“Jsi osvobozená? Na jak dlouho?”

„Jsi osvobozená? Na jak dlouho?“ zeptal se své matky, Martiny Bednářové, její starší syn Zbyšek, když ho telefonicky informovala o pozitivním výsledku dnešního soudního jednání.

Senát Městského soudu v Praze se kauzou příliš pravdomluvné české učitelky, obžalované z popírání a současně schvalování genocidy a ze zločinu proti míru, zabýval už podruhé.

První (nepravomocný) osvobozující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z června roku 2023, proti němuž se obvodní státní zástupce odvolal, vyřešil odvolací Městský soud v říjnu téhož roku zrušením osvobozujícího rozsudku a požadavkem, aby Obvodní soud, kterému případ vrátil, vyhledal další důkazy.

Nalézací (obvodní) soud při svém dalším jednání v lednu 2024 zadání splnil. Mimo jiné vyslechl dva svědky (nezletilého někdejšího žáka Jonáše Kroupu a jeho otce Františka Kroupu, který byl jedním z iniciátorů trestního oznámení proti paní učitelce a jejího okamžitého propuštění z práce). Oba svědkové (otec a syn) vypovídali u Obvodního soudu pro Prahu 1 odděleně a bez přítomnosti veřejnosti, ale z následných reakcí (závěrečných řečí obžalované a jejích obhájců) bylo zřejmé, že na rozdíl od žáků (tehdy osmé třídy) byl průběhem výuky ke kritickému přístupu k mediálním informacím pobouřen pouze Kroupa starší. Jeho syn před soudem vypověděl, že debata mezi školáky spontánně pokračovala i o přestávce a že někteří spolužáci s názory paní učitelky vyjadřovali souhlas. Obvodní soud se zabýval i hodnocením nahrávky, kterou některý z žáků (navzdory školnímu řádu) během vyučovací hodiny pořídil a která byla následně krácena a zvukově upravována. Obvodní soud po vyhodnocení nových důkazů opět dospěl k osvobozujícímu rozsudku, neboť „za názor v této zemi nikdo souzen být nemůže a nebude“, jak konstatovala paní soudkyně Klára Jantošová. Státní zástupce se opět ihned odvolal, znovu žádal, aby osvobozující verdikt byl zrušen a případ opět vrácen obvodnímu soudu. Jeho důvěra (v nezávislost) paní soudkyně Kláry Jantošové byla opakovaně otřesena, a zřejmě proto nově připojil žádost, aby případ byl pak u obvodního soudu přidělen jinému soudci!

Veřejnost, informovaná nezávislými médii o datu dalšího odvolacího jednání, se v pondělí 6. května 2024 dostavila před soudní síň, kde se mělo konat, v hojném počtu a v dostatečném časovém předstihu.

Přijeli i někteří mimopražští podporovatelé svobody slova. Justiční stráž nám rozdala vstupenky a ti, co se do dvou řad lavic nevešli, čekali na výsledek na chodbě. Novináři byli vpuštěni všichni a před zahájením jednání směli natáčet příchod „protagonistů“. Když kameramani odešli odpiknout své úlovky do redakcí, umožnila předsedkyně senátu Hana Chaloupková zbylým médiím pořizovat zvukové záznamy z průběhu jednání. Kameraman TV Raptor připnul mikrofonek přímo na halenku obžalované, což se ukázalo být velmi prozřetelné.

Stručné poznámky, které jsem si stihla během krátkého soudního jednání zapsat, jsou pouze kostrou průběhu. Zachycují urputnou snahu státního zástupce Ondřeje Šťastného učinit z výuky žáků ke kritickému myšlení trestný čin: „Lež obžalované nelze posuzovat jako názor. Dezinformace a lhaní žákům podrývá vzdělávací systém. Tady se stát musí bránit… Žalovaný čin patří mezi činy úmyslné.“ Státní zástupce kritizoval Obvodní soud pro Prahu 1, že výslechem Jonáše Kroupy (žáka) nedostatečně dokázal, že výuka neměla negativní dopad. V závěrečné řeči státní zástupce odvolací soud žádal, aby (opět) zrušil osvobozující rozsudek.

Oba obhájci naopak senát městského soudu žádali, aby osvobozující rozsudek potvrdil.

Obžalovaná v závěrečné řeči konstatovala, že státní zástupce je v důkazní nouzi a je nucen fabulovat… „Jsem obžalovaná ze zločinu proti míru, ze zpochybňování a současně podpory genocidy. Kdyby toto vykonstruované absurdní obvinění nebylo k pláči nad tím, co stát předvádí, museli bychom se smát. Konstatovala jsem fakta týkající se historie cizí země. Skutečně tento stát stíhá vlastní občany, aby se zavděčil Ukrajincům? Stíhá mě za fakta, která se nedají popřít a dnes jsou již chronicky známá. Pak tedy logicky všichni, kdo kdy hovořili nebo hovoří o příkoří, které se děje občanům ve světě, budou trestně stíhaní? Budou pronásledováni ti, kdo promluví o světových válkách, o holocaustu, o událostech na Blízkém východě či v bývalé Jugoslávii? A jak tedy budou stíháni ti, kteří zde šíří protiruské nálady, lži, dezinformace a demagogii? Kolik „pravd“ tlačených vládní propagandou muselo být za poslední období dementováno?“

