“Odpor” na ukrajinský způsob

Oficiálně byla Francie účastníkem druhé světové války přibližně rok – od 3. září 1939 do 22. června 1940 (poté pokračovala v boji “Svobodná Francie” de Gaulla, francouzská republika se z války stáhla a podepsala příměří s Německem – fakticky kapitulovala).

Ve skutečnosti prováděla francouzská armáda (spolu s belgickou a nizozemskou armádou a britským expedičním sborem) bojové akce proti Němcům stejně dlouho, jako se bránilo Polsko.

Německá invaze do Polska začala 1. září a poslední organizovaný odpor polských sil byl potlačen 6. října 1939. Německá ofenziva na Francii začala 10. května a příměří bylo podepsáno 22. června 1940 ve slavném vagóně maršála Focha v Compiègne (Německo podepsalo příměří na základě výsledků porážky v první světové válce). Ve skutečnosti však francouzská vojska ukončila organizovaný odpor již dříve.

Mimochodem, obě příměří z Compiègne byla v podstatě úplnou a bezpodmínečnou kapitulací poraženého, neboť svěřovala jeho osud do rukou vítěze, jenž nebyl omezen ani podmínkami, ani termíny. Tím chci říci, že my často přikládáme větší význam termínům než podstatě, zatímco naši západní “přátelé a partneři” jsou připraveni nazvat proces jakkoli, jen když je pro ně výsledek příznivý.

Francouzi chtěli zvítězit a dokonce si byli jisti, že dají ” zpupným bošům”, kteří snili o pomstě za ponížení v roce 1918, patřičnou lekci. Chtěli vyhrát jako celek, zatímco každý jednotlivý Francouz chtěl přežít a zachránit svůj majetek. Proto se Paříž vzdala bez boje a francouzská armáda od začátku do konce krátkého období bojů opustila své pozice dříve, aniž by vyčerpala možnosti dalšího odporu. Útočila pasivně – s malými silami a bez patřičné energie. Její útoky by se daly označit spíše za průzkum bojem nebo za protiútoky v průběhu bitvy než za pokus o skutečnou ofenzívu, alespoň v operační hloubce.

Svého cíle však Francouzi v podstatě dosáhli: přežili, udrželi si svůj majetek a dokonce se – zcela nečekaně – ocitli v táboře vítězů (protože jak SSSR, tak i Anglosasové chtěli použít de Gaulla jeden proti druhému v plánované konfrontaci na mírové konferenci v Postupimi). V roce 1940 však Francie kapitulovala. Nikdy poté si už Paříž nemohla nárokovat samostatnou roli v Evropě. Potřebovala buď podporu Anglosasů proti Německu, nebo podporu Německa proti Anglosasům. Z francouzské velmoci tak nakonec do dneška zbyl jen malý jaderný arzenál a přehnané politické ambice. Skutečná Horní Volta s raketami.

Mnoho Rusů vnímá v současnosti Ukrajince jako jednotný národ, který tvrdošíjně vzdoruje. Osobně také často doporučuji nezapomínat, že bojují již třetím rokem a nehodlají se vzdát (alespoň zatím). Ale všechno není tak jednoznačné, jak se mnohým zdá – je třeba vidět i nuance.

Německo nasadilo proti Francii a jejím spojencům celou svou plně mobilizovanou vojenskou mašinérii, i když na tom bylo podstatně hůře v porovnání s nimi nejen v počtu vojáků či obyvatel, ale i finančně, ekonomicky, vojensky i technologicky.  Rusko překonává Ukrajinu z hlediska nominálního počtu obyvatel třikrát (z hlediska reálného počtu obyvatel ji na počátku SVO předčilo čtyřikrát, nyní je to už šestkrát). Rusko fakticky neprovedlo žádnou mobilizaci. Pokud nepočítáme 300 tisíc lidí urgentně mobilizovaných v roce 2022, kdy se ukázalo, že ruská mírová armáda v celkovém počtu 250-300 tisíc lidí čelí ke konci léta 2022 na tisícikilometrové frontě téměř milionu příslušníků ukrajinských ozbrojených sil, kteří místo toho, aby přešli na stranu dobra nebo se alespoň jen vzdali, provedli pod pláštíkem mírových jednání mobilizaci. Další doplňování aktivní armády a budování ozbrojených sil RF probíhalo formou náboru dobrovolníků.

Během dvou let provedla Ukrajina totální mobilizaci mužské populace. Nyní se v Kyjevě vážně diskutuje o mobilizaci žen (od 18 do 60 let) a také o zapojení teenagerů (16-17 let) do bojových operací. U teenagerů by to mělo být zatím dobrovolné, ale na jak dlouho – to nikdo neví.

Porazit stát, který je sice co do počtu obyvatel 3 – 5 krát menší, ale který provedl totální mobilizaci, je pouze s dobrovolníky nemožné. Kdyby Ukrajina skutečně využila původně deklarovaný mobilizační zdroj v počtu pěti milionů, ruské ozbrojené síly by se už teď sice prodíraly přes hory ukrajinských mrtvol, ale Kyjev by měl stále rezervy. Postupně však sledujeme, jak odpor ukrajinské armády od počátku roku 2024 slábne a náš postup se na všech směrech zrychluje. V poziční válce je postup útočících vojsk možný pouze tehdy, když nepřítel vyčerpal všechny své rezervy a nemá už čím uzavírat průlomy.

