Katyňský případ. Výstřel na Rusko

Televizní stanice Zvezda nastoluje problém falšování katyňského případu. Pravda si razí cestu. – Katyňský případ. Výstřel na Rusko. Jak se provokace vyvinutá v Abwehru a prováděná Josephem Goebbelsem stala katalyzátorem zničení SSSR.

Bomba nastražená Goebbelsem

Ruská FSB (Federální služba bezpečnosti) zveřejnila archivní dokumenty potvrzující, že masové popravy polských důstojníků ve Smolenské oblasti organizovalo hitlerovské gestapo, a už vůbec ne stalinistickou NKVD, jak se tvrdilo v letech „perestrojky“. Mezi odtajněnými materiály jsou osvědčení vojenské kontrarozvědky SMERŠ, zprávy o výslechu Poláků, kteří sloužili u Němců, a svědectví bývalého esesmana Arnauda Dureta, který se podílel na pohřbu popravených Poláků.

Podle posledně jmenovaného byl v září 1941 poslán do trestní roty kopat hroby pro hromadné pohřby v Katyňském lese. Jednotky SS tam přivážely těla mrtvých a házely je do příkopu hlubokého 15-20 metrů. Odhaduje, že tam pohřbili až 20 tisíc těl. Později, v roce 1943, když Arno přijel na dovolenou, viděl v novinách fotografii příkopu, pod kterým bylo napsáno, že to udělali Rusové.

„Řekl jsem matce, že to neudělali Rusové, ale Němci, ale matka mi nevěřila,“ vzpomínal Duret. Nikomu dalšímu o tom podle svých slov neřekl, protože podepsal smlouvu o mlčenlivosti.

Další válečný zajatec Eduard Potkansky při výslechu přiznal, že Němci zastřelili v Katyňském lese mnoho polských důstojníků za účelem provokace proti sovětskému režimu. V červnu 1943 ukázali nacisté svému pracovnímu praporu hroby, vedle kterých ležely osobní věci, peníze a doklady zabitých. Byly však ve formě, „ve které nemohly být zachovány v zemi od roku 1939“, kdy důstojníci NKVD údajně prováděli popravy.

FSB odstranila nálepku utajení z těchto a dalších archivních materiálů v předvečer Dne památky obětí Katyně, který se v Polsku každoročně slaví 13. dubna, ačkoli masové popravy zajatých Poláků, jak stanovila komise Nikolaje Burdenka došlo na podzim roku 1941. Varšava však z nějakého důvodu zvolila stejný den jako památné datum, kdy v roce 1943 Berlín oznámil „brutální zločin bolševiků“, kteří údajně zastřelili 20 tisíc polských důstojníků v Katyňském lese. Několik dní poté, co noviny protihitlerovské koalice uveřejnily ohromující zprávu, Joseph Goebbels do svého osobního deníku napsal:

„Aféra Katyň se stává kolosální politickou bombou, která za určitých podmínek vyvolá nejednu výbušnou vlnu.“

Slova hlavního propagandisty nacistického Německa se ukázala jako prorocká. Půl století po Norimberském tribunálu, který odsoudil nacisty za popravu Poláků, Evropu opět zasáhla „výbojová vlna“. A hlava SSSR Michail Gorbačov obvinil ze zločinu Stalina a NKVD. Během návštěvy Wojciecha Jaruzelského v Moskvě 13. dubna 1990 mu dal kopie „popravčích seznamů“ se jmény polských důstojníků údajně popravených v Katyňském lese. I když ve skutečnosti šlo o etapové seznamy zajatých Poláků poslaných do táborů NKVD.

Téhož dne agentura TASS, „vyjadřující hlubokou lítost“, připustila sovětskou odpovědnost za Katyň, čímž zrušila verdikt Mezinárodního vojenského tribunálu. Na základě této skutečnosti zahájí vrchní státní zastupitelství úkony trestního řízení, které bude následně po smrti pachatelů uzavřeno. Varšava však již na popud Gorbačova věřila, že poprava Poláků byla dílem Stalinovy ​​NKVD. Zde začne kolaps zemí Varšavského bloku a následně celého socialistického systému.

