Jak to bylo v Německu po válce. Jan Schneider i o nás, SSSR a USA

P.L.: Těsně před výročím osvobození Československa přišla zpráva o návrhu poslance KDU-ČSL Šimona Hellera. Ten by chtěl, aby prezident Pavel na výročí republiky 28. října vyznamenal vůdce sudetských Němců Bernda Posselta. Co o tom nápadu soudíte?

J. Sch.: Zajímalo by mne zdůvodnění, co ze sebe český zákonodárce dokázal vyždímat osmdesát let po válečných hrůzách, do jaké dokonalosti dovedl ty tradiční lidovecké piruety a vývrtky. Co podle lidovců má být z historie fedrováno a co zapomenuto. Čiší z toho buď poslancova nevzdělanost, nekultivovanost a zaprodanost, nebo naopak těžká asociální arogance a zaprodanost samozřejmě také.

Myslím, že by poslancovo zdůvodnění mělo být zveřejněno, kvůli varování voličů před několikerými volbami.

P.L.: Někteří politici Posselta hájí s tím, že se vzdal majetkových nároků. Zároveň však tvrdí, že Benešovy dekrety patří na smetiště dějin. Jde to dohromady? A je vůbec dobře, že se ještě 79 let po válce necháme těmito tématy rozjitřit?

J. Sch.: Jde to dohromady stejně jako schizofrenní „logika“ vládních výroků například kolem Vrbětic. Čekat od současné politické reprezentace nějaké rozumné, logické a republice prospěšné jednání v důležitých otázkách je víceméně iluzorní.

Jestliže Benešovy dekrety i po takové době zajímají ještě někoho jiného než historiky, pak je zcela nesporné, že na smetiště dějin nepatří!

Je velmi dobře, že nás nenechávají v klidu tyto pokusy o překreslování historie, jejichž součástí je vynechávání celých kusů historie a manipulace s ostatními.

P.L.: Druhá světová válka byla největším konfliktem v dějinách lidstva. Nacistická zvěrstva snad každý zná. Přesto se stále sem tam objevují pohledy na některé tehdejší události se značným zkreslením. Proč ten zájem či nutkání snažit se „upravovat“ historii?

J. Sch.: Již proslulý lovec nacistů Simon Wiesenthal se obával, že Evropa znovu „hnědne“, že se vrací duch nacismu. Je to zřejmé z tendence hodit všechny válečné hrůzy pouze a jenom na Němce – a tím nepozorovaně „vyvinit“ spolupracovníky nacistů z ostatních států Evropy. Ze seznamu divizí Waffen-SS však vyplývá, že v létě 1944 v nich sloužilo více jak 50 % vojáků, kteří se nenarodili v Německu! Češi v nich nesloužili, ale poválečná retribuční statistika je vypovídající (přes 130 tisíc trestních oznámení, z nich přes 38 tisíc obžalob, z nich přes 700 trestů smrti, přes 700 doživotních trestů a téměř 20 tisíc kratších nepodmíněných trestů s průměrnou sazbou 10 let).

Druhá fáze persilizace (vybělování) nacistické minulosti (první byla těsně po válce: Údajná denacifikace Západního Německa je čirý mýtus) nastala po skončení studené války, kdy byla doba stalinismu odhalovaná tak manipulativně, že se začínaly zdát zločiny nacismu (včetně holokaustu!) nejprve se stalinismem srovnatelné, později se dokonce znovu objevila obludná teze o tom, že Hitler chránil Evropu před bolševismem. Uzákoněním rovnítka mezi nacismem a komunismem je pak důsledně popřen holokaust (v době komunismu se skutečně nic nepodobalo konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 s rozhodnutím o průmyslovém vyvražďování některých obyvatel).

Evropským parlamentem přijatá lež o tom, že druhou světovou válku umožnila, ne-li přímo způsobila německo-sovětská smlouva z 23. srpna 1939, nestydatě a drze zamlčuje, že první zemí, která s nacistickým Německem uzavřela podobnou smlouvu, bylo v roce 1934 Polsko, po něm 30. září 1938 (tedy těsně po podpisu hanebné Mnichovské smlouvy) pak Velká Británie (to byl totiž papír, kterým vítězně mával Neville Chamberlain po příletu domů, s komentářem, že tímto byl zajištěn pro Velkou Británii mír). Francouzi nezůstali příliš zpět a podobnou smlouvu s nacisty podepsali 6. prosince 1938, následováni Estonci a Litevci 7. června 1939. Taková byla ve skutečnosti časová souslednost.

Toto všechno se dělo jako psychologická příprava na další Drang nach Osten, která doprovázela neustálé rozšiřování NATO na Východ, před čímž varovalo mnoho výtečných západních osobností, leč marně: Váleční štváči opět získali vrch.

P.L.: U nás jde typicky o interpretace osvobození. Místy jako by nebylo gustovní otevřeně mluvit o tom, že většinu naší země osvobodila Rudá armáda. Přitom komunisté dříve naopak potlačovali z druhé strany podíl Američanů. Kde se dnes ty tendence berou?

