Jiří Paroubek: Proč se k tomu snižují?

Chápu mnohé. Chápu to, že se mnoha lidem nemusí líbit současná vláda Ruska a konkrétně prezident Putin. Chápu i to, že naprostá většina lidí u nás chápe, že invaze ruské armády na Ukrajinu před dvěma lety v únoru byla porušením mezinárodního práva. Rád bych současně ale dodal, že třeba třináct kol protiruských sankcí a nyní připravované čtrnácté kolo protiruských sankcí je rovněž porušením mezinárodního práva. A že porušením mezinárodního práva jsou jakékoliv sankce hospodářského charakteru bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, které mají postihnout ekonomiku sankcionované země, což ve svých důsledcích znamená utrpení obyvatelstva, obyčejných lidí. Tedy nikoliv špiček těch sankcionovaných režimů, ale obyčejných lidí.

Když jsem si v sobotním Právu přečetl článek bývalého českého premiéra, Petra Pitharta, plný útoků na III. československou republiku, tedy na období let 1945 – 1948 a na prezidenta Edvarda Beneše, bylo mi Pitharta líto. Nevím, proč to píše. Zda je to z přesvědčení nebo je to zadání anebo je to prostě věkem. Ve stejných novinách, kde Pithart zveřejnil svůj článek, tedy v Právu, se na dolní části titulní strany objevil nadpis, cosi v tom smyslu, že jsme se po roce 1945, tedy po osvobození sovětskou armádou (když odmyslím západní Čechy, které osvobodila americká armáda) stali sovětskou gubernií. Je to vědomé zkreslování dějin.

V roce 1945 po osvobození republiky, byla i přes velký nárůst vlivu komunistické strany v zemi, velká šance, že se bude stát ubírat správným směrem. Tedy na Západ. Že se tak nestalo, přispěla řada faktorů.

Lidé měli v paměti bezprecedentní zradu západních spojenců v Mnichově, která vydala Hitlerovi do rukou bez boje československý stát. Tedy zemi, která byla poslední demokracii ve střední Evropě a jejíž hospodářství se stabilizovalo po mohutném propadu v době hospodářské krize 30. let.

1. československá republika, byť většinu z nás k ní váže velký sentiment, a která je většinou českého obyvatelstva považována za dosavadní vrchol českých dějin, nebyla určitě státem blahobytu pro všechny. A zejména v sociální i národnostní oblasti zůstala za svými možnostmi a za tím, co by si představovali zakladatelé I. československé republiky.

Naprostá většina českého obyvatelstva tušila a věděla, jak neblahý osud chystali nacisté ve svých vyhlazovacích a germanizačních plánech českému národu. A vítězství nad nacismem bylo přičítáno, když ne jedině, tak především Rudé armádě. Můžeme dnes debatovat o tom, jak se na pomoci Rudé armádě podílely především Spojené státy i Velká Británie. Ale ty obrovské ztráty, které utrpělo sovětské obyvatelstvo v průběhu II. světové války, musely otřást každým. 27 milionů padlých sovětských občanů, z toho 15 milionů civilistů. Tedy lidí, kteří chtěli pokojně žít své životy. Stalinova despocie jistě nebyla státem hodným následování. Ale, ať je to, jak chce, Sovětský svaz přispěl rozhodující měrou k vítězství nad nacismem. To samozřejmě obrovským způsobem u nás posílilo prestiž komunistické strany.

Komunisté k vlastní škodě a ke škodě svého národa, bohužel, přes svá, možná z počátku vážně míněná slova o tom, že chtějí budovat u nás socialismus jiného typu než je ten sovětský, opustili tyto vzletné myšlenky.

Po zostření mezinárodních vztahů v letech 1946 – 1947 bylo zřejmé, že ve střední Evropě se může jen těžko uplatnit demokracie a pluralita stejného typu jako např. ve Francii nebo ve Velké Británii. Čeští komunisté od jisté chvíle usilovali o úplné převzetí státní moci. A o likvidování politických protivníků.

Svou malou schopností jim čelit se nekomunistické politické strany dostaly do pozice jen těžko politicky udržitelné. A to již v průběhu roku 1947. Přitom se zdálo, že síly demokracie posilují. Na brněnském sjezdu ČSSD v závěru roku 1947 zvítězil kandidát stranického středu, Bohumil Laušman. A propadl tam zjevný exponent komunistů a tajný agent sovětské zpravodajské služby Z. Fierlinger.

Tedy nebylo vše ztraceno už v květnu 1945 a není pravda, že jsme se již tehdy stali nějakou gubernií Sovětského svazu. Je potřeba věci posuzovat v kontextu doby. I lídři nekomunistických politických stran oceňovali roli Sovětského svazu ve vítězství Spojenců nad nacistickým Německem. Stejně tak prezident Beneš. A těžko ho za to dnes odsuzovat.

V každém případě mohly demokratické strany v letech 1945 – 1948 postupovat koordinovaněji, chytřeji, taktičtěji i důrazněji vůči komunistům.

Cílem mělo být alespoň na přechodnou dobu docílit režimu podobného, jako se ustavil ve Finsku. Finsko si v zásadě po roce 1945 po celou dobu dodnes udrželo jak pluralitní charakter své demokracie, tak svobodné hospodářství a podnikání a svobodný národní život. Toto všechno Československo po únoru 1948 ztratilo. Psát dnes o tom, k čemu se snižují někteří pisatelé, že Československo padlo 9. května 1945 z moci jedné diktatury pod vládu diktatury jiné, je jednak sprosté a jednak nesmyslné. Sprosté a vulgární vůči garnituře demokratických politiků, kteří se pohybovali v nesnadném politickém terénu té doby. A vlastně je to v rozporu s fakty. Lidé z generace mých rodičů i moji rodiče rádi vzpomínali na demokratickou epizodu od konce války do únorového převratu v roce 1948. A nenávist vůči Edvardu Benešovi není také ničím překvapivým. Objevovala se v jistých kruzích už za I. republiky a objevuje se v jistých kruzích, které by rády přepsaly české dějiny, i dnes.

*

Jiří Paroubek, Vaše Věc