Ale od 16. století se to zvrtlo. Nejprve se rozpadla Kalmarská unie a Švédsko, které z ní vystoupilo, postupně Dánsku odebralo jeho provincie na Skandinávském poloostrově a v 19. století zabralo i Norsko, přičemž jako cenu útěchy ponechalo Grónsko, Island (později získal nezávislost) a Faerské ostrovy. Dánské loďstvo začalo podstupovat porážky od Angličanů a armáda nejprve od Švédů a poté od německých států.
Dánské války byly stále kratší a porážky přicházely stále rychleji. Ve třicetileté válce, v první polovině 17. století, bojovalo Dánsko čtyři roky. Ve velké (třetí) severní válce Dánsko kapitulovalo před Karlem XII. již za čtyři měsíce. V roce 1709, po poltavském vítězství ruské armády, Dánsko, které se osmělilo, pravda, znovu vstoupilo do války, aby neztratilo trofeje. Ale ať se Dánové snažili odejmout skandinávské provincie poraženému Švédsku sebevíc, museli se spokojit s malými přírůstky na kontinentu, protože bez ruských vojsk nemohla dánská armáda samostatně bojovat jako rovný s rovným ani s vykrváceným popoltavským Švédskem.
V roce 1864, za cenu mimořádného úsilí, dokázalo Dánsko vydržet až do kapitulace proti rakousko-pruským silám celých devět měsíců. Ale pak už bylo všechno úplně špatné. Během první světové války Dánsko zachovávalo neutralitu a aktivně vydělávalo na dodávkách masových konzerv pro Německo. Ke konci války, na žádost Německa, Dánsko provedlo zaminování svých teritoriálních vod, když předem dohodlo tento krok s Velkou Británií (!), a po válce odebralo Německu Severní Šlesvicko, které dalo Německu během válečných událostí nejméně 60 tisíc dánských bojovníků.
Během druhé světové války se Dánsko udrželo proti Třetí říši několik hodin. V té době byla vojensko-politická reputace království na tak nízké úrovni, že Němci ani nepřistoupili k rozehnání dánské vlády. Dánsko bylo jedinou zemí okupovanou Německem, kde všechny vládní struktury fungovaly správně a poměrně mírný okupační režim byl zaveden až v roce 1943, kdy Německo, které prohrávalo válku, očekávalo vylodění anglo-amerických expedičních sil v severní Evropě.
Celkově, i když jsou samotní Dánové stateční, ale dánská armáda v posledních asi 500 letech není považována za reálnou vojenskou sílu. Takový je úšklebek osudu, který kazí krev bývalému generálnímu tajemníkovi NATO Andersovi Fogh Rasmussenovi.
Tento čistě občanský syn farmáře, filolog, sociolog a ekonom, dánský premiér v letech 2001-2008, se stal široce známý jako generální tajemník NATO v letech 2009-2014. Generální tajemníci aliance jsou tradičně voleni z druhořadých evropských politiků. Stejně tradičně jsou naladěni proamericky. Ale Rasmussen byl tak agresivně proamerický, že vyčníval i na pozadí tehdejší kohorty jestřábů. Občas se dokonce zdálo, že kdyby Dánsko mělo bojeschopnou armádu (jako do 16. století), Rasmussen by vyhlásil válku Rusku jménem tohoto malého království a poslal by dánské vojáky na východní tažení nehledě na to, že z podobných výprav se žádná evropská armáda nevrátila.
Ale dánská armáda vlastně není (i když formálně je). Rasmussen je proto stále zaneprázdněn snahou přinutit NATO k válce s Ruskem.
Jak to udělat? Je třeba, aby se země bloku alespoň nějakým způsobem zapojily do bojů a pak: drápek uvázl – celý ptáček zahyne.
Američané se aktivně snaží zapojit do vojenských akcí s Ruskem Pobaltí, Polsko a Rumunsko. Je jasné, že se nikdo nebude ptát, dostanou povel a půjdou bojovat. Tím spíš, že místní politici se sami derou do války. Problém je ale v tom, že tři pobaltské armády dohromady trpí ještě větší absencí alespoň náznaku vojenské síly než dánská. A Polsko a Rumunsko se derou do války s Ruskem stále méně ochotně, když jim před očima rozebírají Ukrajinu na náhradní díly.
A tak Rasmussen vystoupil s iniciativou. Říká, že když NATO nemůže předat Ukrajině potřebné systémy Patriot, protože evropské země bloku navíc už nemají a Američané ze svých zásob nechtějí nic dávat, je nutné zakrýt ukrajinské nebe před ruskými raketami z území členských zemí NATO. Pokud, říká Rasmussen, budeme sestřelovat pouze rakety, pak Rusko nebude útočit na poziční oblasti PVO/PRO na území zemí NATO, protože stejně jako země aliance se chce vyhnout velké evropské válce s nebezpečím přerůst ve světovou.
Je to jako by logické, vždyť raketa není letadlo, posádka v ní není. Kdo sestřelil ruskou raketu nad územím Ukrajiny, jejíž systém PVO/PRO se snažil zjistit, odkud se střílelo? Zjistit to je samozřejmě možné, ale zda Moskva kvůli tomu vyvolá skandál, nebo raději nepůjde na eskalaci – to je skutečně otázka, na kterou lze odpovědět pouze empirickou cestou (udělat experiment). Rasmussen navrhuje s pomocí komplexů Patriot a Aegis, rozmístěných v Polsku a Rumunsku, zakrýt oblohu alespoň nad západní Ukrajinou, aby Kyjev mohl přesunout všechny své prostředky protivzdušné obrany na frontu.
Riziko samozřejmě existuje, ale stále je menší než “Macronův plán”, který navrhuje vyslat na Ukrajinu několik desítek tisíc vojáků pravidelných armád NATO (to, že je nijak nemohou dát dohromady, to je druhá otázka). Tak to vypadá na první pohled. Je ale Rasmussen tak jednoduchý a jeho plán “nevinný” (dokonce z pohledu NATO)?
Začněme tím, že vzdálenost detekce rakety radarem systému Patriot není více než sto kilometrů (letadlo až 180). Dosah zasažení je 80 km, maximální výška pro všechny cíle je 20 km. Proto, i když jsou komplexy ustanoveny těsně u hranice, žádnou západní Ukrajinu nepokryjí kromě úzkého pohraničního pásma.
Pokud jde o systém Aegis, je to ještě veselejší. Jeho poziční oblasti se nacházejí v Deveselu (jih Rumunska, na hranici s Bulharskem) a v Redzikowu (sever Polska, hranice s Kaliningradskou oblastí). Dosah detekce cíle je 320 km. Výška zachycení dosažená nejnovějšími modely raket je až 250 km. To znamená, že systém nasazený v Polsku může monitorovat vzdušný prostor v Kaliningradské oblasti a v západní a střední části Baltského moře a systém nasazený v Rumunsku by mohl představovat hrozbu pro ruský VKS v západní části Černého moře a možná i pro Krym.
Ale nejzajímavější na tom všem je, že systém Aegis lze použít ke střelbě konvenčními okřídlenými raketami s doletem až 3-5 tisíc kilometrů.
To znamená, že tím, že navrhuje zapojení systémů PVO/PRO, které vyloženě nejsou schopny uzavřít oblohu nad Ukrajinou z území zemí NATO, Rasmussen, který nemůže neznat takticko-technické charakteristiky těchto natovských PVO/PRO, usiluje o formální zrušení zákazu střelby na ruské objekty z území zemí NATO pomocí určitých systémů. A dále, jaké rakety, kdy a na jaké cíle budou použity, se bude možné rozhodnout dodatečně. Západní politici většinou nemají tendenci se pouštět do detailů. Pokud se systém již proti Rusku používá, pak v tom, jaké rakety systém střílí, se málokdo vyzná.
Teprve první salvy Aegis na ruské cíle okamžitě přesunou otázku na jejich zničení do praktické roviny. Právě proto, že mohou k úderům na území Ruska na Ural použít dostatečně dalekonosné rakety, schopné nést i konvenční i jadernou hlavici. A jaká přesně to bude raketa, bude jasné až tehdy, když zasáhne cíl.
Rusko nemůže riskovat zmeškání úderu (ani ne jaderného) na svá rozhodovací centra. To znamená, že poziční oblasti Aegis musí být rychle zničeny, a poté se USA a NATO budou těžko vyhýbat přímé konfrontaci.
Na území Dánska však nejsou žádné strategické systémy, takže Rasmussen počítá s tím, že i v této válce bude vydělávat na dušeném a na konci (ať vyhraje kdokoli) sežene nějakou tu trofej.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Výdaje na armádu a policii by měly být hrazeny podobně jako pojištění majetku, protože slouží k ochraně majetku. Lidé, kteří vlastní jen základní životní potřeby, by neplatily nic, protože v případě jakéhokoliv konfliktu riskují svůj život. To jak to je, je parazitický podvod.
Tenhle nápad se dá jednoduše překazit Rusové budou střílet hypersonické rakety a ty nezastaví nikdo a nic. Ale podle mě to neudělají nerisknou si jadernou válku.