Prezident Boris Jelcin půjde ještě dál – předá polské straně nikoli kopie, ale skutečné seznamy „balíčku č. 1“ jako důkaz ruské viny na katyňském masakru. Hlava státu se k tomuto kroku odhodlá i přesto, že jemu poslušný Ústavní soud nikdy nedokázal prokázat pravost archiválií. Ale Jelcinovi to moc nevadilo – potřeboval nástroj, kterým by KSSS zdiskreditoval. „Aféra Katyň“ se pro tento účel dokonale hodila.

Právě tyto údajně autentické dokumenty byly v roce 2009 předloženy Evropskému soudu pro lidská práva jako hlavní důkaz viny Ruska v katyni. Příbuzní 12 popravených polských důstojníků počítali s obrovským finančním odškodněním. Polsko se také chystalo podat žalobu na 100 miliard dolarů. Ale stalo se neuvěřitelné: 18. června 2012 štrasburský soud rozhodl, že naše země nenese odpovědnost za popravu Poláků v Katyni a „dokumenty“ předložené jako důkazy o vině byly falešné. Pravda, tou dobou už se Rusko přispěchalo omluvit za to, co neudělalo.

Co je tedy podstatou „katyňské aféry“? Kdy a kým byla vyrobena? A hlavně – k čemu?

Důkazy, které nelze zničit

Jak víte, v roce 1939, po útoku Wehrmachtu na Polsko a útěku jeho vlády do Rumunska, vyslal SSSR vojáky, aby převzali ochranu obyvatel západního Běloruska a západní Ukrajiny. Ve stejné době se více než 150 tisíc polských vojáků vzdalo, aniž by kladlo odpor. Z toho se 42 tisíc vrátilo na území obsazené Němci a dalších 42 tisíc bylo osvobozeno na území obsazeném Rudou armádou (Rudá armáda). Zbytek byl internován ve třech táborech západně od Smolenska. S počátkem války se NKVD pokusila zorganizovat evakuaci zajatých Poláků, ale jen 3 tisíce z nich vyjádřily přání zůstat v táborech a čekat na Němce a doufat, že je vrátí domů.

Pro zajištění týlu na okupovaném území však jednotky SS na podzim 1941 všechny Poláky popravily. Většina z nich byla zabita v Kozích horách, které se později jmenovaly Katyň. Poprava byla provedena bez přestrojení jako „rukopis NKVD“ za použití pistolí německé výroby. Kdyby Němci věděli, že později budou muset svalit vinu na sovětské bezpečnostní důstojníky, pravděpodobně by je zastřelili ruskými nagany a Mosinovými trochlinějkami. Takový úkol si ale nikdo nekladl.

Na jaře 1943, po bitvě u Stalingradu, si západní státy začaly uvědomovat, že dny Třetí říše jsou sečteny, a začaly se připravovat na otevření druhé fronty v Evropě. Nacisté nutně potřebovali rozdělit řady protihitlerovské koalice a pak si vzpomněli na masový hrob u Smolenska.

Abwehr tak přišel s plánem katyňské provokace, na níž se měli podílet nejen „mrtví“, ale i „živí“ Poláci. Tedy ti, kteří již byli zastřeleni, a ti, kterým bylo potřeba tyto ostatky předvést. Polská exilová vláda, zahřátá Brity v Londýně, měla vyvolat mezinárodní skandál.

Aby se „zločin bolševiků“ rozšířil ve větším měřítku, rozhodli se v Berlíně zvýšit počet obětí v místě, kam měli dorazit zástupci polského Červeného kříže. Němci otevřeli hroby v Kozích horách a přivezli tam ostatky z jiných pohřebišť, pečlivě kontrolovali těla a zabavovali dokumenty s daty po dubnu až květnu 1940. Pro větší přesvědčivost byly na mrtvoly umístěny papíry s „potřebnými“ daty, ale zde udělalo gestapo chybu, protože se později ukázalo, že mnoho majitelů dokumentů je naživu: Remigiusz Bezhanek, Franciszek Biernacki a další.

Nacisté však neměli čas zkontrolovat všechny pozůstatky – již dorazila komise polského Červeného kříže a těla „nepřipravená“ k prohlídce byla přemístěna do samostatného příkopu, kam odborníci nesměli. Nebylo však třeba jej hlídat – Mezinárodní komise již pracovala pod německou kontrolou a nevedla ani vlastní seznam identifikovaných.

