EU je americký projekt

FA:– Určité problémy můžeme lépe pochopit, když si pamatujeme historii. Stejně jako v případě současného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou; protože podle propagandy konflikt začal 24. února 2022, kdy Rusko vstoupilo na Ukrajinu a zapomnělo se na všechny předchozí roky. V evropské záležitosti je to stejné. Nelze dnes mluvit o Evropě, aniž bychom se ohlédli za vším, co se stalo od konce druhé světové války.

První věc, kterou je třeba pochopit, je důležitost konferencí, které se konaly během druhé světové války: v Teheránu v roce 1943 s Rooseveltem, Stalinem a Churchillem; poté v Jaltě v roce 1944 za účasti stejných lidí; a pak v Postupimi v roce 1945, kde Truman nahradil Roosevelta, který zemřel dříve – takže tam byli Truman, Stalin a Churchill. Na těchto třech konferencích a zejména na prvních dvou bylo rozhodnuto, že na konci světové války budou sféry vlivu rozděleny mezi sovětskou zónu a východní Evropu, jejíž součástí bylo Polsko, a západní část jehož součástí byla Francie. To ví skoro každý. Méně známé je však to, jak se tyto sféry vlivu zhmotnily. Na východě – nebudu Polákům říkat, jak to bylo – došlo k dost násilnému převzetí moci SSSR.

V Praze došlo k převratu a v Maďarsku byla použita salámová taktika Mátyáse Rákosiho. Sověti na tyto země položili ruce bez zbytečné diplomacie. Na západní straně to bylo jiné. Tam se Američané museli vypořádat s demokraciemi jako Francie, Belgie a Nizozemsko. Bylo pro ně obtížnější používat brutální metody, zvláště když chtěli být vzory demokracie a svobody.

Během té doby Spojené státy vyvinuly systém, který se používá dodnes, systém, který bychom mohli nazvat „měkká síla“. Toto je uplatňování vlivu velmi inteligentním, velmi chytrým a zákeřným způsobem; s americkým životním stylem. Coca-Cola a americké filmy se objevily ve Francii. V roce 1946 došlo k dohodě známé jako Blum-Byrnes mezi francouzským premiérem a Američany.

Výměnou za Marshallův plán musela Francie otevřít svá kina, americké filmy mělo promítat 140 nebo 150 kin. Byla to jakási rafinovaná, svůdná invaze zaměřená na dobytí západní Evropy a nebylo pochyb o tom, že konečným cílem byla kolonizace všech zemí západní Evropy. V tomto kontextu byla vybudována Evropa.

Oficiálně se říká, že Evropu založili dva Francouzi: Jean Monet a Robert Schuman, a zejména slavná Schumanova deklarace z roku 1950. Historici ale vědí, že Jean Monet strávil celý svůj život, celou druhou světovou válku, ve Spojených státech a byl zuřivým odpůrcem generála de Gaulla a americkým agentem. A Robert Schuman je grosso modo totéž, protože víme, že slavná Schumanova deklarace z roku 1950, která iniciovala Evropské společenství uhlí a oceli a která měla být předchůdcem budování Římské smlouvy z roku 1957, byla napsána a upravena. ve službách amerického ministerstva zahraničí Deana Achesona. To znamená, že stavba Evropy, která byla lidem prezentována jako francouzský vynález, měla – mohu-li to srovnat s náhradním mateřstvím – dva náhradní otce.

Byli jen nositeli určité myšlenky, která nám byla dána Spojenými státy. Šlo o proces další výstavby a tento proces byl pod rouškou zajištění míru mezi Francouzi velmi oblíbený. V západní Evropě byl podporován i křesťansko-demokratickými hnutími, protože Spojené státy, stejně jako katolická církev za Pia XII., neustále prosazovaly myšlenku další výstavby. Na začátku byla myšlenka unie inspirována myšlenkou, která není zcela nová – vytváření solidarity prostřednictvím spolupráce. To je v Schumanově deklaraci, jde o ovlivňování substruktur, zejména vytvářením společného trhu.

Není zde nic nového. Přesně to udělal Bismarck se Zollvereinem, celní unií v 19. století, po bitvách s Dánskem, se Šlesvickem-Holštýnskom a bitvě u Sadové v roce 1866. Pak chtěl Bismarck vytvořit sjednocené Německo právě prostřednictvím celní unie, zejména konfederace zemí jižního Německa. Tomu je třeba rozumět od samého začátku, což znamená, že podle mého názoru nemůžeme mluvit o Evropě, o budování Evropy, zapomínáme, kdo to inicioval, a iniciátorem jsou Spojené státy. To je to, co geopolitici nazývají americkým „glacis“, trvalou sférou vlivu. Skoro tomu říkám proces kolonizace. Takže mluvit o Evropské unii, aniž bychom hovořili o tom, co se za ní skrývá a kdo dává pokyny, je špatný způsob; nebo v každém případě od samého začátku stanovením falešných diagnóz.

