„Kalibrované“ útoky proti neokolonialismu

Beztrestnost skončila, když Ruská federace prohlásila, že nebude akceptovat překročení červené linie, kterou sama stanovila a která určovala neutralitu Ukrajiny; svět se změnil, když Írán, Hizballáh, Hútíové a Hamás prohlásili, že již nebudou akceptovat sionistické zneužívání svého obyvatelstva a obyvatelstva svých spojenců; svět se změnil, když se Čína nevzdala Ruska a Íránu a ukázala, že multipolární svět tu zůstane. Chcete-li zničit jednoho, musíte zničit všechny tři. Všechny propojené rozsáhlým strategickým partnerstvím.

V důsledku toho Írán svou reakcí signalizoval, že je připraven dát rozhodnou odpověď na to, co považuje za eskalaci zneužívání ze strany sionismu a jeho stoupenců, a že nebude nadále tolerovat genocidní neúctu ze strany sionistické entity, která ovládá Izrael.

Toto chování Íránu, které bylo dříve pro „mezinárodní společenství“ nemyslitelné a netolerovatelné, nyní nachází prostor legitimity, který naprosto vypovídá o tom, jak se svět v těchto letech rostoucí multipolarity změnil. Sankce už nemají stejnou váhu, protože Írán – stejně jako Rusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela či Nikaragua – se naučil být soběstačný a agresi proměnil v sílu odporu; ani Západ nyní nedominuje globálnímu Jihu takovou silou jako dříve; ani USA a jejich vitální prostor stále nepředstavují onu vojenskou moc, které se všichni báli.

Mocnosti jako Írán si dnes mohou dovolit zvýšit sázky a zahnat arogantní Západ do kouta. Nejzajímavější je, že ze strategického hlediska USA vsadily na hojnost četných provokací, stále rozsáhlejších a zaměřených na lokální vojenskou eskalaci, jejichž funkcí bylo zadržet expanzi zemí, které tvoří hlavní pilíře tohoto osvobození globálního Jihu: Rusko, Čína a Írán.

Výsledkem je pokračující expanze multipolárního světa, rozvoj „globálního jihu“, který není ničím jiným než „globální většinou“; doprovázený následnou ztrátou strategických pozic Západu, které diktují přístup ke strategickým rezervám pracovních sil v Asii a Africe; zásob surovin v Rusku, na Blízkém východě, v Latinské Americe a Africe; nebo k instalovaným průmyslovým kapacitám Asie; multipolární „Trojspolek“, který řídí antiimperialistický proces, svými „kalibrovanými“ útoky vyvolává postupnou korozi imperialistické entity a ohlašuje někdy v budoucnu její zhroucení.

A to je velká zásluha těchto tří zemí a jejich spojenců, Jihoafrické republiky, přesvědčivější, Indie a Brazílie, nebezpečnější, k nimž se nyní připojilo pět dalších zemí a k nimž se brzy připojí mnoho dalších, včetně samotného Vietnamu, který již oficiálně oznámil svůj záměr připojit se k BRICS. Tyto země měly dostatek trpělivosti, moudrosti a kompetence, aby jednaly co nejjednotněji, ale také co nejvíce decentralizovaně, aniž by se nechaly zaplést do nepřekonatelných vnitřních rozporů, kterým je vystavují mašinérií ničící národy, jež jsou USA. Decentralizovaná expanze tak představuje problém, který je nesmírně obtížné překonat pro ty, kdo chtějí tento proces expanze, který je zároveň procesem osvobození od neokolonialismu, zničit.

Nelze však říci, že se nacházíme ve zcela originálním historickém okamžiku. Měli bychom si ostatně vzpomenout na slova Zbigniewa Brzezinského pro Nouvelle Observateur z roku 1998, kdy v jednom rozhovoru přiznal, že nejenom USA, ale i další státy se v minulosti snažily o to, aby vědomě přispěly k invazi SSSR do Afghánistánu, ale byl také nadšen – jak to arogantní nadlidé rádi dělají -, že i s milionem mrtvých se vyplatilo podporovat mudžáhidy, o nichž předem věděli, že je Moskva bude považovat za něco, co je na jejích hranicích nepřijatelné a co nezapomene vyvolat válku.

