Autoritami se stávají pubertální a adolescentní influenceři a youtubeři. Poslouchat v televizních debatách většinu politiků mladé a střední generace je utrpení. Snad se ani nevejdou do definice Homo sapiens.

Myšlenkovou operací patřící do nástrojů kritické analýzy je srovnávání (komparace).  Srovnávání přináší poznání. V našem veřejném a mediálním prostoru se však s komparací setkáváme zřídka. Můžeme si položit otázku: „Není to proto, že z tohoto srovnání nemusí vyjít současná společnost nejlépe“? Mladá a střední generace, které prošly totální indoktrinací ohledně bývalé společnosti, která sama sebe nazývala „reálný socializmus“, mají o této společnosti znalosti a názory, které se míjí se skutečností. [1]

Ilustrujme operaci komparace na tématu, které je dlouhodobě v centru společenské pozornosti, a to jsou důchody.  Ve společnosti reálného socializmu, s plánovanou netržní, a dle všeobecně sdíleného názoru, neefektivní ekonomikou, chodili do důchodu muži v šedesáti letech a ženy v průměru v 55 letech. A tato neefektivní socialistická ekonomika neměla problém tyto důchody financovat a neříkala seniorům: „Nejsou zdroje“.

V současné tržní efektivní ekonomice chodí muži i ženy do důchodu v téměř šedesáti pěti letech a ani tak naše úžasná efektivní tržní ekonomika bez přívlastků není schopna důchody financovat. Politici říkají seniorům: „Nejsou zdroje, proto musíme dále zvyšovat věk odchodu do důchodu nad 65 let“.

Ovšem na zvyšování platů politikům a stovky miliard na zbytečná drahá americká letadla zdroje jsou. Kdo mi vysvětlí, jak je možné, že v efektivní ekonomice, v níž ženy pracují o deset let déle než v neefektivní socialistické ekonomice, nelze důchody financovat. Politici a experti také při svých úvahách chybně považují jako dominantní nebo dokonce jako jediný faktor důchodového problému demografii. Tento problém jsem analyzoval v článku „Mýty a chyby důchodové reformy“.

Po listopadu 1989 se důchody propadly a úrovně z roku 1989 dosáhly až v polovině nultých let, tedy zhruba po patnácti letech, kdy důchody dosáhly úrovně z roku 1989. Ovšem toto srovnání vychází z jakéhosi zmrazení ekonomiky a společnosti v roce 1989. Pokud bychom tento statický model nahradili dynamickým, musíme předpokládat, že od roku 1989 do roku 2005 by v reálném socializmu důchody rostly, a to dokonce při odchodu do důchodu v 55 letech.

Dalším tématem ke srovnání je otázka bydlení.

I v předchozí společnosti byla otázka bydlení závažným společenským problémem.  Ovšem postupně, od roku 1948 do roku 1989, se situace zlepšovala. Před rokem 1948 pouze 8 % bytového fondu mělo splachovací toaletu a koupelnu. Za čtyřicet let bylo postaveno 2,4 milionu bytů. V osmdesátých letech již byt bez splachovací toalety a koupelny byl spíše výjimkou, která se vyskytovala především na vesnicích, u starých nerenovovaných domů. I tak bych ani v roce 1989 bytovou situaci nepovažoval za ideální.

Občané se k bytům v předchozí společnosti dostávali několika způsoby. Kromě individuální výstavby byt dostávali od zaměstnavatele, od národního výboru nebo byt získali v rámci družstevní výstavby. Pokud na družstevní byt přispívali, jednalo se o částky, které nebyl problém zaplatit v rozmezí jednoho či dvou let. V druhé polovině osmdesátých let byl spuštěn program pro mladá manželství s věkem do 35 let. V jeho rámci mohli získat nevratnou půjčku (dotaci) ve výši 15000 tisíc korun na pořízení bytu či stavbu domku.

V současné společnosti se od roku 1990 do současnosti bytový problém permanentně zhoršuje. |V Praze je bytová krize vůbec nejhorší v celé Evropě a 130 až 180 tisíc českých domácností je ohroženo ztrátou bydlení.

Nyní je pro většinu mladých lidí byt nedostupný. A ti, kteří dosáhnou na hypotéku, ji často splácí až do důchodu. Je svobodný člověk, který je zadlužený? Ve svém rozhodování je omezen nutností splácení dluhu. Tato povinnost je smyčka, která ho svírá a limituje jeho svobodu. Proto současný finanční kapitalizmus usiluje o zadlužení států a každého občana.

Pro zvýšení dostupnosti bydlení se začaly pro mladé lidi stavět byty o 18–20 metrech čtverečních, s cenou kolem dvou milionů. Jak by tyto byty nazval Václav Havel, když panelákové 3+1 pro něho byly nedůstojnými králikárnami, které budou nahrazeny důstojným bydlením. Nebyla to snad dezinformace?  Ano, jsou nahrazovány těmito malometrážními byty. Nedůstojné králikárny mají nyní hodnotu více než 7 milionů a jsou pro mladé lidi nedostupné.

Situaci neřeší ani nájemní byty. Bytový fond byl převeden do soukromého vlastnictví a byty pronajímají vlastníci – investoři, pro které je pronajímání podnikáním, s cílem dosáhnout co největšího zisku. Proto také byla zrušena regulace nájemného, které je v mnoha zemích, včetně západních, standardem. Stát také oproti minulosti nestaví byty, aby neohrožoval podnikatelům byznys.

Nájem často tvoří největší a podstatnou část životních nákladů. Situaci ilustruji na mém příkladu. V osmdesátých letech jsem za byt 1+1 bez topení, s okny na dálnici platil měsíční nájem 170 Kč. V roce 2010, ještě před hlavním nárůstem cen nájemného, nájemné v tomto bytě bylo 12 tisíc Kč. Tedy sedmdesátinásobný nárůst. V osmdesátých letech bych z nájemného v roce 2010 zaplatil nájem na šest let anebo nájem sedmdesáti takových bytů.

Základní rozdíl v přístupu k bydlení v minulé a současné společnosti je, že pro minulou společnost bylo bydlení základní životní potřeba, zatímco pro současnou společnost je bydlení příležitost k obohacování.

Poslední příklad ke srovnání, již však pouze jako úloha k řešení nebo hádanka. Od roku 1948 do roku 1989 se zvýšil národní majetek sedmkrát.  Jak se změnil národní majetek od roku 1989 do současnosti? Nápověda: v roce 1989 stát neměl žádné dluhy, a naopak jsme měli v řadě států pohledávky.

[1] Příkladem je hloupá a primitivní propaganda ve videu   10 Mýtů o životě za komunistů v ČSSR!   https://www.youtube.com/watch?v=7SI0yjovAUY