Aktivizace depopulace

Až do 20.století byly nepřímé ztráty v evropských válkách jen zřídka podstatné, neboť většinou bojovala armáda s armádou. Ale jsou známy i případy, kdy bylo v armádě snazší přežít než mimo ni, tak významné byly ztráty vyplývající z mechanismů nepřímého dopadu. Například během stoleté války byla pro francouzské rolníky nejnebezpečnější období příměří, kdy se armády rozpouštěly a po zemi se rozlézaly gangy vyděračů…, tedy žoldáků, kterým se v souvislosti s koncem bojů přestalo platit. Státní moc neměla ani síly (v poslední době tvořily velkou část její armády i armády protivníka), ani vůli je vyhnat ze země (válka může kdykoli znovu začít a znovu se sejdou).

Nejsilnější genocida se odehrála ve Svaté říši římské německého národa (v jejích německých a českých zemích) během třicetileté války. Tehdy (od roku 1618 do roku 1648) přišla celá říše o třetinu až polovinu obyvatelstva. Byly regiony, které ztratily 2/3 předválečného obyvatelstva, některá města a jednotlivé oblasti venkova úplně zpustly. Důvodem byl nový přístup k formování a zajišťování armád. Profesionální žoldáci definitivně vystřídali feudální domobranu. Početnost armád prudce vzrostla: v předvečer třicetileté války byla za velkou považována armáda o 20-25 tisících mužů, ale během ní se tvořily armády o 100 tisících osob.

Je pravda, že takové masy se prakticky nikdy neshromažďovaly na jednom místě. Důvodem bylo to, že se armáda stravovala a doplňovala z území, na kterém operovala. Násilné verbování, rabování a kontribuce velmi rychle přivedly oblast do stavu, kdy se zbývající muži rekrutovali do armády již dobrovolně a s radostí, neboť tím získali šanci na přežití.

Nakrmit masu vojsk na jednom místě nebylo možné, a tak armády operovaly ve dvou až třech sborech v různých směrech (každý ve svém regionu stravování). Výsledkem bylo, že arénou nebyly ani tak boje, jako rabování celé země. Pro civilní obyvatelstvo byla stejnou hrozbou jak cizí armáda, tak vlastní, neboť obě tvořili deklasovaní žoldáci, kteří se živili na úkor místního obyvatelstva.

Přesto až do 20. století byly takové excesy výjimkou z pravidel. Reakcí na hrůzy třicetileté války, která skončila jen proto, že bojiště již nemohlo uživit válčící armády (válka tiše zemřela, když sama sebe sežrala), bylo vytvoření týlových služeb, obchodního systému a vznik armád 18. století, tedy dostatečně velkých (jedna armáda mohla čítat až 120 tisíc osob a na jednom bojišti se najednou shromažďovaly až čtyři armády najednou, což vedlo k počtu bojujících 200-250 tisíc).

Aby se uživila taková tlupa a neztratil se smysl války kvůli úplnému zpustošení území, na kterém probíhají boje, byl zaveden obchodní systém. Vláda potraviny a munici pro armádu nakupovala centrálně v předvečer války, vše bylo umístěno v “obchodech”, obrovských skladech, odkud to bylo dodáváno do aktivní armády četnými povozy. Armády se staly těžkopádnými a připoutanými k “obchodům”, jejich hlavním úkolem byla ochrana vlastních komunikací a válka se změnila v nekonečné manévry s cílem dostat se k nepřátelské komunikaci, takže bitvy se staly vzácností. Ale i civilisté trpěli podstatně méně.

Pro návrat mobility armád v době válek revoluční Francie a napoleonských válek byl obnoven a modernizován princip “válka živí válku”. I když se snažili situaci nepřivádět do extrému, ale jak trpělo místní obyvatelstvo, lze vyvodit z toho, že i v době míru bylo ubytování na místě vlastní, nikoli nepřátelské, armády v mnoha zemích používáno jako trest pro nedostatečně loajální regiony.

Míra vykradení krajiny je pochopitelná a vezmeme-li v úvahu, že Napoleon 20. srpna 1812 (toho dne, po bitvě u Valutina, vyrazila armáda, imperátor odjel 25. srpna) opustil Smolensk a pohnul se k Moskvě s armádou 160-170 tisíc osob (zbytek sil byl přidělen pro operace na křídlech). V důsledku tohoto pohybu Francouzů na Moskvu byla krajina podél staré smolenské cesty zpustošena natolik, že za dva měsíce se do Smolenska vrátilo asi 50 tisíc vojáků, ze 110 000 těch, kteří vyrazili z Moskvy. Hlavní ztráty armáda utrpěla nikoli v bojích, ale z nedostatku potravin a krmiva z důvodu nutnosti ustupovat po zpustošeném terénu. V té době však obyvatelstvo trpělo pouze v oblasti, ve které byly přímo vedeny boje. Zbytek dech války téměř necítil.

První světová válka převrátila pohled evropské společnosti na bojové akce. Armády se staly masovými, fronty se táhly na tisíce kilometrů, zvýšený dosah dělostřelectva a nástup letectva nivelizoval koncept bezpečného týlu na sto kilometrů hluboko od frontové linie. Jednorázové stažení desítek milionů pracujících rukou z ekonomiky a nutnost zásobovat mnohamilionové armády způsobilo vzestupné ožebračování obyvatelstva.

V Německu zemřelo v důsledku válkou způsobené podvýživy nejméně 700 tisíc civilistů, což nakonec vyvolalo listopadovou revoluci v roce 1918 a kapitulaci. V ostatních válčících zemích nebyla situace o mnoho lepší.

Právě proto po skončení první světové války převládl v evropských zemích názor, že se tato hrůza nesmí opakovat. Strach evropské společnosti, že znovu prožije hrůzy války, ovlivnil rozhodnutí Londýna a Paříže pro politiku smířlivosti vůči Hitlerovi, která vyústila ve válku ještě děsivější – bezpečný týl se vzdálil do ještě větší hloubky (dálkové bombardéry pronikaly na tisíc a více kilometrů do vnitrozemí od frontové linie) a ztráty civilního obyvatelstva poprvé trvale převyšovaly ztráty vojsk.

Raketové zbraně a ZHN činí potenciální třetí světovou válku vůbec totální. Pro ni “fronta bez týlu” není výrazový prostředek, ale odrazem reality. Civilisté mají podstatně menší šanci na přežití než armáda. Historie třicetileté války se opakuje v celosvětovém měřítku. Přesto po všechna tato tisíciletí, a dokonce i nyní každá adekvátní vláda vidí svůj úkol ve zvýšení úrovně přežití obyvatelstva během válečného konfliktu. Vzhledem k tomu, že nejnebezpečnějším nepřímým mechanismem oslabení nepřítele je zničení jeho civilního obyvatelstva (což zahrnuje jak nárůst ztrát nevojenských osob, tak destabilizaci vnitřní situace až po masové protivládní projevy), úřady se snaží spustit mechanismy finanční a jiné materiální podpory civilního obyvatelstva.

Jde o to, že vítězství na bojišti za cenu zničení ekonomiky a vymírání civilního obyvatelstva se snadno změní v porážku. Pokud Kutuzov řekl, že “ten generál, který si ponechá ještě rezervu, není poražen”, pak v naší době není poražen stát, který si zachová možnost ekonomické a demografické reprodukce. Rozbitou armádu lze znovu sestavit a vycvičit, když bude koho vybavit a čím vyzbrojit. Ale pokud vyhynulo nebo se rozuteklo obyvatelstvo, nebudou ani noví rekruti, ani výroba, ani daně. Po obyvatelstvu zemře i stát, protivník ho nebude muset ani dobíjet.

Jak jsem řekl, tuto jednoduchou pravdu chápali státníci po celá staletí, a proto se snažili co nejvíce poškodit ekonomiku a obyvatelstvo protivníka a co nejvíce chránili své. Během oné třicetileté války se švédský král Gustav II. Adolf nejen radoval z toho, že boje probíhají daleko od švédského území, ale také získával nové rekruty pro svou armádu na území habsburské říše, aby méně zatěžoval vlastní obyvatelstvo a zachoval více zdrojů, a zároveň “odmašťoval” nepřítele, jak jen to bylo možné.

