Co bychom zase mohli zdražit?

Už dlouho se zdá, že politici nemají nic jiného na práci, než posezení nad úvahami, kde by se dalo ještě více přitlačit na obyvatelstvo a uzmout mu další část jeho výdělků. A protože je zezadu pošťuchují nadnárodní korporace, banky a obchodní řetězce a vybízejí je k ještě větší efektivitě okrádání občanů, přičemž jejich služby jsou ve státech s méně schopnými politiky mnohem méně kvalitní, ale o to dražší, daří se u nás hoblovat obyvatelstvo na skutečně nejvyšší úrovni.

Pokud bychom tedy porovnávali hladiny šikovnosti vládní kliky k míře loupeží předváděných například obchodními řetězci či dodavateli energií, je evidentní, že právě u nás vládnou největší lemplové světa. A nic na tom nemění skutečnost, kterou je neuvěřitelná drzost premiéra Fialy, který právě představil svou knihu vypovídající o umění vládnout v letech krize. Netušíme, o čem si dovoluje psát, protože pokud dílo není v kategorii horory, pak už může jít jen o karikaturu politiky a zařadí se do regálu s nápisem tragikomedie. Podíváme li se reálně na situaci u nás, je s podivem, že Fiala má čas napsat i jen sms manželce, natož knihu, protože ve skutečnosti by neměl ani spát, kolik práce tady pro opětovné nahození české ekonomiky před ním je. Nebo o to nemá zájem, jede podle předaných not a v podstatě jen podepisuje to, co mu je předloženo, a učí se své vše objasňující projevy čpící sebechválou.

Když to shrneme, tak se nám vrátil vzestup inflace, pomocí které jsou systematicky likvidovány úspory občanů České republiky. Obchodní společnosti šroubují ceny do závratných výšin a ,,tovar“ často připomínající odpad ze západoevropských marketů dodávaný jako zboží pro české spotřebitele je už skoro pozlacený. Energie jsou v poměru průměrná mzda a jejich cena na nejvyšší úrovni na světě, přestože elektřinu umíme vyrábět velmi levně. Připravují se další emisní povolenky utvářející v blízké budoucnosti ceny pohonných hmot a vytápění domácností. Ty nás už přitlačí ke zdi natolik, že to plno Čechů nerozdýchá. Stát se chová jako pirát v oblasti nájmů, kdy státní bydlení začíná být stejně nevýhodné, jako nájemní u soukromníků. To, co předvádí obecní úřady v řadě měst je na defenestraci. I ve státním sektoru můžete za byt 2+1 malé metráže platit přes 22000,- Kč měsíčně. Systém, kdy stát vytvořil různé příspěvky, pro které si chodí jen někteří, zatímco jiní na ně nedosáhnou a v podstatě platí bydlení jiným, je zoufalý.

O tom, jak máme vysoké zdanění, které nám z peněženek vytáhne přes 80% toho, co ve skutečnosti vyděláme, píšeme dlouho. Výše daní je však pro politiky stále nízká a každý rok objeví něco, kde lze ještě utáhnout šrouby. Vybízí je k tomu ekonomičtí ,,experti“, kteří místo oživování průmyslu a růstu pokračují v hledání ,,rezerv“ mezi občany. Přitom stát může bohatnout jen na vlastní produktivitě a svých úsporách, nikoliv na represi. Její únosnost je již několik dlouhých let na hraně a je s podivem, co vše si necháme líbit. Jíme drahé shnilé brambory, nekvalitní maso ze zahraničí, rohlík váží o třetinu méně než před pár roky, stojí ovšem 3x tolik, bojíme se svítit, protože by to zdražilo cenu německým spotřebitelům, kterým prodáváme nikoliv přebytky, ale rovnou celou produkci elektráren, abychom si zpět koupili za draho něco zpět. A když už se rozhodneme si tu postavit další blok, tak dle německých pravidel a potřeb, aby se pro nás mimo splácení úvěru nic k lepšímu nezměnilo.

Mohli bychom pokračovat dále. Česká republika připomíná prase před porážkou v dobách hladu. Je hubené, spíše zbídačené, přesto může poskytnout ještě trochu masa. A na zabijačku se hlásí řada hostů. Každý se chce kousek odnést, ale úklid prázdných necek zůstane na nás. Když to shrneme, lze konstatovat, že Češi jsou národem bláznů bez špetky hrdosti. Západ je pořád ještě na hostině pořádané za naše peníze. Menu je sice už chudé, ale pořád pro ně za solidní peníz. Až tu nezbyde vůbec nic, k čemuž je blízko, tedy až nás připraví i o soukromý majetek, staneme se nejen blázny, ale i otroky. Pořád vám to nedochází, o co v Evropské unii jde? A jak k tomu naši politici přistupují? Je na nás, abychom už řekli dost.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled