Rovnováha mezi šeříkem a kolemjdoucími

Francois-Marie Arouet, který si říkal Voltaire, se zamyslel nad tím, co narušuje rovnováhu poctivého života, a několik vět nám věnoval o zlodějně: „V životě potkáte dva druhy zlodějů. Obyčejného, běžného zloděje, který vám ukradne peníze, náprsní tašku, hodinky, vašeho koně a tak dále. Druhým typem je politický zloděj. Ten vás připraví o budoucnost, o vaše sny, znalosti, ukradne vám výdělek, vzdělání, zdraví, zbaví vás síly a energie, a nakonec i úsměvu. Velký rozdíl mezi těmito dvěma zloději spočívá v tom, že obyčejný zloděj si vybírá vás, aby vás připravil o to, co vám patří, zatímco politického zloděje, který vás připraví o veškerou životní perspektivu, si vybíráte vy sami. Další velký rozdíl (nikoli poslední) mezi nimi je ten, že běžného zloděje obvykle policie stíhá, zatímco politického zloděje obyčejně policie chrání.“

Za humny se zelená letošní květen. Má pro nás dvě volné sváteční středy. Kouzlo nechtěného, spíš ale zamýšlená lekce nás ve válečném roce přiměla uvažovat o odvaze, s jakou naši dědové mezi 5. a 9. květnem 1945 zdůraznili, že země s pražským středem není ubikace s těmi či oněmi cizinci ve zbrani, ve které to odžijeme, ale veličina, jíž si ubráníme, aby znovu mohla účinkovat rovnováha dělného míru. V jednom z Kusturicových filmů nabírá otázka: Kdo začal s válkou? nesmyslný rozměr. S válkou samozřejmě začali všichni. Zůstává i ta možnost, že s ní nezačne nikdo. Zrovna tak je možné setrvat u otázky: Kdy bude čestně jasné, kdo muniční sklady ve Vrběticích vyhodil do vzduchu. Jinak (věřím, že ještě pokročileji) je možné se dotazovat, co tam ta munice měla co pohledávat. Psalo se o plánu vyvézt ji na východ. A chtěli by s ní vrbětičtí na jednom místě žít?

O válce jsem mluvil v jakémsi míru, aby nebyla… Teď, v nemoci, cítím potřebu hovořit o míru, volit o míru, činit se v míru. Jaký má smysl plísnit pacienta s angínou, že se neměl nachladit. To už se stalo. Mluvme raději o léčbě. Má hrozit, že i dobře míněná řeč (bez vulgarit) o terapii přeci jen může narazit na soudní spor? Jestli ano, zvažme a zasaďme se o veliké střídání…

Kluci se v parku chtějí rozejít po svých, ale učitel je ještě drží slovy: „Chcete jít pro nože, abyste nějak naložili s volným časem? Máte pár hodin do večera, a tak si pořídíte sirky na zapálení popelnic? Řeknete si: Je hezky, kvetou šeříky, a tak si za rohem zmlátíme obličeje? Myslíte úchylně, nebo jste normální?“ Zírají na kantora, kterého zatím znali nějak jinak. Všechno se snažil provádět v souladu se školním řádem. Neprojevoval se osobně. „A vy proti nám, pane učiteli, něco máte?“ „Ne. A vy proti mně?“ „Taky nic.“ „Tak, hoši, vidím, že já vás a vy mě můžete pustit domů. Že válku v hlavě nemáme.“ Z doslechu vím, že učitelova slova nikdo ze zúčastněných nepovažoval za nepřátelská. Někteří si je pamatují doslovně.