Diskrétní zóna: Jak si nevjet do vlasů

Dějiny jsou pro jednoho zajímavé tím, že se něco stalo, pro druhého tím, že se to v nějaké podobě může stát znovu. Když něco o dějinách povídám, snažím se společně s vámi o přípravu na budoucnost. Věděli jste, že dvacáté století vynalezlo požární sport? Kondici hasičů převedlo do přátelského klání mužstev.

Přátelské prostředí je přidaná hodnota sportování. Pole slávy zůstává, pole porážky jsme nahradili polem cti. „Sláva vítězům, čest poraženým“, hlásá sportovní motto. Nedávno jsem žákům povídal, že sport máme místo války a je to tak dobře. Jen co si, malincí, zvykneme, že patříme do rodiny, učí nás dospělí zdravit sousedy, abychom přijali své místo v obci. To jsou ty zápasy Třince, Ostravy, Prahy i hradeckých Votroků. Obce se jely utkat. Dobyté území zmizelo ve prospěch hostování. Podání rukou po zápase škrtá požadavek válečných reparací. Ještě pochopit, že fanoušek nemá být pitomec. Nakonec vyjedou s vlajkami celé národy na mistrovství světa. Kdo si na stole prohlíží glóbus a ve škole prošel zeměpisem, ví, že svět je světem, až když v něm na nikoho nezapomeneme. Dokud se na světě budou lidé prát, neměli by rozumní lidé bránit příležitostem k setkávání. Nevěřím, že válku a jakýkoli jiný požár přemůžeme tím, že ho vpustíme do dalších lidských činností. Do sportu a her třeba. Proč ještě nesouhlasím s pojetím, že jedna z válčících stran nebude smět sportovat? Opatření postrádá stejný metr pro všechny: V březnu 1999 napadla koalice zemí z vojenského spolku NATO Jugoslávii. S osmi sty bojovými letouny vedly agresi Spojené státy americké. Kosovsko-albánská teroristická skupina UČK ze situace těžila. Zásah sil NATO zastavil vyšetřování hromadných vražd Srbů na Kosovu. V uloupeném teritoriu Spojené státy záhy vybudovali předmět svého vojensko-ekonomického zájmu. Záležitost se stala politickým kamením, o které od té doby vztahy Spojených států amerických a Ruské federace klopýtají. V Norsku se v květnu 1999 konalo mistrovství světa v ledním hokeji, jehož se USA bez potíží účastnily. Letouny bombardující Jugoslávii operovaly ze základen v Německu i v Itálii. Také Německo s Itálií směly o titul mistra světa zápasit. Osobně odmítám prosakování rivalské politiky se skutečnou válkou právě do sportu. Protivím se tomu ve všech možných případech a kombinacích…

Poslechl jsem si, jak předseda Českého svazu požárního sportu Antonín Minarský v rozhovoru s Jakubem Ziebou líčil složitou cestu na soutěž ve Volgogradu, tak složitou, aby ji mnozí vůbec nepodnikli. Podělil se o svědectví ohledně účasti našich mladých sportovců na srpnovém mistrovství pro mládež v Kazachstánu a na mistrovství světa v požárním sportu v září v čínském Charbinu: „Bohužel musím konstatovat, že českým sportovcům je vyhrožováno, jsou vydíráni a je jim naznačováno, že pokud by snad na tato mistrovství světa jeli, nebo chtěli jet, musí počítat s velmi těžkými následky.“ Protivenství doložil zdůvodněním, „že problém je v tom, že by se na dráze potkali s ruskými a běloruskými sportovci.“ Takové jednání pokládám za zazdívání lidí. Zeď musí být velmi odolná, abychom přes ni na sebe neviděli. Potomek se právě učí o berlínské zdi, předcházela kapitola o železné oponě.

Když starověcí Řekové schvalovali mírový náboj olympijských her, nepočítali se situací, kdy války vůbec nebudou, nýbrž s ochotou přestat s nimi po dobu her. Běží nám dnes o to, aby války vůbec nebyly. Představte si v té chvíli dva cestující: Potkám se s Františkem Vonáskem na peróně, na druhou stranu o skutečné setkání ani jeden z nás nestojí. František se na mě začne tlačit, dávno překročil prostor takzvané diskrétní zóny a já o krok ustoupil. Jenže on mi, jako pořčený, dál leze do dráhy. „Tázavě se mu zahledím do očí: „Chcete něco, Františku?“ Zaznamenám jeho vyzývavý pohled, tak trochu vytřeštěný. Za chviličku se mi jeho hřmotná postava otře o košili. Že košile je bližší než kabát, víme. Mám znovu ustoupit? A kam až? Hrdost normálního člověka mi něco podobného nechce dovolit. Povytáhnu se v pase, důraz položím na deltovitou hruď, zrychlí se mi dech a začnu pozorovat pohyby soupeřových končetin. Tak, tady se z Franty stal můj soupeř. Nechystám se bít, jenom mám vůli neprohrát. Neprohrát bývalou diskrétní zónu. Naneštěstí mi začal problémový cestující před obličejem máchat rukou. Když človíčka odrazím, jeho to naštve a já ho budu opravdu muset na druhou dobrou poslat do kolen. Třeba se najdou takoví svědci, kteří vypovědí, že já udeřil první. Jestli dopustím, aby udeřil první on, třeba mě pošle do kolen už na první dobrou a já možná neuhájím ani zdravou kůži, natož diskrétní zónu.