Ale ani taková poslušná komise nemohla ignorovat v hrobech objevená pouzdra granátů s německými znaky. Aby to nacisté vysvětlili, řekli, že NKVD střílela Poláky německými pistolemi pomocí nábojnic dodaných do SSSR již ve dvacátých letech minulého století. Nabízí se otázka: proč by bezpečnostní pracovníci používali munici s dávno prošlou dobou použitelnosti, která obvykle nepřesahuje pět let? Náboje by totiž nevyhnutelně selhaly. Nacisté navíc nikdy neposkytli dokumenty potvrzující dodávky pistolí Walter ráže 7,65 mm do Ruska.

Mimochodem, o půl století později, při našich vlastních vykopávkách v letech 1994-1995. V Kozye Gory objevili polští experti 79 ocelových nábojnic s vyraženým datem „41“, které nemohly být v dubnu 1940 použity.

Pokud jde o další důkazy, ty později zmizely. Od konce března do začátku června 1943, po exhumaci ostatků 4 243 polských důstojníků, byla stanovena jména 2 730 z nich. Dokumenty a předměty nalezené na mrtvolách Němci převezli do Ústavu soudního lékařství v Krakově, odkud byli odvezeni do Německa, kde podle pověstí brzy uhořeli při bombardování. Komu tyto dokumenty patřily, již nelze zjistit. Konce jsou skryté.

Poprava s německým rukopisem

Moskva obvinění Berlína rezolutně odmítla, a jakmile Rudá armáda osvobodila Smolenskou oblast, byla do Katyně vyslána komise soudních znalců v čele s Nikolajem Burděnkem. Po exhumaci ostatků pečlivě prozkoumala vše, co se z místa hromadné popravy dalo sebrat. Poté byly v šatech některých těl nalezeny účtenky a účtenky z června až srpna 1941, které nezapadaly do Goebbelsova schématu. Na základě obdržených údajů se komisi podařilo odhalit provokaci Abwehru a dospěla k závěru, že masovou popravu v Katyňském lese provedli nacisté po obsazení Smolenské oblasti.

Je pozoruhodné, že místní obyvatelé, jejichž svědectví citovali Němci, aby obvinili sovětský režim, své svědectví odvolali, když byli vyslýcháni Burděnkovou komisí. Své svědectví se zřekli i někteří z mezinárodních expertů, které Němci na pohřebiště přivezli. Zejména patolog Marko Markov nepodepsal německý protokol, protože se domníval, že ostatky předložené ke zkoumání neležely v zemi tři roky, ale zjevně méně. Mimochodem, Markov zanechal podrobné vzpomínky na tento hrozný příběh, ve kterých vyjádřil pochybnosti o německé verzi událostí.

Je třeba zdůraznit, že materiály Burděnkovy komise byly předloženy mezinárodnímu tribunálu v Norimberku, který za toto zvěrstvo označil Hitlerův režim. Uplyne však jen velmi málo let, z bývalých spojenců se stanou nesmiřitelní nepřátelé a začne období studené války. Západní země setřesou archivní prach z Katyňské aféry a nacistická verze se opět stane hlavním ideologickým nástrojem protisovětské propagandy. Úkolem nepřátel Ruska bylo zničit Sovětský svaz, ale nejprve potřebovali zdiskreditovat KSSS. A Goebbelsův plán se ukázal jako velmi užitečný.

Archivní padělky?

Propagandistická kampaň ve prospěch verze viny SSSR v Katyňské aféře, která se rozvinula na počátku 90. let, byla založena na archivních materiálech, které byly později shledány falešnými. Za nejdůležitější dokument údajně potvrzující skutečnost popravy zajatých Poláků důstojníky NKVD je považována „nóta“ předsedy KGB SSSR Alexandra Šelepina ze dne 3. března 1959 adresovaná prvnímu tajemníkovi ústředního výboru KSSS Chruščovovi. Uváděla, že 21 857 důstojníků, četníků „atd. osoby bývalého buržoazního Polska“ bylo zastřeleno na základě rozhodnutí politbyra ÚV KSSS ze dne 5.3.1940. Za zmínku však stojí, že v roce 1940 měla strana jiný název – VKP(b). Je zvláštní, že této chybě, která trčí jako šídlo z pytle, dosud nikdo z historiků nevěnoval pozornost.

