacistickou vlajkou proti vlastním bratrům, to vše je ostudou a důkazem návratu zla. U nás za protiruským tažením vidíme především prounijní liberály zmanipulované a zkorumpované Washingtonem i Bruselem. Jména Kolář, Čižinský, Pekarová-Adamová a další v některých z nás pak probouzí vztek nad tím, jak relativně mladá generace naprosto programovaně lže a manipuluje s historií.

Netvrdíme, že se na nás sovětský vliv pár desetiletí po válce nepodepsal. Komunistický puč však vyvolali a uskutečnili naši bezpáteřní politici a následující roky byly dalších extrémem.  Socialismus nám hlavně v roce 1968, a poté i blízko svého konce, připadal zastaralý, nepružný a svazující. 35 let od jeho konce vnímáme, že ten obdivovaný Západ stihnul zdegenerovat ještě více. Plno lidí, stejně jako za 1.republiky vnímá Rusko s despektem. A plno dalších, kteří si uvědomují, kam se propadá americký vazal, tedy Evropská unie, se k Moskvě obrací s jistou nadějí. Vše má svůj čas, jisté však je, že absolutní většina z nás nechce žádnou válku. Rusové si své vítězství nad Německem připomínají dodnes a dá se říct, že si udržují svou bojovou morálku. Ne, nejsou neporazitelní. Ale jsou natolik hrdí, že se jsou schopni z porážek poučit a vrátit se v plné síle. Tak, jako v roce 1945. Tehdy nás osvobodili a kdo o tom vznáší pochybnosti, lže sám sobě. Proukrajinský fanatismus je jen dalším ideologickým přešlapem. Možná jednou budeme rádi za další nový květen. Tedy jestli se ho dožijeme.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*