V procesu podobném tomu, co se odehrálo na Ukrajině, tedy formování hluboce protiruské (respektive protisovětské) vládnoucí elity praktikující nenávistnou a extremistickou ideologii, bylo však podle Brzezinského nejdůležitější to, že USA, které byly ideologicky v defenzivě, se s agendou lidských práv podařilo zvrátit vývoj a postavit SSSR na stranu obrany. Dnes idea multipolárního světa vrátila globální Jih jako celek do ideologicky ofenzivní pozice a zároveň se USA opět ocitly na straně obrany. A tentokrát by klidně mohly znovu přijít s agendou lidských práv, ale nikdo jim už nevěří.

Z této pozice si můžeme vzít cenné poučení pro dnešek: jakkoli agresivní, arogantní a bojovné se mohou zdát, USA – včetně Izraele – se opět dostaly do defenzivní pozice. Vše, co dělají, je reakcí na realitu, v níž se multipolární svět nadále rozšiřuje a „zvětšený“ Západ zmenšuje. Ať už NATO propaguje jakékoli množství „rozšíření“, životní prostor západních monopolů, které jsou kořeny imperialismu, se postupně zmenšuje. To je neoddiskutovatelný fakt a jen brutální zadlužení Bílého domu způsobuje, že ekonomika USA nadále uměle roste a spolu s tím pohání proces „zadržování“ růstu multipolárního světa.

Co se však nedá skrýt, je fakt, že problém USA je tentokrát složitější. Nebude tak snadné přejít „do útoku“, jako tomu bylo v případě SSSR. Ačkoli byl SSSR hrozivou výzvou, kterou vládnoucí elita ve Washingtonu brzy označila za otázku života a smrti, skutečnost, že sovětská moc byla v té době jediným pilířem, o který se výzva opírala, situaci usnadňovala. Bylo velmi snadné rozdělit svět na dvě části a druhou stranu démonizovat. Na rozdíl od dneška se SSSR nemohl o Čínu opřít.

Výzva, kterou představují Čína, Rusko a Írán, jimž sekundují Indie, Jihoafrická republika, Brazílie a mnoho dalších, je mnohem složitější a dislokovanější. Za prvé, nejsou monolitickým blokem se stejnou ideologií. Jedná se o země s velmi odlišnými systémy vládnutí, od těch nejliberálnějších, jako je Brazílie a Jihoafrická republika, až po socialistické, jako je Čína, nebo národně rozvojové, jako je Rusko, či dokonce Írán s jeho teokratickým a demokratickým rozměrem. Z hlediska propagandy to představuje mnoho obtíží, a proto se v posledních měsících stále více rozvíjí propagandistická linie, podle níž má Čína zájem na Trumpově vítězství – on, který ji chce zničit – a že je to evropská krajní pravice, která podporuje Čínu a je jí podporována. Je to něco jako „Russiagate“, tentokrát v čínské verzi. Napasovat všechny do jednoho klobouku a démonizovat je nebylo snadné.

Navíc jsou tyto země, každá svým způsobem – Írán nejméně ze všech – napojeny na západní hodnotové řetězce, což brání rozhodné a brutální akci bez ohledu na následky. Podívejte se, jak dopadly sankce proti Rusku, a teď si představte, co by se stalo, kdyby taková míra agrese zasáhla čínskou ekonomiku.

To je podstata „multipolarity“, kterou jiní nazývají „multiplexitou“ a která spočívá v její obrovské kapilaritě, jako když se po celém světě množí houby, každá s vlastní morfologií, ale všechny se stejnou povahou, což prakticky znemožňuje zadržet její růst. Jak se USA naučily od Ruska, nestačí zaútočit na jednoho, je třeba zaútočit na všechny, ale na všechny zaútočit nelze, jak si nyní uvědomují. Tato rozmanitost je naprosto náročná pro totalitní a unicistickou logiku USA, které se považovaly za dominantu jednotného světa.

Jestli monopolní Západ něčemu nerozumí, pak tomu, jak sjednotit věci, které jsou odlišné, jak přijmout odlišnosti jiných lidí, jak vytvořit společnou sílu mezi různými lidmi, které spojuje jen jeden cit: svoboda. Aby mohl sjednocovat, cítí americký imperialismus nutkavou potřebu standardizovat, nerespektovat a ničit kultury, tradice, víru a ideologie, aby mohl vnutit tu svou.

