VÍCEBOJAŘ BAŠTA aneb HOMO POLITICUS BAŠTA

Byl to člověk renesančního rozhledu a zájmů, ale ve všem, co veřejně konal, byla politika – ať už ta politická, nebo ta nepolitická. Jeho politický kompas byl totiž neustále aktivní.

Dlouhodobě spolupracoval se svou ženou Darou na archeologických výzkumech. Když se stal náměstkem ředitele zpravodajské služby (tehdy Federální informační služby), dostal od izraelských kolegů krásnou publikaci o Masadě, což je archeologický klenot. Reagoval slovy: „Oni opravdu o mně vědí všechno.“ Později se jako ministr bez portfeje stal vůbec prvním členem české vlády, který kdy byl přijat ředitelem izraelského Mosadu. Tehdy to byl Efraim Halevy (Efrajim Halevi). V programu jeho návštěvy pochopitelně nechyběla ani návštěva archeologických vykopávek v Bejt Šeanu, místa osídleného zhruba pět tisíc let.

Tresť svých historických poznatků na archeologickém podkladě Bašta velmi kreativně vložil do své knihy „Poslední král Bójů“, díla velmi neobvyklého, avšak originálního a čtivého, fundovaného, dramatického a plného podnětů. V podobném duchu pak pojednal svůj další opus, „Prokletí rabštejnské skály“, což je též hluboko do historie sahající příběh nejmenšího českého městečka Rabštejna nad Střelou, které je jedním z nejkrásnějších míst naší země. Dalším pozoruhodným Baštovým dílem je román „Zapomenuté vítězství“ o vítězství nad křižáky na Plzeňsku v době panování Jiřího z Poděbrad.

Baštova paměť a systematičnost souvisela i s jeho hrou v šachy. Pokud si dobře vzpomínám, vyprávěl, že ve vězení dokázal hrát sedm partií simultánně a naslepo! S takovým člověkem je pak těžko v debatě uspět, když má paměť jak slon, obrovskou představivost, kombinační schopnosti, ve všem má systém, a to všechno v jedné hlavě, zcela nezávislé na případném blackoutu!

Jako politikovi se Baštovi hodily i rané zkušenosti ze studentského hnutí, jakož i kontakty, které zůstaly pevné po celý život, přestože mnozí z tehdejších revolučních studentů (HRM – Hnutí revoluční mládeže) postupem času získali odlišné politické preference. Přesto – a to je v politice čím dál důležitější vlastnost – byli schopni spolu hovořit.

Jako politikovi se Baštovi hodily i zkušenosti z dob, kdy musel vykonávat dělnické profese – časné, až velmi časné vstávání, převlékání do montérek ve studených stavebních buňkách, svačiny na drážním pešunku, tvrdý humor až štengrování, vyčerpávající práce, hubené výplaty. S odstupem času se pak chlubíval, že pomáhal v Čechách stavět v té době téměř všechny mosty. Takovou nepopiratelnou pracovní bilancí se mnoho politiků pochlubit opravdu nemůže!

Baštovo diplomatické působení v Rusku a na Ukrajině bylo díky jeho mnoha profesním zkušenostem navenek nepříliš atraktivní, avšak z hlediska ekonomické diplomacie velmi účinné. Jeho politický i morální kompas však zůstával stále aktivní, což mu přivodilo mnohé třenice, nesnáze až nepřátelství. Jako ministr Zemanovy vlády se podílel na akci „Čisté ruce“, a lze říci, že v podobném duchu pokračoval i v diplomacii. Jak to tak bývá, nakonec s mafiemi prohrál.

Jako ministr bez portfeje měl na starost koordinaci a kontrolu zpravodajských služeb, problematiku, kterou zdědil po svém předchůdci Pavlu Bratinkovi. Z jejich dřívějšího vzájemného rozhovoru si na závěr dovolím ocitovat větu, kterou pronesl tehdy ministr Bratinka tehdejšímu poslanci Baštovi, a ten s ní vřele souhlasil, protože dobře charakterizuje jeho odpovědnost, související s politickým nasměrováním, přesahujícím nejen volební období, ale i lidský život: „Budeme se snažit uspořádat zpravodajský systém tak, aby nám vyhovoval i v době, kdy budeme v opozici.“

Takových profesionálů a politicky dlouhodobě a stabilně orientovaných lidí je nám třeba. Jaroslav Bašta nám bude tím více chybět. Čest jeho památce.

*

Jan Schneider