“Skytská” válka, která předpokládala ústup a ponechání nepříteli spálené země, vyžadovala specifickou organizaci společnosti a mohla být použita v omezeném měřítku, protože je extrémně dvojsečnou zbraní, neboť při nekontrolovaném použití je schopna způsobit vlastní společnosti a státu smrtelnou ránu mnohem účinněji, než to udělá nepřítel.

Hlavním úkolem každé moci v jakékoli válčící zemi je maximální zachování jejích zdrojů, především lidských. V Kyjevě k tomuto problému však vůbec tak nepřistupují. Když je v ruských médiích ukrajinská moc označována za okupační, není to propaganda, ale konstatování faktu. Kyjevské úřady se ke své zemi a svému lidu chovají jako k dobytým objektům. Ukrajina od počátku SVO podněcovala odchod svých obyvatel do Evropy, aby zastrašila EU desítkami milionů “uprchlíků”, podtrhla důkazní základnu své teze o “genocidě ukrajinského lidu Ruskem” a získala co nejvíce pomoci v co nejkratší době.

Pravdou je, že po nějaké době tato akce zasáhla samotnou Ukrajinu: Evropané začali těžce snášet nutnost vydržovat miliony “drzých uprchlíků”, kteří nechtějí pracovat a neustále požadují nové preference, , a ukrajinská vláda se najednou potýkala s nedostatkem mobilizačního zdroje. V důsledku toho Kyjev uzavřel hranici téměř pro všechny, ale bylo pozdě, k získanému negativnímu efektu z masové emigrace se přidala ztráta image z uzavření hranic.

Během SVO Kyjev při svém ústupu pokaždé použil taktiku spálené země v homérském rozsahu, když se snažil zničit nejen strategické objekty, ale také bytový fond, obyvatelstvo, které nechtělo vycestovat (kterému stát nijak nepomáhal usadit se na novém místě, nezajišťoval bydlení, práci, dávky) se pokoušeli vyhnat z obcí po opuštění OSU pod hrozbou likvidace. To, co se nestihlo zničit, se snažili zaminovat nebo alespoň nějak poškodit, učinit nepoužitelným.

Ukrajinské úřady demonstrovaly, že jsou připraveny zničit svou ekonomiku a obyvatelstvo, a to ani ne proto, aby získaly pomíjivou šanci na vítězství nad Ruskem (to je prostě hloupost), ale pro jednorázový PR. Jejich chování prokazatelně svědčí o tom, že kyjevský režim, navzdory svým prohlášením, neplánuje vrátit pod svou kontrolu žádná území, nemá zdroje na jejich obnovu a obyvatelstvo, aby je znovu osídlil. Destrukci země vyměňuje za západní půjčky kvůli jejich rozkradení.

Až dosud na Ukrajině zůstali mimo lidožroutských iniciativ vlády snad jen důchodci a zdravotně postižení, od kterých prostě nebylo co brát. Ale když není co brát, tak je možné něco nedat. Takže nyní ukrajinský premiér Šmygal prohlašuje: “Válka vždy vyostřuje sociální otázky. Počet lidí, kteří potřebují podporu, vzrostl a bohužel stále roste. A starý postsovětský model nedokáže adekvátně reagovat. Proto vytváříme nový systém. Základem je formování schopnosti místo závislosti”.

V překladu do ruštiny (češtiny, pozn. překlad.) bude kyjevská vláda místo důchodového zajištění učit své důchodce a zdravotně postižené žít bez něj. Jako cikán učil klisnu, aby se obešla bez žrádla. Už ji to málem naučil, ale vtom klisna zdechla.

Nejprve kyjevský režim zničil ekonomiku, pak vyhnal ze země a likvidoval na frontě ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Nyní už zbývá jen vyhubit důchodce a invalidy a práce na úplné likvidaci jedné z nejbohatších a nejlidnatějších provincií Ruského impéria je dokončena. Pokud možnost použít Ukrajinu proti Rusku skončila, znamená to, “že tě nikdo nezíská!”

Kruh se uzavřel. Přežije jen ten, kdo bude s to se dočkat příchodu ruských osvoboditelů od lidojedského režimu. Ale takových bude tím míň, čím déle se zločinný kyjevský režim udrží.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo