Vždycky jsem byl trochu dobrodruh

Tak se Jaroslav Bašta charakterizoval v našem rozhovoru, který tvoří úvodní část jeho knihy “Stát jsme my!” Knížka vyšla na počátku Jaroslavovy volební kampaně a redakční práce na ní zabrala asi šest týdnů. Podklady ale autor sepisoval formou politických komentářů v průběhu osmi předchozích let. První vybraný komentář měl název “Co přijde dříve – jaro nebo válka?” a týkal se událostí na Ukrajině v únoru 2015. Když si text pročítám dnes znovu, žasnu nad Jaroslavovou schopností přesně předvídat budoucí události. Jako archeolog, znalec historie, diplomat, skvělý šachista a expert na bezpečnostní služby dokázal predikovat varianty blízké budoucnosti, ale jeho včasná varování před neblahým vývojem byla minulou vládou i současnou vládnoucí koalicí v ČR ignorována a k veřejnosti se dostávala jen prostřednictvím alternativních webů. Především Prvních zpráv a Nové republiky. Kdysi Jaroslav Bašta v samizdatu začínal a jeho komentáře z posledních let byly opět zveřejňovány jen na samizdatových serverech. Ani v průběhu prezidentské kampaně se k němu mainstreamová média (včetně veřejnoprávních) nechovala korektně,  a tak mnozí voliči ani netušili, kdo Jaroslav Bašta je, a proč se odhodlal kandidovat.

Jaroslav Bašta dospíval v přelomové době a rok 1968 prožil jako rebelující student Filozofické fakulty. Byl u toho, když ideály Pražského jara na krátkou dobu takříkajíc stmelily národ a kdy se pozornost “světa” v naději upírala k československému pokusu. Vysokoškoláci tehdy vyjádřili Dubčekovu reformnímu směřování podmínečnou podporu. Po invazi armád spřátelených zemí, když politici podepsali potupné Moskevské protokoly, to však byli právě vysokoškoláci, kteří odmítli přehodit výhybku. Vstoupili do protestní stávky. Mezi jejich požadavky bylo především okamžité zrušení (znovu nastolené) cenzury.

Mnozí z nich pak byli ze studia vyloučeni. Ani Jaroslav Bašta nestihl dovršit vystudovaný  obor historické archeologie diplomem. Hned na začátku tzv. normalizace byl zatčen, obviněn a následně odsouzen za “protisocialistickou činnost”. Pobyt na Borech k životu českých dobrodruhů sice patří, ale jen jeden z nich zde při výkonu trestu zvítězil v šachovém turnaji a stihl mezi spoluvězni vychovat další příznivce tohoto intelektuálního sportu. Po propuštění z vězení Jaroslav Bašta odmítl emigrovat, a protože mu byla povolena práce pouze v dělnických profesích, našel uplatnění v terénu na stavbách mostů. Archeologickým výzkumům se věnoval ve volném čase a odborné články publikoval pod jménem manželky Dary. Vlastním jménem se ale hrdě prezentoval v samizdatu a v exilovém tisku a jako jeden z prvních signatářů podepsal Prohlášení Charty 77 (už v prosinci 1976). Až do konce roku 89 byl objektem zájmu tajných služeb. Po převratu patřil k jejich reformátorům. Nejprve se tento celoživotní dobrodruh stal ředitelem protiteroristického odboru, později náměstkem Federální BIS a předsedou tzv. lustrační komise. I jako poslanec zvolený za ČSSD (což mnoho bývalých chartistů nechápalo, neboť v devadesátých letech pro ně byla magnetem pravice), byl zvolen předsedou Výboru pro kontrolu BIS. Ve vládě Miloše Zemana měl coby ministr bez portfeje opět na starost kontrolu nad bezpečnostními službami.

Výzva hodná velkého dobrodruha však přišla později, v roce 2000 se bývalý disident Jaroslav Bašta stal velvyslancem v Rusku. Nevnímal to jako osobní satisfakci, ale jako službu své zemi. V průběhu jeho diplomatické mise se vztah s Ruskou federací zbavil hysterie a stal se korektním a ekonomicky přínosným. Tehdejší český premiér Miloš Zeman tak vděčil českému velvyslanci za podporu své politiky všech azimutů. V současnosti v Moskvě jmenovaného velvyslance nemáme. Prý to nevadí. Poradní hlasy dokonce doporučují zrušit ruské velvyslanectví v Praze. Prý je to otázka cti nekomunikovat s Rusy.

Někdejší disident Jaroslav Bašta v přelomové době dospíval a v přelomové době i zemřel.

U lůžka celebrity

Při mé návštěvě v motolské nemocnici už nemohl mluvit, a tak jsme si psali vzkazy do notýsku. Přál si, abychom jeho knihu “Stát jsme my!” vydali znovu. A chtěl úvodní rozhovor uzavřít stručným dovětkem: “Volný pád k třetí světové zatím úspěšně pokračuje. Je to hrozba, ale také naděje. Vzestup přijde až po pádu na dno.”

Doma jsem knihu otevřela. A přečetla si Jaroslavovu odpověď na moji poslední otázku:

Jsme svědky lámání epochy, což přinese změnu ve vývoji celého světa. Věříš v možnost příznivého vyústění?

J. B. Krize, kterou v posledních letech prochází především náš světadíl, má systémový charakter. Není náhodou, že o její podobě už zhruba deset let píše hlavně profesor Miroslav Bárta. Ten ji také velmi přesně pojmenoval – kolaps. Zároveň optimisticky dodal kolaps a regenerace. Ve své podstatě jde o to, že se opakuje starý dějinný vzorec, kdy příliš složité systémy buď přestávají fungovat, nebo náklady na jejich provoz silně převyšují benefity z nich vyplývající. Tyto procesy jsou většinou doprovázeny totální degenerací vládnoucích elit, jejich neschopností, korupcí, nepotismem, průnikem sebevražedných ideologií (zelené šílenství, multikulturalismus, genderismus). V naší době především selhávají instituce, které mají charakter nadstátu – Evropská unie, NATO. Prvotní příčinu představuje oslabení dosavadního světového hegemona Spojených států, což symbolizuje postava současného prezidenta Joe Bidena. Důsledkem bude změna monopolárního světa ve svět multipolární. Obávám se, že Evropská unie (a tím pádem i naše republika) pocítí tíhu kolapsu jako první.

Kolaps bude znamenat pád na předchozí stupeň vývoje. Když Evropu jako takovou nezničí jaderná válka, jedinou cestou ze systémové krize bude regenerace národních států, možná v některých případech s novými hranicemi. Půjde o velmi zlé časy, plné mezinárodních konfliktů a občanských válek, ale na jejich konci by se mohlo v případě České republiky objevit nové uspořádání, například v podobě volné konfederace států širší Střední Evropy, která obstojí v nových podmínkách. Jediný faktor zůstává neurčitý, a tím je čas. Kolaps pravděpodobně přijde velmi rychle a na jeho podobě bude záležet, kdy začne následná regenerace. S ohledem na české historické zkušenosti a staletími vypěstované schopnosti přežít a přizpůsobit se jsem v tomto ohledu opatrný optimista.

Milý Jaroslave, byl jsi nejen úžasným typem dobrodruha, ale i příkladným učitelem pokory. Tvůj hluboký obdiv k dějinám našeho národa nás zavazuje k úkolu nevzdat tu cestu, neboť STÁT JSME MY!