Rozpolcený národ a zrada vzdělanců

Často jsem si dopisoval s paní profesorkou Stanislavou Kučerovou, pracovnicí Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. O našich dějinách, o našem obrození, o době temna, o vzniku republiky a samozřejmě též o naší současnosti. Narazili jsme přitom na téma postojů našich akademiků a mužů vědy a umění k naší pozici v Unii, k válce na Ukrajině, k srbské válce i k legionářům a odbojářům I. a II. světové války. Paní profesorka na mé otázky k těmto věcem  velmi často odpověděla dvěma slovy : “Zrada vzdělanců”. A musím konstatovat, že měla pravdu.

Paní profesorka se svým manželem profesorem Blížkovským se často podílela nejen na společenských akcích k významu českého státu a republiky, ale také na publikacích vydávaných Odborným výborem v Brně. Tak vznikaly dnes vzácné sborníky prací různých badatelů pod názvy “Českoslovenství” , Živé hodnoty Masarykova Československa” a mnohé další. Tato část vzdělanců, která na akcích vystupovala, krom těchto sborníků nikdy nedostala možnost veřejných vystoupení v tzv. hlavních médiích a debatách o směřování naší země. Ignorovala je televize, ignoroval je rozhlas, ignorovaly je deníky a časopisy. Naproti tomu ta většinová část akademiků, universitních profesorů a školské inteligence se otrocky přikláněla na stranu vládnoucí moci a někde dokonce vystupovala proti tradici republiky a československé státnosti. Z Brna můžeme uvést jako typický příklad zápas o pomník presidenta dr.Beneše. Zatímco legionáři a 14 vlasteneckých organizací usilovaly o vybudování a umístění pomníku, což se nakonec zdařilo, na druhé straně proti pomníku a dr. Benešovi vystupovali mnozí akademikové univerzity, i z Akademie věd, a další vzdělanci. Někteří se dokonce postavili na stranu brněnských Němců, v té době zastupovaných Frau Gerdou Skalnik. Označili pomník za vrchol trapnosti, za adoraci presidenta, jenž “proslul etnickou čistkou” a  “podlehl objetí Stalina…”

Korespondovalo to s jinými vzdělanci jako byl exministr Herman, označující presidenta Beneše jako původce “etnické čistky ve stínu Moskvy” a s tím odmítající dekrety, vznikající již v exilu, které zachránily stát před rozbitím a zničením jako spojence antifašistické koalice. Totéž bylo v případě pana Pitharta, známého svým výrokem “Beneše není třeba vůbec šetřit”, který s dalšími historiky Otáhalem a Mlynárikem vydal pamflet Podiven, jenž špiní a lže o našich dějinách.

Sem patří i oslavovaný pan diplomat a spisovatel Gruša, se svým padílem “Beneš jak Rakušan”, odměněný cenou Brna za své protibenešovské postoje. To je jen pár příkladů z velké množiny dalších. Ano, toto vše paní profesorka správně označila jako zradu vzdělanců. A tato zrada pokračuje dodnes a ovlivňuje neblaze jak veřejnost tak zejména mladší generace, kteří již nemají povědomí o panském chování Rakušanů a Němců k českému národu, jak za I.světové války, tak zejména za války druhé. I tato zrada vzdělanců přispívá k rozpolcení národa na nesmiřitelné tábory.

Rozpolcení národa ovšem není dáno jen rozpolcením v otázce dějin.

Je dáno též hlubokým, doslova propastným rozdělením v otázce sociální, což zavinil tzv. sametový převrat, jenž, řečeno s Voltairem, nebyl ani revolucí ani sametem. Tento převrat nenastolil občanskou společnost, jak tvrdil jeho předák, pan president Havel. Opak byl pravdou. 

Společenské třídy nejenom nezanikly v “občanské společnosti”, ale naopak utvrdily se a přetvořily se v dokonalé kasty lidí, které dělí přehrada majetku, bohatství a společenského pohrdání.