Netropme si vzájemné násilí, nevnucujme se druhým lidem (zemím, kulturám, civilizacím) přes čáru. Hasit, co tě nepálí, vyžaduje diplomatického ducha i osvícené prostředí s pochopením toho, že trpí-li jedna část, trpí části všechny. Věřím, že diskrétní zóna v podobě pásma neutrálních zemí Evropě (světu) pomůže. Bílá zóna od Polska po Bulharsko, řekl bych. Severoameričtí Indiáni vypravují, že mír mezi medvědem a vlkem, kteří touží současně přejít most, je proveditelný. Kdo z nich má přejít most první? Vůbec nikdo. Oba se mostu vyhnou a za to nikdo nikoho nesežere.

Zmíním se o penězích. Jejich jiskření mnozí prožívají naplno a zuby kvůli nim cení ažaž. Všimli jste si, co se v Básnících, kteří přicházejí o iluze, o penězích říká? „Pětistovka je pořád pětistovka. Víš, co já se na ni nadřu?“ svěřuje maminka Štěpánkovi. „No, ne že by měla menší hodnotu, ale ty věci jsou jaksi pořád dražší.“ namítne syn. Slyšel jsem, že peníze jsou obchod druhých, a proto mají téct. Kapitalistickou chytrost s penězi občas ukazuji na akčních nabídkách. Máte kilogram bio banánů za čtyřicet devět peněz. Souběžně probíhá akce banánů Premium rovněž za čtyřicet devět peněz na kile. Oči vám trhá nabídka ještě jiných banánů za dvacet čtyři padesát. Netěšte se. Těchhle banánů je ve svazku akorát půl kila, a navíc padesátník se už zaokrouhlí k vyšší sumě. Tady se mi pokaždé připomene věta usměrňujícího učitele: Nedělejte ze mě blbce! Všimli jste si, že peníze z válečné výroby cenu potravin, cenu léčby zubu, cenu daně z nemovitosti (…) nesnižují? Že výtěžek z obchodu se zbraněmi se do financí pro veřejnost nepromítá? To je samozřejmě v pořádku. Neušpiníme se, což se potkává s vyšším principem mravním: Jestli trpí jedna část, nebudou se jiné části radovat.

Německý ministr obrany Boris Pistorius evropskou veřejnost ujistil, že: „Naším zvláštním cílem zůstává obrana našich aliančních partnerů na východním křídle NATO.“ Oblast německého vojenského působení vnímá „od nejzazšího severu po Balkán, od Baltského moře po Středozemní moře.“ Tutéž oblast vnímám jako neutrální most se závazkem jak vlka, tak medvěda, že se na něm nestřetnou. Nemám v úmyslu fackovat akčního Němce Adolfem Hitlerem. Tady jde, myslím, o něco jiného. Tiskem následně prolétla myšlenka sestřelovat ruské rakety z polského i slovenského území a západní Ukrajině zajistit kryté nebe do hloubky až sta kilometrů. Neumím posoudit, nakolik skoncujeme s válkou rozšiřováním války. Dovolím si k tomu podotknout několik vět: Politické unie z našeho světa bývají zahleděné do prostoru, který centralizují. Svoji operační hloubku počítají na tisíce čtverečních kilometrů. Naproti tomu operační hloubka národů spočívá v tom, že přežijí. A operační hloubkou záchrany je čistá spolupráce. Spolupráce na stvořeném zakládá vesmírnou operační hloubku. Od ní se zpětně odvozuje životnost života.

Uvědomuji si, že v posledních dvou letech souběžně v mnoha zemích vrcholí dlouhodobá nerovnováha. Jedni stlačují druhé, i to mají za výkon vládnutí. Bolest začala být citelná i každodenní, nervová i tělesná. Od někam dotlačených lidí se chce, aby nátlaku ustupovali (jako rozumní a slušní), aby se nepřeli (jako snášenliví). Já ale prosím, abychom se Frantou Vonáskem do kolejiště dostrkat nenechali. On potřebuje pocítit odpovídající protitlak. Ne takový, aby námi nemohl hýbal. Spíš takový, abychom my hýbali Františkem, a to až do výměru jeho diskrétní zóny. To výkonu demokracie neodporuje.