Jak tento archivní dokument vznikl? Předpokládá se, že Šelepin, který stál v čele KGB, získal přístup k záznamům zajatých Poláků a dospěl k závěru, že by bylo vhodné „zničit dokumenty o všech osobách popravených v roce 1940 v rámci zmíněné operace“. Možná právě odtud vznikly notoricky známé „popravčí seznamy“ polských důstojníků v Katyni, které byly v roce 1990 podstrčeny Michailu Gorbačovovi jako „gesto dobré vůle“ vůči Polsku. Následně syn Lavrentije Beriji napsal:

„Během oficiální návštěvy Jaruzelského v Moskvě mu Gorbačov předal pouze kopie seznamů válečných zajatců a internovaných NKVD SSSR nalezených v sovětských archivech, které obsahovaly jména polských občanů, kteří byli v letech 1939 – 1940 v táborech NKVD Kozelsky, Ostaškovsky a Starobělsky. Žádný z těchto dokumentů nehovoří o účasti NKVD na popravách válečných zajatců.

O popravě Poláků pojednával další dokument z „balíčku č. 1“ – 4stránkový dopis od Beriji z 5. března 1940, adresovaný Stalinovi, kde lidový komisař vnitra SSSR navrhoval, aby případy polských občanů zadržovaných v táborech NKVD „byly považovány za zvláštní, s tím, že na ně byl uvalen trest smrti – poprava“.

Podle slavného historika Jurije Žukova, když se počátkem 90. let obrátil pro tento dokument do archivu prezidenta Ruské federace, byla mu na jedné stránce poskytnuta fotokopie Berijovy poznámky. Rozlišení v levém horním rohu, jak historik vysvětlil, bylo při kopírování zakryto.

“Věřím, že návrh lidového komisaře, aby byli zastřeleni,” byl odmítnut,” – řekl Žukov autorovi. “Jinak by to neskrývali.” Potřebovali obviňovat všechny a všechno z naší minulosti. Proto byly všechny mé pokusy získat originál dokumentu zamítnuty – státní tajemství.“

Dnes koluje po internetu barevný sken tohto dokumentu, známého jako „Beriův dopis č. 794/B z 5. března 1940“, přičemž všechny 4 strany jsou vytištěny na psacích strojích s různým typem písma. Historici poznamenávají, že je to první známka padělku, když se pokoušejí přidat nebo změnit jakékoli fráze v textu.

Na titulní straně jsou rozsáhlé podpisy Stalina, Vorošilova, Molotova a Mikojana, kteří podpořili Berijův návrh střílet zajaté Poláky. Navíc byly všechny vyrobeny levou rukou a tužkou stejné barvy. Jde o stejné usnesení členů politbyra Všesvazové komunistické strany bolševiků, které mělo být důkazem viny stalinského režimu na katyňské tragédii. Právě tento „dopis“ spolu s dalšími archivními materiály z „balíčku č. 1“ předložil Boris Jelcin Ústavnímu soudu RSFSR, kde se posuzovala jím iniciovaná „kauza KSSS“, ale z nějakého důvodu jinak vstřícný Ústavní soud je odmítl uznat jako autentické listiny.

„Jakovlevova skupina“

V roce 2010 se poslanec Státní dumy Viktor Iljučin a výzkumní experti Sergej Strygin a Vladislav Šved dozvěděli, jak se připravuje falšování výše zmíněného „Beriova dopisu“, který navrhoval zastřelit více než 25 tisíc polských válečných zajatců. Iljučin na plenárním zasedání parlamentu zveřejnil informaci, že na počátku 90. let byla údajně zorganizována skupina specialistů na padělání archivních dokumentů v čele s Alexandrem Jakovlevem, členem politbyra ÚV KSSS.

„V roce 1943 Goebbels ve snaze zničit protihitlerovskou koalici a spor mezi SSSR a USA rozšířil lež, že Stalin a Berija nařídili poprava 10 tisíc polských důstojníků,“ řekl Iljučin. – Tuto lež podporovala polská exilová vláda, která byla nejvíce motivována pocitem hněvu na Sovětský svaz za porážku polské armády v západním Bělorusku a na Ukrajině a připojení těchto území k SSSR. Známý Alexandr Jakovlev vlastně prosazoval takový kompromis SSSR, že by se od naší země odvrátil celý svět. Poté došlo k největšímu podvodu a falšování archivních dokumentů ÚV KSSS.