Pracující třídu vládnoucí třída ponižovala a ponižuje – idolem společnosti se místo dělníka, rolníka, řemeslníka, lékaře, vědce, technika stali boháči, bankéři manažeři, medialisté, režimní pábitelé (mnozí komedianti) a režimní inkvisitoři. Nová společnost oceňuje pavědecké bádavce o genderu, o zeleném náboženství, oceňuje nyní válečníky a cizí zbrojaře. Havlismem nasměrovaná politika zničila rozvoj republiky na dlouhá desetiletí a ještě dále.

Tady máme odpověď na to, kam se z naši společnosti “ztratili technikové a řemeslníci”. Neztratili se, pouze byli potlačeni na nejvyšší možnou míru. Kdysi jsem v technickém muzeu vyučoval jako lektor hydrauliku a  vodní a větrné motory. Pro školy, pro učiliště, pro I. a II. ročník strojní fakulty. Dnes? Jaké obory se dnes mladí učí?

“Kadeřník, cukrář, prodavač, barman-barista, šejkrista, krupiér…” Nepravím, že by tyto obory se neměly vyučovat. Pravím, že bychom v první řadě měli preferovat obory, jako je elektrikář, kovář,  obráběč, soustružník, seřizovač NC strojů, brusič, automechanik, počítačový operátor, zemědělec mechanizátor, technik lékařských přístrojů, atd.

Ano, vznikly nové obory jako IT technik, operátor aj. Ale ty nemohou saturovat celou ekonomiku státu, který od starého Rakouska proslul vysokou úrovní dělníků, techniku a průmyslových pracovníků. Pokud vyškolíme takové odborníky a navíc jim dáme odpovídající mzdu a společenskou vážnost, tak se hospodářsky, ale i společensky zvedneme ze současného marasmu. Pak současné firmy přestanou plakat nad nedostatkem řemeslníků, techniků a specialistů.

Otázka ovšem zní dnes jinak. Chce toto vůbec současná vládnoucí moc zabezpečit? Nedělá pravý opak?  Rušení dolů, likvidace horníků a železářů, přesun strojoven a železáren do zahraničí, ničení zemědělství a další sebevražedné akce vládnoucí moci svědčí pouze o jediném – o organizované zkáze republiky. Celá koncepce “montoven cizího kapitálu” je doslova zločinem proti rozvoji naší země.

Národ musí zvážit, kam chce dospět. Zdali volbou stávajících mocných dospět ke státnímu krachu, k totální kolonii zahraničí bez vlastního výrobního potenciálu a produkce, anebo se stát schopnou průmyslově zemědělskou zemí, schopnou nejen přežít, a uživit vlastní národ, ale rozvinout se do té podoby, jako jsme zastávali za I. ČSR i za poválečné doby.

Nakonec jen poznámka. Příznivý rozvoj nejen naší země, země bratří Slováků, a nakonec i celé Evropy, nezajistí šílené zbrojení a házení národních důchodů do bezedné studny zločinných válek, ale především mír nebo alespoň příměří a jednání. Štvaní do války přispívá jen k dalšímu rozdělení společnosti na nesmiřitelné tábory a nikdy nezajistí jednotu. Přes všechny varovné hlasy odborníků, ekonomů, přes varování současné vlády našich slovenských bratří, i maďarské vlády, naši politikové tonou ve štváčském zaslepení válečným dobrodružstvím a neposlouchají ani jejich hlas, ani hlasy z národa. Jejich postoje nás mohou dovést do naprosté katastrofy. Toto varování vyslovili i naši emeritní presidenti pan Klaus i pan Zeman.

Tvrdím: I “špatný” mír je tisíckrát lepší, než válka.

Myslím, že komentáře netřeba.

**

Jiří Jaroš Nickelli, České národní listy, na snímku pomník prezidenta Beneše v Brně