R. Čuba: Jak číst současnou realitu?/2

Rostislav Čuba napsal jednu ze svých nejlepších analýz. Má podobu “čtecího prizmatu” současné doby, ve kterém dává svou verzi odpovědi na otázky:

• Proč a jak jsme se dostali do slepé uličky?
• Jak se budou vyostřovat rozpory?
• Kdo je kdo, kdo jak se zachová ve vztahu ke krizi, jak se bude vyvíjet polarita globální společnosti?

Od Titaniku k finančním bublinám – část 2.

Rostislav Čuba

Jinými slovy, kritici a odpůrci, kteří se snaží diktovat policistům, jak plnit jejich úkoly, se setkají s malým pochopením. Ti, kteří se snaží zachránit systém před nezbytnou krizí, budou mít jen málo trpělivosti s obstrukcionisty, a to i v případě, že jejich úmysly jsou dobré. Postoj těch, kteří se domnívají, že nesou zodpovědnost za záchranu systému, bude pravděpodobně znít: “Přispějte svým dílem, ustupte stranou, přestaňte si stěžovat a buďte vděční za to, že se snažíme systém zachovat ve vašem zájmu.”

Mezi “investory” panuje rozšířená víra, že v očekávání nadcházející krize nashromáždili aktiva “tvrdých peněz”, která jsou bezpečně ukryta před zásahem státních orgánů. Jejich kalkul je prostý: po prasknutí bubliny a zhroucení systému zůstanou v držení hodnotných aktiv, která pak budou moci za nízké ceny skoupit a dále tak zvětšit své bohatství.

Nerad to přiznávám, ale realita je jasná: nenechte se mýlit. Ti, kteří se snaží zachránit systém před kolapsem, si velmi dobře uvědomují, že hodnota každého aktiva je v současnosti uměle nafouknuta úvěrovou bublinou. Z pohledu investorů, kteří hodlají spekulovat na udržení nafouknutých cen aktiv a jejich následný nákup za zlomek ceny, jsou ti, kteří se snaží zachránit systém před kolapsem, vnímáni jako nepřátelé. Toto sobecké a neetické chování spekulantů představuje vážné ohrožení stability systému a jeho budoucnosti.

Další rozšířený mýtus praví, že superbohatí vždy proklouznou krizí a vyjdou z ní s neporušeným bohatstvím. Tato iluze je posilována představou, že když to dokázali oni, dokáže to i “obyčejný” člověk. Historie nám však nabízí příklady z obou stran: rozsáhlé panství nejbohatších Římanů nepřežilo rozpad říše bez úhony (jinými slovy, kontrolu nad ruinami převzala nová elita).

Jakmile spodních 99,5 % pocítí tlak, vygeneruje se hněv vůči těm nahoře, kteří neplatí svůj spravedlivý podíl, a tento tlak exponenciálně vzroste. Politický tlak na úřady způsobí, že se zaměří na superbohaté a najednou budou neúprosní. Mnoho z těch, kteří se zabývají myšlenkou zachránění systému, je již frustrováno rozmazlenými miliardáři, bankéři a pokřivenými finančníky.

Dalším mýtem, který by se dal označit za naivní, je přesvědčení, že pravidla zůstanou stabilní a umožní nám kumulovat úspory a vyjít z krize bez újmy, abychom pak mohli těžit z výhod, které zanedbali méně prozíraví. Historie nám jasně ukazuje, že pravidla se mohou přes noc změnit a budou se upravovat podle aktuálních potřeb. Budou zaváděna “nouzová opatření”, jedno za druhým, až se stanou novou normou.

Je důležité vnímat perspektivu těch, kteří nesou tíživou zodpovědnost za udržení stability systému. Z jejich pohledu se může zdát, že ti, kteří se v současnosti snaží vyhýbat daním z majetku, neočekávaným odpočtům a podobným mechanismům, jednají nevděčně, sobecky a krátkozrace, jelikož v případě kolapsu systému ztratí všichni. Nejbohatší by si měli uvědomit, že laskavost spočívající v uhrazení pouhých 10 % daně z majetku by jim umožnila zachovat naději na zachování systému a ponechat si 90 % svého majetku.

Dalším příkladem naivity je přístup k obstrukcionistům v korporátním státě s celospektrálním dohledem. Zatímco národní státy se zaměřují na sledování a monitorování jednotlivců a zavádějí digitální monitorovací systémy, korporátní giganti využívají různé triky a “červí díry” k obejití placení daní v zemích, kde reálně generují zisky. To vede k paradoxní situaci, kdy se vybírají jen drobky a daňové zatížení neúměrně dopadá na běžné občany.

V Číně místní úřady zdvořile zvou daňové neplatiče na čaj a s úsměvem jim radí, aby se polepšili a poctivě odvedli daň tam, kde reálně vzniká jejich zisk. Ti, kteří po tomto laskavém napomenutí setrvávají ve svém nekalém jednání, jsou dříve či později vykastrováni.

Další naivní představou je, že s rostoucí nestabilitou a omezováním dostupnosti levných úvěrů úřady magicky nadále nebudou mít zájem o tento “šťavnatý” cíl. Vzhledem k historii a lidské povaze je pravděpodobnější opak: úřady zdvojnásobí své úsilí o vypátrání a vymáhání daní od těch, kteří se snaží vyhnout placení “spravedlivého dílu”, podle hesla “co je Císaře, patří Císaři”.

Jádro myšlenky spočívá v tom, že raketový růst nezaslouženého bohatství založeného na lichvě, spekulaci a chamtivosti vedl k tomu, že se bohatí stali sobeckými a bezohlednými k většinové společnosti. Tato vlastnost je učinila neústupnými a arogantními, s přesvědčením, že jim náleží pravda a moc. Všudypřítomný strach ze ztráty moci a pozornosti je bohužel zavede k pádu a ztrátě jejich “vymožeností”, jak poznali i nejbohatší starověcí Římané, když jejich majetek uchvátila nová elita. Historie se tak bohužel znovu zopakuje.

Text vznikl na základě článku autora Charlese Hugha Smithe, který byl částečně přeložen, upraven a doplněn. S pozdravem, RČ

K tomu doc. Radim Valenčík:

Předností analýzy tohoto typu je, že může začít svým vlastním životem. Je logická, sdělitelná a porovnatelná s vývojem reality, tj. může být dále upřesňována a individuálně sdílena v různých modifikacích.

Analogie se starověkým Římem se uvádí poměrně často. Různých analogií však může být povícero. Možná, že na místě je i tato:

https://radimvalencik.pise.cz/11507-potreba-nove-teorie-5-bostonske-piti-caje.html

Tak, jak tupá politika Británie zrodila Spojené státy, tak převzetí této tupé politiky Spojenými státy v jejich úpadkové fázi může zrodit svobodný svět. Přesně dle zákonů připomenutých egyptologem Bártou.

A pak je tu ještě moje analogie, kterou považuji za nejdůležitější: srovnání současné vývojové fáze naší civilizace s průmyslovou revolucí, tj. obdobím, kdy se jako dominantní prosazuje nový sektor. Tehdy průmysl oproti zemědělství (a nové elity oproti elitám spojeným s pozemkovým vlastnictvím), dnes se jako dominantní sektor prosazuje odvětví produktivní spotřeběoproti konzumu blokujícímu rozvoj a uplatnění schopností člověka, na který (tj. konzum a nadvládu neproduktivních služeb) člověka redukovaného na spotřebitele nasměrovala průmyslová revoluce.

**

Předchozí část textu ZDE

Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/11569-r-cuba-jak-cist-soucasnou-realitu-2.html