Dosahování vlastního štěstí

Proč říkají Piráti, že nejsou pravice ani levice? Kolem dvou milionu obyvatel žije na hranici chudoby. Z toho je půl milionu seniorů. Milionu lidí v Česku hrozí ztráta bydlení. O bezdomovcích se už raději přestalo psát. To je účet levo-pravé politiky, se kterým se nikdo nechce chlubit. Jak se s tím vypořádat? Vždyť je to přece tak snadné! Nejlépe tak, že ten fakt budeme ignorovat a hledat problémy mimo tuto pětinu obyvatel. Každý svého štěstí strůjcem říká staré české přísloví a potvrzuje to předsedkyně sněmovny:

„Vlády mají zajistit bezpečí lidí, nikoli se o ně starat.“

Proto milý člověče urvi kde co můžeš a nediv se Pirátům, že si nechtějí komplikovat život. třeba jenom tím, že by se postavili v europarlamentu proti Green Dealu jako zneužití ochrany přírody ke geoinženýrství. Raději se budou věnovat tomu, co je jim bližší:

Dosahování vlastního štěstí

je nejvyšším morálním cílem člověka, prohlašovala už Ayn Randová před více než sedmdesáti lety a teď nás k této „hodnotě“ tlačí konzumní kapitalismus. Lépe řečeno hospodářský systém založený na soutěži. Ve sportu, kde je soutěž „doma,“ pořadatelé záhy zjistili, že soutěž s sebou nese nebezpečí jednání jež není v souladu s principy fair play a proto musí existovat pevná a nepřekročitelná pravidla. A čas od času je nutné pravidla vyhodnotit, zda plní dobře svoji funkci a případně je zpřísnit.

Překročení těchto pravidel musí znamenat okamžitou a účinnou represi.

U hospodářských pravidel se šlo opačnou cestou. Regulace, které držely hospodářskou soutěž na uzdě tály jako jarní sníh. Gilles Lipovetsky je francouzský filosof, sociolog, esejista a profesor v Grenoblu, který se snaží se o analýzu dnešní společnosti. Mimo jiné tvrdí, že člověk v dnešní době prodělává jistou mutaci, která z něj postupně před našima očima činí tvora narcisticky, hédonisticky a individualisticky založeného.

Člověk je čím dál víc zotročován svou slabou vůlí, podléhá tlaku společnosti a žije povětšinou sám, protože láska k druhému člověku je pro něj nesnesitelným břemenem. „Když mě neoblíbená skupina plive do obličeje slova, která neuznávám, když mě fackuje to snad nemyslíte vážně, že mám zpozornět a nastavit druhou tvář?

Co je mě do kolektivu, když mě bolí tvář!“ Lipovetským poučen chápu ospravedlnění slasti, uznání a vyhledávání neobvyklého a fakt, že jednotlivec je vyzdvihován před zájmy kolektivu.

Člověk má právo být sám sebou a jeho svoboda je základní výchozí hodnota.

Právo být naprosto sám sebou a co nejvíc si užívat je totiž neoddělitelné od společnosti, která svobodu člověka povýšila na základní hodnotu, a je pouze nejzazším projevem individualistické ideologie. Přizpůsobte si, personalizujte si vzhled vám doporučuje skoro každá online aplikace. Tvrdí vám, že

být sám sebou je to nejdůležitější

ve vašem prožívání života ve společnosti. Proces personalizace je totiž nový způsob, jak se společnost může uspořádat a nabrat žádaný směr, nový způsob, jak řídit chování jedinců. Není založen na násilí, na příkazu, nýbrž naopak na co nejmenším omezování.

„Neomezuj se, dej si pauzu!“

Je založen na co největší možnosti soukromé volby, na maximální touze, na co nejmenším donucování a co možná největším pochopení. Je to realizace kultu tužeb. Personalizace v pravém slova smyslu, je přizpůsobení do podoby po které toužíte. Podobný sklon k rozrůznění, k psychologizaci podmínek socializace nyní projevují i společenské instituce. Přizpůsobují se motivacím a přáním, vybízejí k účasti, organizují volný čas. Po autoritativní a mechanické drezuře tedy přichází kybernetický způsob socializace; po rozkazujícím řízení přichází volitelné programování na objednávku.

S novými postupy se objevují nové společenské cíle a oprávněné postoje: co jiného znamenají hédonistické hodnoty, respektování odlišnosti, kult osobního osvobození, uvolněnosti, psychologismus a svobodné vyjadřování než to, že autonomie jedince nabyla nového významu a zdaleka předstihla ideál, který si kdysi vytyčil autoritativně demokratický věk?

Ještě se ptáte co je to postdemokracie?