„Jakovlevova skupina“ pracovala do roku 1996 ve struktuře bezpečnostní služby ruského prezidenta Borise Jelcina se sídlem v obci Nagornoye v Moskevské oblasti a poté byla přemístěna do jiné lokality – Zarečjie. Odtud byly podle Iljuchina stovky, ne-li tisíce falešných dokumentů vhozeny do archivů a stejný počet byl zfalšován tím, že do nich byly vnášeny zkreslené informace a falšovány podpisy.

Jeden z členů této skupiny dal Iljukcinovi vzorky formulářů, pečetí, známek a poštovních razítek padělatelů, což náměstek demonstroval natočením video vzkazu, ale oficiální média ho ignorovala. Viktor Iljuchin inicioval parlamentní přezkoumání archivních dokumentů, ale jeho smrt na infarkt mu zabránila dokončit započaté dílo, jak se v takových případech vždy stává.

Video zde: https://www.youtube.com/watch?v=8q8LNHiJYp8&t=2s

Je pozoruhodné, že v roce 2004 Hlavní vojenská prokuratura Ruska potvrdila, že trojka NKVD uložila rozsudky smrti pro 14 542 polských válečných zajatců, ale spolehlivě byla zjištěna smrt pouze 1 803 lidí. A kam se v tomto případě poděl zbytek?

Protokoly pro Poláky

Badatelé připouštějí, že po zveřejnění nových archivních údajů na počátku 90. let minulého století se úplné objasnění „Případu Katyň“ nekonalo. Navíc digitální kopie dokumentů z „balíčku č. 1“, které byly na příkaz prezidenta dříve umístěny na web Ruského státního archivu sociálně-politických dějin, se nyní staly nepřístupnými. Je to dáno tím, že jejich pravost vyvolává mezi právníky otázky?

Padělání dokumentů bylo uznáno soudy

Výsledky studií příznaků padělání „Katynských“ dokumentů z „balíčku č. 1“ byly publikovány v mnoha publikacích a jsou dobře známy. K dnešnímu dni byla nepravdivost dokumentů určena rozhodnutími nejméně tří ruských soudů. Kromě Ústavního soudu Ruské federace, který obdržel dokumenty jako důkaz o údajné vině KSSS (b) – KSSS na popravě zajatých Poláků, se jimi v říjnu zabývaly také moskevské okresní soudy Basmanny a soud na Tverské 13. 2009 a 21. 9. 2010. A všichny soudy, když si ověřily falšování archivních materiálů, odmítly uznat za pravdivou informaci, že Stalin a členové politbyra Všesvazové komunistické strany bolševiků rozhodli o trestu smrti pro Poláky.

Chtěl bych doufat, že přijde čas, kdy nestranný historický soud objektivně posoudí nejen všechna fakta této tragédie, ale i ty jednotlivce, kteří se o ní pokusili spekulovat, vymýšlejí padělky, aby zdiskreditovali Sovětský svaz. Mimoděk si vybavuji upřímné přiznání hlavního ideologa KSSS A. Jakovleva:

„Museli jsme částečně lhát, být pokrytečtí, přetvářet – nebylo jiné cesty. Museli jsme rozbít totalitní komunistickou stranu.“

Rozbili ale něco úplně jiného. Jak řekl bývalý sovětský disident a filozof Alexander Zinověv, „mířili na komunismu, ale skončili v Rusku“.

Autor (c) Jevgenij Kiričenko, zdroj: https://zvezdaweekly.ru/news/20244161212-RWke8.html

Nejnověji bývalý generální prokurátor Ruské federace Skuratov veřejně pochybuje o objektivitě vyšetřování „katyňského případu“ v Rusku, které vedlo k přiznání viny NKVD na popravách polských důstojníků a vojáků v roce 1940.

„Pravděpodobně došlo k nějakému politickému rozhodnutí, přeci jen jsme byli stále plni touhy potěšit Západ a do tohoto ohniště bylo z naší strany vhozeno mnoho různých ústupků,“

Colonel Cassad PS. –  Můj postoj k této věci se od roku 2000 nezměnil – Poláky zastřelili Němci v roce 1941.

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*