Paní Martina Bednářová v závěrečné řeči zkritizovala odborný posudek Dr. Šíra, na kterém byla obžaloba založena a „který tento soud jistě omylem a nikoliv proto, aby mu dodal větší váhu, označil jako posudek znalecký. Dr. Šír v něm tvrdí mimo jiné, že Ukrajina nikdy neměla ambice vstoupit do NATO. Že není prokázáno, že by v bojích na východě Ukrajiny zemřel jediný ruskojazyčný obyvatel, rozporuje Budapeštské memorandum… hovoří o Minských dohodách pouze tak, jak se to hodí státnímu zastupitelství… K tomu, že odborný posudek pana Šíra je jedna veliká lež, jsem předložila množství důkazů včetně videozáznamů a stačí si tyto důkazy prostudovat a nikoliv je ignorovat. Škoda, že pan státní zástupce do důkazů nenahlédl, protože takto se pouze znevěrohodňuje a takto vedená obžaloba není nic jiného, než ideologické výkřiky, které nemají s realitou nic společného…

Co říci závěrem? Je otřesné, že v demokratické společnosti vůbec k něčemu takovému, jako je tento proces, došlo. Je nestoudné, jakou dobu se vleče. Je alarmující, že státní zastupitelství nemá pro svá obvinění pražádné důkazy, vaří z vody a proti faktům a důkazům bojuje pouze rusogobní ideologií. A především je děsivé, že tento soud na tuto hanebnou hru vůbec přistoupil. Protože kdo už jiný než soud by měl být zárukou spravedlnosti, garantem svobody slova a názoru, nestranným vyhodnotitelem předložených důkazů!“

Po této filipice paní učitelky vyhlásil senát Městského soudu přestávku na poradu a přípravu závěrečného usnesení.

Vyšli jsme na chodbu, kde čekali novináři a paní Bednářová zopakovala smysl své závěrečné řeči přímo do kamer a mikrofonů. Jeden z jejích příznivců, který se předtím do jednací síně nevešel a tudíž nevěděl, že jde o „reprízu“, mi s obavou pošeptal, že to může být hodnoceno jako pokračování v trestné činnosti. I kameramani byli ostrým monologem paní obžalované překvapeni, někteří dokonce fascinováni. Nikdo však kameru nevypnul. Ráda bych věřila, že ty záznamy nebudou smazány, ale stanou se součástí archívu o dnešní přelomové době, dokumentem, na který děti našich dětí budou hledět se stejným nevěřícným úžasem, s jakým my sledujeme černobílé filmové záběry z politických procesů v padesátých letech minulého století.

Porada senátu trvala jen několik minut. Pak nás reproduktor svolal zpět do jednací síně. Tentokrát se nás tam vtěsnalo víc, protože justiční stráž, zřejmě uhranutá výstupem obžalované na chodbě, ztratila svou ostražitost a už vstupenky nekontrolovala.

Když předsedkyně senátu oznámila (městu i světu) usnesení, že podle paragrafu 256 se odvolání zamítá, neboť „nalézací soud provedl důkazy v dostatečné míře,“ pohlédla jsem mezerou mezi hlavami veřejnosti na paní Martinu. Z jejího výrazu bylo patrné, že to očekávala. Já ne. Takže má radost byla mnohem větší než její. „V rovině etické a v rovině pedagogické lze obžalované vytýkat „spoustu věcí“,“ pokračovala soudkyně, „ ale po provedeném dokazování nelze učinit závěr v tom smyslu, že by učitelka popírala nějaké konkrétní válečné zločiny či zločiny proti míru. Nenaplnila tedy skutkovou podstatu daného trestného činu,“ vysvětlila předsedkyně senátu.

„Jaké máte teď pocity?“ ptal se paní Martiny pak na chodbě Honza Dolenz (kameraman TV Raptor) a ona do přímého přenosu na FB řekla. „Cítím vztek! Jak je možné, že někoho dva roky honí bezdůvodně po soudech, ničí mu zdraví, rodinu, psychiku?! Jenom proto, aby zastrašili lidi, aby se báli ztráty zaměstnání, ostrakizace… Moje emoce není radost, že jsem vyhrála. Mojí emocí je vztek, že vůbec může v demokratickém státě k něčemu takovému dojít…“

Namítla jsem paní Martině, že by měla cítit i hrdost nad tím, že prokopla dveře lží. A ujistila jsem ji, že ta radost teprve přijde.

Pak už jsme s hloučkem věrných přátel osvobozeným krokem prošli kolem justiční stráže ven do deště a zamířili na kávu do hospody U Kotvy. Bylo tam pusto a paní servírka nám srazila dva stoly k sobě, abychom se vespolek vešli. Káva nám ale připadala na přípitek moc černá, a tak jsme si (k radosti servírky) přiobjednali jablečný cider. Než nám ho načepovala, telefonoval Martinin starší syn Zbyšek: „Tak ty jsi osvobozená?! Na jak dlouho?“

Státní zástupce se pro novináře totiž vyjádřil, že zvažuje dovolání k Nejvyššímu soudu…