Když vidíte jak se rozvolňují pojmy, jak vzniká nové a ničivé náboženství, jak zanikají nenahraditelné instituce jakou je např. rodina. Jak je to dávno, co jezdil po Česku autobus s heslem „Pusťte nás na ně!“ Drželi a drží basu s neuzavřenou kauzou Dozimetr a když se přímo zeptáte, dozvíte se: „My nic, my tu jen tiše hrajeme na housle.“

Až do poměrně nedávné doby spočívala logika politického, produktivního, morálního života v tom, že osobité záliby a jedinečný svéráz jedince byly limitovány obecnou vůlí, společenskými zvyklostmi, mravním imperativem, ustálenými zákony či ještě jinak. Individualismus je realizován pomocí změny životního stylu do výrazně detabuizováného konzumního věku. Člověk je nezávislý, nové přijímá jako staré a nejen, že přestává uznávat tabu, do smetí odhodil i idoly.

Je nám dáno konzumovat vše, ať už informace, sport, cestování, vzdělávání, hudbu, lékařskou péči, ale i vztah k druhému. Konzumace se rozšiřuje i do soukromé sféry. Manželství pro všechny nebo být proruský – viz Olga Richterová – něco co mi má stará hlava nebere.

Máme možnost volby, abychom se mohli cítit sami sebou s právem na veškerou odlišnost. Personalizuje se kultura, můžeme mít kulturu „na míru“, jak je každému libo. Základní hodnotou je právo na osobní naplnění a na vlastní svobodu. „Jasné protiklady jako pravdivost a falešnost, krása a ošklivost, skutečnost a iluze, smysl a nesmysl se stírají, jejich rozpor pozbývá jasných hranic.“

Pirátská demokracie (ve skutečnosti postdemokracie) se vyznačuje novým zájmem o regionalismus, minulost a ekologii v duchu „návratu k hodnotám,“ který je ale proměnlivým pojmem, podle toho jak dopadne hlasující většina členů(!). Proces personalizace soukromého prostoru si zahrává s nekonečným výběrem možností životního stylu. Zájmy jednotlivce jsou upřednostněny před kolektivními zájmy, hédonistický způsob života je ospravedlňován, odlišnost je legitimizována a respektována, fyzická krása se stává jakýmsi kultem (kolik celebrit připadá na jednoho vědce?)

Proces personalizace je strategií, celospolečenskou přeměnou, kdy do popředí je staven jedinec. Proces personalizace se objevuje na konci společnosti, která byla založená na disciplíně na pravidlech demokracie. Na pozorném hodnocení argumentů opozice a na základním pravidlu, že opozice není nepřítel.

Pro končící modernitu bylo typické skloubení dvou protichůdných tendencí – jednou z nich je právě odklon od disciplíny a zároveň stále zjevnější zasahování do nejrůznějších sfér společenského života. Tím se dostáváme do postdemokratické společnosti, která už není disciplinovaná. Personalizovaný individualismus je nyní oprávněný, ve společnosti už nenaráží na odpor. Hlavní osy modernismu byly: revoluce, disciplína, světskost a avantgarda. To vše bylo opuštěno pro hédonickou personalizaci osobnosti, která se nyní cítí osamělá.

Proces personalizace na individualismus má podle Lipovetského za následek vznik kulturního narcismu. Proces personalizace rozvíjí lidský individualismus do absolutní hodnoty a dává za vznik člověka, který se stále více zaměřuje na rozvíjení svého soukromého života. Kulturní narcismus nevede k naprosté asociálnosti nebo apolitičnosti ale k atomizaci. Narcis vyhledává malé specializované kolektivy a sítě. Narcismus není v této podobě pouze zahleděním do sebe, ale také touhou scházet se stejnými lidmi. Každý je vybízen, aby se vyjádřil. Pod články jsou „diskuse“ Televizní a rozhlasové stanice denně vybízejí posluchače, aby se vyjádřili k probíhající situaci. Posluchači se stávají řečníky a vypovídají, např. jaké je zrovna počasí, jestli není dopravní zácpa na určité komunikaci a podobně.

„Čím více se lidé vyjadřují, tím méně toho mají co říci, čím víc se propaguje subjektivnost, tím anonymněji a prázdněji působí,“ a navíc Lipovetsky dodává, že tento přísun informací ani nikoho nezajímá, kromě jejich tvůrce – narcise.

Narcistické potěšení vyjadřovat se sám pro sebe, být svým vlastním publikem, sdělovat pro samo sdělování a tedy sdělovat „prázdné“ bez významu, to jsou charakteristiky narcise. Tak alespoň rozumím (poučen Lipovetským) současné společnosti čerstvě osmdesáti pětiletýma očima.

**

napsal Leo K., Kosa Zostra