J. Sch.: Snad nejlépe bude, ocituji-li bez jakékoliv úpravy část textu z webové stránky města Sušice:

V dubnu (1980) dostávají úřady tento opovážlivý dopis: Vážení! Vzhledem k tomu, že se blíží 35. výročí osvobození ČSSR Rudou armádou, rádi bychom vzpomněli na americké vojáky 4. pancéřové divize, kteří přinesli svobodu našemu městu. Jako sušičtí občané chceme tímto požádat o navrácení pamětní desky na budovu městského muzea. V Sušici dne 10. dubna. Pod peticí jsou podepsáni Petr Hrach a Michal Černega a dalších téměř sto padesát převážně sušických občanů. Sled dalších událostí stroze dokumentuje nezávislá knihovna Libri prohibiti. Její pracovník Jiří Gruntorád v dokumentech listuje: „Signatáři petice byli nuceni, aby své podpisy odvolali. Hrozilo se jim ztrátou veškerých odměn, nedostali náhradní volno, nemohli si vybrat dovolenou v termínu, kdy potřebovali. Někteří lidé ztratili práci nebo ji nemohli získat, další člověk byl vyloučen z KSČ. V dalších letech řada signatářů musela opustit republiku a vystěhovat se. Dodnes žijí především v Rakousku nebo Austrálii.“ Jedním z těch, kteří odejít odmítli, byl spoluautor petice Petr Hrach, který dodnes žije v Sušici. Po letech vzpomíná: „My jsme se tehdy od úřadů oficiálně dozvěděli i důvod, proč se deska na muzeum vrátit nemůže. Američané prý totiž Sušici neosvobodili, ale obsadili. A navíc úřady také nemohou souhlasit se současnou politikou USA. Vracet se tedy nebude nic a věci zůstanou tak, jak jsou.“

Historie se neopakuje, historie se rýmuje. V dnešní době úřady zamezují oslavám osvobození Československa Rudou armádou a z ÚSTRu se samým przněním historie až kouří. Dalo by se tedy replikovat, že svou hanebnou činnost některé úřady a někteří „historici“ zdůvodňují podobně, že Rudá armáda prý totiž Československo neosvobodila, ale obsadila. A navíc úřady také nemohou souhlasit se současnou ruskou politikou.

Dovolím si odhadnout, že tyto hnusárny jsou prováděny velmi podobnými typy odporných lidí, v některých případech dokonce snad těmi samými.

P.L.: V souvislosti s válkou na Ukrajině byly použity mnohé paralely. Například, že Putinovi nelze ustupovat tak, jako velmoci zprvu ustupovaly Hitlerovi. Sedí to? A je obecně správné takové paralely užívat?

J. Sch.: Je správné zkusmo používat paralely, srovnávat je a porovnávat, a především o všech dogmatech pochybovat – protože pochybování je základem filozofie, jak učíval jeden z nejzajímavějších vzdělanců této země, profesor Ladislav Hejdánek, který byl vládcům nepříjemný tím, že ty paralely, ta srovnávání a pochybování dotahoval do konce a důsledně z nich vyvozoval závěry, ať již souhlasné, nebo nesouhlasné, avšak vždy zdůvodněné.

V současné době se používá podpásově podprahová technika zaplést do osočení někoho pro větší průraznost co nejhrůznější přirovnání, často k Hitlerovi. Tento způsob (eristika, pojednaná již Aristotelem) je používán příznačně v případech, kdy dotyčnému scházejí argumenty. Paradoxně tedy tento způsob jednání vypovídá především o těch, co tuto hanebnou techniku používají, kteří se tak sami usvědčují ze lži.

Velmoci v roce 1938 ustupovaly Hitlerovi proto, aby zabrání českého průmyslu (zejména zbrojovek) a českého zlatého pokladu pomohlo nacistům realizovat Drang nach Osten. Že se Hitler poté nejprve zakousl do Francie a Anglie, to už je jiná historie, která však zase připomíná jiné vypuštění džina z láhve, a to když Američané vyzbrojili a vycvičili mudžahedíny (zase proti Sovětskému svazu!), a ti se pak zakousli zase do jejich ruky.

Důvod Hitlerovi ustupovat tedy nebyl v tom, že by se „utrpení“ Němců v Sudetech dalo přirovnat k tomu, jak Ukrajinci od neústavního, Spojenými státy podpořeného puče (svědek: Nulandová) v roce 2014, terorizovali ruskojazyčné obyvatelstvo Ukrajiny. Rozhodně se nedá říci, že by Češi tehdy sudetské Němce zaživa upalovali, jako se stalo v Oděse 2. května 2014, nebo že by Němcům zakazovali mluvit německy, jako se na Ukrajině pokusili jazykovým zákonem zabránit užívání ruštiny, nebo že by u německých hranic budovali vojenské biolaboratoře, jako se dělo na Ukrajině (svědek: Nulandová). Dá se tedy říci, že ze způsobu, jakým se Češi chovali k sudetským Němcům, a způsobu, jakým se Ukrajinci chovali k ruskojazyčným Ukrajincům, nelze vyvodit, že v chování Hitlera a Putina je jakákoliv podobnost.

*

Jan Schneider, Parlamentní Listy