Tyto multipolární země, založené na intervencionistickém státu (což je něco, co je všem společné a co odmítá západní návrh neoliberálního minimálního státu, nahrazeného monopoly), který kontroluje strategická odvětví ekonomiky a hlásí se k ekonomické suverenitě, velmi komplikují kontrolu svých ekonomik. Není divu, že jednou z linií útoku USA na Čínu je nutnost zrušit „kontrolu kapitálu“. Celá „liberalizace“ je výhodná pro ty, kteří mají největší kupní sílu. Víme, kdo má nejvíce nahromaděných peněz, které jsou výsledkem 500 let drancování a otroctví.

Pravdou je, že USA si při pohledu na tuto realitu uvědomily, že Brezinského strategie se bude muset přizpůsobit současné skutečnosti, konkrétně se bude muset dekoncentrovat nebo rozptýlit, přičemž se rozhodly pro přemístěné provokace, využívající rozptýlení vojenských základen po celém světě. Pro Rusko by to byla Ukrajina, Gruzie, Moldavsko, Arménie, těsně následované NATO; pro Čínu by to byl Tchaj-wan, Jižní Korea, Thajsko, Filipíny, Japonsko a kluzká Indie; pro Írán Izrael.

Rozptýlené provokace prostřednictvím velmi dobře vyzbrojených zástupců představují problém, který se nyní projevil íránskou odvetou. Deka je krátká pro Západ, který nemá průmyslové kapacity z minulosti, přemístěné ne vlastní vinou, nepopulární politikou ničení pracovních míst, ve službách monopolů. A to se děje na pozadí finanční, hospodářské a sociální kontrakce. I z hlediska financování těchto operací se Západ ocitá v pasti vlastních rozporů: na rozdíl od států monopoly neinvestují do společného dobra, ale pouze do koncentrace bohatství. Brát státu, aby se dalo monopolům, skončilo tím, čeho jsme svědky.

Írán, Čína a Rusko, založené na vojensko-průmyslových komplexech, v nichž jsou hlavní podniky státní, a i když jsou soukromé, jsou nuceny konkurovat státním podnikům, vyrábějí velmi levně to, co je pro Západ velmi drahé (protivzdušná obrana Iron Dome v noci íránské odvety stála asi miliardu dolarů). Tato realita umožňuje „kalibrovanou“ odpověď s relativně nízkou hodnotou. Pro srovnání, ti, kdo na tyto operace vynakládají nejvíce, jsou ti, jejichž ekonomika klesá; ti, kdo vynakládají nejméně, jsou ti, jejichž ekonomika roste. Opět se jedná o důsledek neoliberálního minimálního státu, který vzešel z Washingtonského konsensu.

Proto bude velkou výzvou pro multipolární svět pokračovat v sázce na reakce, které budou dostatečně „kalibrované“, aby agresora přivedly do rozpaků, aniž by eskalovaly na život a na smrt, ale aby agresora zaměstnávaly, stále více ho erodovaly a jejichž aktivita ho vedla k přesvědčení, že postupuje vpřed, zatímco ve skutečnosti ustupuje. Rusko to mistrně provedlo v rámci speciální vojenské operace a Čína to dělá také z nevojenského hlediska.

Proto poslouchat Ursulu von der Leyenovou s její pověstnou arogancí, vyhrožovat Íránu neúčinnými sankcemi, poslouchat Trumpa a jeho MAGA, Sunak chce mluvit ve velkém a Macron si hraje na Napoleona, zatímco říká „svět je s Ukrajinou“, „Rusko je izolované“, „budeme zadržovat Čínu“ nebo „Írán napadl Izrael“, ukazuje právě toto: služebníci monopolů jsou zaměstnáni hrou s malými olověnými vojáčky, aniž by si uvědomovali, že tak činí na stále menší šachovnici.

Pokud bude multipolární svět pokračovat ve svých „kalibrovaných“ útocích, ať už budou mít jakoukoli podobu (některé budou více militarizované, jiné více obchodní a technologické), můžeme si být jisti, že se jim podaří dokončit úkol, který jiní již započali: skoncovat s neokolonialismem, který stále roubuje globální Jih.

No tak, Kalibr!

*

Hugo Dionísio, The “Kalibrated” attacks against neo-colonialism vyšel 16.4.2024 na strategic-culture.su. Překlad v ceně 852 Kč Zvědavec.