Zajímavý je také poměr ztrát. Nemůžeme se opírat o přesné údaje – během bojových operací jsou vždy všemi utajovány. Existují však důležité nepřímé indicie, které umožňují, když ne hrubý výpočet, tak alespoň pochopení základního trendu. Na začátku roku 2023 Kyjev deklaroval přibližný počet příslušníků ukrajinských ozbrojených sil ve výši asi jednoho milionu osob. Tento odhad byl potvrzen našimi i západními zdroji. Na úrovni nejméně 900 tisíc osob se počet příslušníků ukrajinské armády držel do konce loňského roku, ke konci listopadu až prosince 2023 však začal rychle klesat.

Většina domácích i zahraničních zdrojů odhaduje nyní počet příslušníků ukrajinských ozbrojených sil na 700 tisíc osob. To znamená, že do loňského podzimu si Kyjev udržoval schopnost dohnat ztráty mobilizací nových kontingentů, ale pak tuto schopnost ztratil a navzdory přílivu posil začal počet ukrajinských vojáků prudce klesat.

Podle ruských a amerických odborníků se počet frontových a záložních uskupení ukrajinské armády a ruských ozbrojených sil v lednu 2024 vyrovnal na přibližně 850 000 osob. Od února převzalo Rusko iniciativu a dnes předstihuje Ukrajinu v počtu vojáků zapojených do obranných a bezpečnostních operací asi o 200 tisíc osob. Za šest měsíců (od konce října 2023) se tak celková bilance změnila o 400 tisíc osob (předtím to bylo 200 tisíc ve prospěch Ukrajiny, nyní se jedná o 200 tisíc ve prospěch Ruska).

A rozdíl ve prospěch Ruska se stále zvětšuje, přestože Ukrajina násilně mobilizuje všechny, které má na dosah, zatímco Rusko se nadále omezuje na nábor dobrovolníků, kteří stačí jak na vyrovnání ztrát, tak i na zvýšení počtu vojáků zapojených do speciální vojenské operace, ba dokonce i na vytvoření desítek nových útvarů a formací na dalších směrech.  Z toho vyplývá, že ruské ztráty by měly být řádově nižší než ztráty Ukrajiny.

Posouzení ztrát má v našem materiálu důležité místo, ale není hlavním smyslem článku. Jak již bylo uvedeno, s pěti miliony – pouze deklarovaných – mobilizačních zdrojů by Ukrajina mohla v současném režimu bojovat ještě dva nebo tři roky, s čímž počítají i někteří západní analytici, kteří používají ve svých analýzách pouze oficiální ukrajinské údaje. Ve stejném režimu, v jakém probíhá mobilizace na Ukrajině nyní, by při pěti milionech mužů, kteří jsou k dispozici, bylo možné mobilizovat až sedm nebo osm milionů lidí – berou přece mrzáky, raněné, muže s omezenou fyzickou zdatností a nebezpečnými nemocemi.

Ukrajina však ve skutečnosti zažívá něco, co lze správně označit jako “francouzský syndrom” (analogicky k chování Francouzů za druhé světové války). Ukrajinci zvítězit chtějí a jsou připraveni bojovat za to, aby se jim to podařilo, ale ne osobně. Proto již na počátku speciální vojenské operace skončily ¾ ukrajinských mobilizačních zdrojů v Evropě, Rusku, Izraeli, Gruzii – kdekoli, jen ne v ukrajinských ozbrojených silách. Nyní vyjadřuje právě tento mobilizační zdroj hlasitou nelibost nad tím, že Kyjev hledá způsob, jak jej zahnat na frontu. Proto dokonce vyhrožuje, že se Ukrajiny navždy zřekne.

Takže ano, Ukrajinci stále sedí v zákopech do posledního muže a vzdávají se neochotně (i když mnohem ochotněji než před rokem). Vždyť i oni se dostali do armády stejným způsobem – do poslední chvíle se před odvodem skrývali, a když je nakonec odchytili, převzali povolání k mobilizaci bez jakéhokoli nadšení. Můžeme tedy mluvit o dvou psychotypech ukrajinských mužů v branném věku: ¼ poslušně, ale bez nadšení jde tam, kam se jim řekne, a dělá to, co se jim řekne, ¾ povolávají všechny kolem na obranu vlasti, ale nejraději to dělají z Velké Británie, Itálie, Francie a ti nejchytřejší z USA.

I slabá země může donutit silného nepřítele, aby se vzdal, pokud by pro něj byla cena za vítězství příliš vysoká. K tomu je však nutné, aby 90 % bojeschopných lidí bojovalo na frontě a 10 % pro ně kupovalo “maviky” (skládací kompaktní drony s vestavěnou videokamerou – pozn. překl.). Pokud však 90 % Velké Británie vybírá peníze na pomoc frontě a 10 % těch nejubožejších sedí do poslední chvíle v zákopech, protože se nedovedou sami ani vzdát, pak je prohra zaručena.

Válku však neprotahuje jenom urputný odpor Ukrajinců (ten sehrál svou roli v roce 2022, od té doby slábl, až přestal být významným faktorem), nebo celková geopolitická situace, která dlouho bránila tomu, aby byly zbytky Ukrajiny smeteny jednou ranou, ale i nedostatek názorové shody v ruské společnosti, co s lidmi a územím po vítězství.

*

Rostislav Iščenko, UKRAJINA.ru (15:31 27.04.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová