Nové nápady, jak důchodce obrat

Příprava penzijní reformy, o které Jurečkovo ministerstvo vytrvale informuje, vychází z představy, že mladých ubývá, což se u starých nedaří, a tak bude potřeba pracovat déle, dokud stařík do práce trefí a babička na tom bude líp než pacient, kterého má na lůžku ošetřit. Lze si však představit i opačný postup, kdy stát vytvoří podmínky, aby se mladí lidé dostali dřív k dostupnému bydlení a nastupující generace byly početnější.

Další reálná obava se soustřeďuje na narůstající schodky na důchodovém účtu. Formálně sice nic takového nemáme, sociální pojistné je součástí státního rozpočtu, ale to neznamená, že nevidíme rozdíl mezi plněním a čerpáním. Plnění je zřejmě nežádoucí, proto je stále velký rozdíl mezi platbami zaměstnanců, kterým se to prostě strhne, a OSVČ, kteří platí menší podíl z příjmů, a po zrušení EET jen podle vlastní úvahy, dobrovolně. Nejnověji má z důchodového účtu ucucnout nápad, že pracující důchodci nebudou přispívat vůbec.

Odtud není daleko ke geniálnímu nápadu, že také na čerpání se musí ubrat. Důchodce je třeba otužovat triky s okleštěnou valorizací a snižováním budoucích nároků. To by mohlo mladé přimět k tomu, aby se svěřili do rukou finančníků, kterým přenechají své úspory, a za třicet let za ně dostanou milý dopis od těchto pracovitých odborníků. Bude obsahovat spoustu stránek s detailním výčtem příčin, proč to tentokrát nevyšlo a z peněz skoro nic není.

Ale buďme realisté a chtějme nemožné. Řekněme, že by z těch peněz něco bylo. Všechno ostatní zůstává při starém, to znamená, že republika zestárla, práceschopných ubylo, ale ti, kdo se dožili, šourají se k šaltru vybrat si ty prachy. Co si ale za ně koupí, když už skoro nikdo nedělá? Kde najdou recept, jak dusit pětistovku na cibulce, aby byla lépe poživatelná? Jurečkovy rady, jak dusit důchodce, už budou v tuhle chvíli k ničemu.

Samozřejmě, že i zde si lze představit jiný scénář. Místo do cenných papírků (dlouhodobý investiční produkt) lze investovat do firmy, ve které pracuji. Jako základní vzor může posloužit americký ESOP, čili Empoyee Stock Option Plan na základě zvláštního zákona se spoustou výhod, neboť je to zařazeno do portfolia důchodového zajištění. Princip spočívá v tom, že jde o uzavřený oběh akcií, které mohou mít jen aktivní zaměstnanci. Za dobrých časů mají větší podíl ze své práce a během finanční krize se zase potvrdilo, že dokážou svá pracovní místa o 20 – 50 % lépe chránit než běžné společnosti. Od důchodců akcie odkupuje zase jejich ESOP (má na to fond).

Tématu se dlouhodobě věnuje ekonom David Ellermann, který na přelomu milénia působil ve Světové bance v útvaru hlavního ekonoma Josepha Stiglitze. Později se přiženil do Slovinska a projekt zaměstnaneckých akcií rozvíjel ve spolupráci s lublaňským Institutem pro ekonomickou demokracii. Podle těchto zkušeností navrhl „evropský generický model ESOP“ schopný fungovat i v zemích, kde se nemůže opřít o všechny výhody amerického systému, ale je posílen o družstevní samosprávu a periodický odkup akcií (rollover) od nejstarších zaměstnanců, aby i po nástupu nových zaměstnanců bylo těch akcií pořád stejně.

Je to model vhodný zejména pro malé a střední podniky, například rodinné firmy, které marně hledají zástupce. Nebo o spin-off z nějakého výzkumu. Nebo nad nějakým komunálním projektem, který je zahájen komunitní energetikou nebo obnoveným zájmem o místní potraviny. Zaměstnanci vlastněná a družstevně řízená společnost se zajímá o poměry v obci, vzpomeňme na Čubovy Slušovice (ty se tak chovaly, i když se změnily na zemědělský koncern). Obec se rozvíjí, vrací se do ní život. Bydlení, služby, místní potraviny a spousta dalších věcí vytvářejí podmínky, kde se lépe daří mladým i seniorům.

Ellermann a odborníci z Česka, Maďarska a Polska budou jednat o zaměstnaneckém vlastnictví u kulatého stolu přes Zoom 4. dubna od 14:00. Organizuje to IAFP, což je mezinárodní asociace se sídlem v Paříži, která sdružuje národní asociace pro otázky podílu na zisku, podílového vlastnictví zaměstnanců a plánů důchodového spoření. Snad to jednání bude široce přístupné. V každém případě budu referovat.

Vraťme se však k současnosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí se netají s tím, že myslí jen na to, jak důchodce odrbat. Pokud by jim to v parlamentu prošlo, což bude s blížícími se volbami čím dál méně pravděpodobné, chtěli by nově přiznané důchody snížit oproti současnému stavu o 8 procent. Odehrávalo by se to postupně mezi lety 2026 a 2035 snížením zápočtu příjmů pod první redukční hranicí (na hladině 40 procent průměrné mzdy) a k tomu ještě jedním koeficientem. Nelamte si hlavu s tím, že tomu koeficientu neporozumíte. Nerozumí mu nikdo, ale dostanete miň.

Zajímavý je další nápad, že pracující důchodci by už nemuseli platit sociální pojištění, aby to v té práci déle vydrželi. Ponechme teď stranou, že jde o další pokus podtrhnout průběžnému důchodovému systému nohy. Soustřeďme se na volbu jednotlivce. Musel by v takovém případě oželet doplňkové zvyšování důchodu, kterým si dnes prdůch přilepší o 0,4 procenta ročně. Na první pohled to vypadá lákavě, protože sazba pojistného 6,5 procenta z příjmu 20 tisíc korun měsíčně činí 1300 korun. Když to srovnáme s pouhými 80 korunami měsíčně, o které by se jinak zvyšoval důchod, zdá se, že není co řešit.

Doplňme to však o další plán Jurečkova ministerstva, že do důchodu by se mělo nastupovat až ve věku, kdy nám statistici potvrdí, že tahle věková kohorta za 21,5 roku ukázněně zaklepe bačkorami. Odhadnout by se to mělo, když jim je 50. Úkol to bude těžký, nikdy jsem nic takového neviděl, a tak by se to neobešlo bez omamných vůní a nějaké té lajny. Ale berme to tak, že hodnotu důchodu počítáme za 21 let. A tady je podstatné, že každé zvýšení důchodu je trvalé, zatímco úleva z platby sociálního pojistného se dá využít, jen dokud ta práce je.

Řekněme, že jsme se ve zdraví dožili 65 let a doma je nuda. Najdeme si tedy nějakou lehčí práci a deset let to ještě vydržíme. Na začátku dostaneme 20 tisíc měsíčně a v dalších letech naše hrubá mzda poroste o 5 procent ročně při inflaci 2 procenta. Kdyby měla platit ta Jurečkova inovace, první rok ušetříme na neplaceném pojistném 15 600 korun, a desátý rok, kdy už bychom už bychom se dopracovali ke mzdě 31 tisíc, by ušetřené pojistné přesáhlo 24 tisíc korun ročně. To máme za deset let skoro 200 tisíc korun navíc.

Zůstaňme v pohádkovém světě, kdy nám ta pěkná práce vydržela a zkusme porovnat tenhle výsledek s tím, o kolik jsme si mohli za stejnou dobu přilepšit podle stávajících pravidel. Důchod budiž taky 20 tisíc, aby se to dobře počítalo, a bude pravidelně valorizován o 3 procenta, tedy o celou o dvouprocentní inflaci a jednu třetinu z přírůstku reálných mezd. Za deset let nám důchod naroste na něco přes 26 tisíc korun měsíčně, avšak když se přidá zvýšení za pokračující práci, přehoupne se přes 27 tisíc korun.

Když sečteme důchod plus úsporu sociálního pojištění podle Jurečkova modelu, jsme na tom za těch za deset let o 143 tisíc korun líp než s dosavadním zvýšením důchodu za pokračující pracovní aktivitu. Jenže život nekončí, jenom síly došly. Máme před sebou dalších jedenáct let, kdy budeme brát jen důchod. Podle dosavadního modelu by se odvíjel ze základu, který se vyšplhal o tisíc korun výše než podle Jurečkova modelu s neplacením pojistného. A z toho vyššího základu dostaneme za 11 let o 315 tisíc korun víc.

V našem příkladu je celkovém součtu dnešní model výhodnější o více než 100 tisíc korun. Lze to vyjádřit i jinak. Podle Jurečkova modelu by prodloužení pracovní aktivity o 10 let zvýšilo důchodové a doplňkové příjmy (za ušetřené pojistné) zhruba o dvě procenta ve srovnání s tím, kdo nedělá nic. Ale podle platného modelu by to bylo o pět procent.

**

Zbyněk Fiala, Vaše Věc