Stručně řečeno, systém funguje takto: viděli jsme rozvoj Evropy šesti národů a poté Evropy stále více zemí. Rozšíření, která se uskutečnila, která se zavádějí, to je typ strategie, který se učí na vojenských školách téměř všude. Mám na mysli jednu z 36 čínských strategií. V Číně existuje kniha s názvem 36 strategií. Není jasné, kdo to napsal. Pochází z 15. století. Tato kniha byla zakázána Maem, který si chtěl použití těchto triků vyhradit pro sebe. Jeden z těchto čínských triků se nazývá řetězová strategie.

Řetězová strategie předpokládá, že k neutralizaci armády je potřeba pouze doporučit, aby byla svázána absurdními pouty, která jí zabrání v manévrování a pohybu. A když se nad tím zamyslíme, je to přesně to, co se děje zemím Evropy. Čím více zemí je tedy spojeno do jedné struktury, tím jsou bezmocnější. A neznáme konec stavby, protože je to jako budování socialismu: nevěděli jsme, kdy dojdeme do finální fáze. Stavebnictví není jiné, nikdy nevíte, kdy budeme mít konečně hotovou stavbu; až bude dokončena Evropská unie.

A mezitím do něj vstupuje stále více zemí s protichůdnými národními zájmy. Nemáme stejné geopolitické zájmy, nemáme stejnou historii, nemluvíme stejným jazykem, nevyznáváme stejné náboženství, nemáme stejnou průmyslovou historii, stejnou historii odborů, stejné zemědělská historie. Zájmy všech těchto zemí jsou legitimně zcela protichůdné a jsou nuceny vytvořit jakousi politickou strukturu, ve které se musí na všem shodnout. Výsledkem je naprosto nezastavitelný fenomén: lockdown (viz uzamčení, uzávěra, uzavření ekonomiky a společnosti… – pozn.red.NR)

Charles de Gaulle vyřešil spor s Alžírskem v roce 1962. K moci se vrátil v roce 1958, kdy byla Francie na pokraji občanské války. De Gaulle se vrátil v roce 1958, Římská smlouva byla podepsána v roce 1957, na konci čtvrté republiky. De Gaulle se na jejím podpisu nijak nepodílel. Vrátil se silou událostí, protože Francie byla uprostřed, jak jsem řekl, občanské války. Byl nazýván největším z Francouzů, protože byl duší Svobodné Francie a odboje v letech 1940 až 1946. V roce 1946 rezignoval na úřad, protože věřil, že instituce čtvrté republiky mu nedovolí zaručit suverenitu a národní nezávislost silného a mocného státu, o kterém snil. Čtvrtá republika byla slabá republika, zcela ovládaná Američany. Už jsem mluvil o dohodách Blum-Byrnes, ale bylo to během Čtvrté republiky ve Francii, kdy jsme měli Schumanovu deklaraci, Smlouvu o uhlí a oceli ESUO, Smlouvu o atomové energii Euratom a poté Římskou smlouvu. De Gaulle se vrátil k moci během války v Alžírsku, nebudu zacházet do podrobností o tomto návratu, v roce 1958. Dnes by se tomu Američané jistě postavili, ale v té době si de Gaulle dobře rozuměl s Eisenhowerem. Američané umožnili de Gaulleovi návrat k moci, když v roce 1962 vyřešil alžírskou otázku alžírskou nezávislostí. Od roku 1962, kdy již byla vyřešena alžírská otázka, na nás útočila Římská smlouva. Smlouva zahájila společný trh se šesti zeměmi. Těmito šesti zeměmi jsou Francie, Itálie, Západní Německo, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.

V tomto svazku byla Francie největší zemí z hlediska rozlohy země a vládla jí jedinečná osobnost vykovaná z historie druhé světové války. Francie také začala vlastnit vlastní jaderné zbraně a byla stálým členem Rady bezpečnosti. Měla nejmocnější zemědělství, měla jazyk, kterým se mluvilo na pěti kontinentech, což mu dávalo určitou sféru vlivu. Nizozemsko, Belgie a Lucembursko byly malé země. Itálie, vynořující se z období fašismu, byla částečně zaostalou zemí; zejména jižně od Říma to byla dosti zaostalá země. Západní Německo již průmyslově dominovalo Francii, ale byl to mezinárodní vyvrhel, který, abych vám připomněl, byl do OSN přijat teprve v roce 1973. Svou nacistickou minulost táhli za sebou jako kouli a řetěz a nepočítali s Francií. Posledně jmenovaná mohla být proto právem považována za nejmocnější zemi v tomto vztahu. Nicméně de Gaulle okamžitě pochopil rizika, která s tím souvisí. 15. května 1962 uspořádal tiskovou konferenci, na které vysvětlil, že v této alianci nemůžeme mít společnou politiku, protože neodpovídá národním zájmům tak rozdílných zemí. De Gaulle dal jasně najevo, že struktura nemá šanci na přežití, pokud neexistuje vnější federální prvek, který není evropský. Ukázal, že chápe, že jde o velmi chytrou, velmi obratnou past zahrnující země se zcela odlišnými národními zájmy. Aby to fungovalo, aby se to posunulo vpřed, musí existovat zkušený federální motor, jinými slovy – Spojené státy fungující jako deštník.

Evropská unie nám byla vždy prezentována jako něco dobrého a slyšel jsem vás říkat, že dnes by Evropská unie chtěla rozdělit Francii.

FA:– Dokončím, co jsem řekl. V 60. letech 20. století se de Gaulle pokusil věci změnit koncepcí systému Evropy národů, jak to vyjádřil ve Fouchetově plánu, který z Evropské unie udělal jakousi regionální OSN, v níž by si státy zachovaly plnou suverenitu, ale vzájemně spolupracovaly. Osobně nevidím moc smysl mluvit o Evropě národů, protože v dnešním světě musí každá země spolupracovat se všemi zeměmi světa. Jaký má smysl mluvit o Evropě vlastí, Evropě národů, když jde o spolupráci s nimi? Dobře, budeme spolupracovat s Německem a Itálií, nikdo neřekl, že nebudeme, ale Francie musí spolupracovat také s Marokem, Alžírskem, Kanadou a Japonskem. Byl to způsob, jak věci obrátit.

Měli byste vědět, že v té době byl de Gaulle ostře proti předsedovi Evropské komise, kterým byl Němec Walter Hallstein, který byl svého času nacistickým právníkem. V roce 1938 doprovázel jednoho z velkých Hitlerových bodyguardů do Říma; bylo to těsně po cestě Adolfa Hitlera, který se setkal s Mussolinim a pochválil ho za to, co se podařilo. Hallstein byl tím, kdo vypracoval chartu pro to, co měla být Hitlerova nová Evropa. Tohoto pána na konci druhé světové války převzali Američané. Byl poslán do Spojených států jako součást těch amerických programů, které přivedly vlivné nacistické učence. Pak ho Američané poslali zpět do Německa a najednou měl meteorickou kariéru.

Ve střední Evropě je hlas nezávislé Francie spojen s gaullistickou doktrínou. Je ve Francii stále živý gaullistický odkaz a tradice? Mohla by to být inspirativní doktrína pro jiné země?

FA: – Ano, to, co jsem řekl, to potvrzuje. Ale gaullismus, jak jsem řekl dříve, není jen de Gaulle – je to trvalá francouzská tradice. Pokud bych chtěl shrnout dějiny Francie, máme v historii – bohužel, řeknu smutné věci – zrady elit, které se raději podřizují cizincům. Tak tomu bylo v roce 1940 při spolupráci s nacisty. Ale nejen; viděli jsme to v celé francouzské historii a historici, kteří studovali Třetí republiku, si všimli, že ve Francii již tehdy existovala Národní strana a Mimozemská strana. Během stoleté války byla část Francie okupována anglickým králem a tak trochu šílený francouzský král Karel IV. (pozor, neplést s naším krále a císařem Karlem IV Lucenburským) byl v péči své manželky Isabely Bavorské, která byla Němka a milenkou Burgundského vévody. V roce 1420 podepsal francouzský král smlouvu, která stanovila, že po jeho smrti se Francie stane součástí Velké Británie. Byl to Jindřich VI., kdo se měl stát králem Francie a Anglie, a už tehdy byla pařížská buržoazie a mnoho velkých aristokratů pro to, aby se Francie stala součástí Anglického království. Právě v tomto okamžiku se odehrála slavná epizoda Johanky z Arku.

Johanka z Arku byla malá dívka z Lotrinska, rolnická dívka, která se pod inspirací Panny Marie zjevila, vztyčila prapor a táhla s sebou prostý lid, Francouze, lidi, kteří se nechtěli stát Angličany. Pokračujeme v této francouzské tradici, která je stará a trvá 1000 -1500 let. Jak říkával de Gaulle, ve Francii jsou vlastenci pouze lidé, buržoazie nikoli. Každá země má svou národní historii. Japonsko dobře znám, žil jsem tam. Japonský příběh je úplně jiný. Všichni tam byli vždy vlastenci. A ve Francii máme takovou historii. Každá země má svou vlastní národní historii a musí jí přizpůsobit svou politiku. Vím, že Poláci jsou velmi patriotičtí, ale možná se najdou i kolaboranti, to se může stát a my musíme čerpat inspiraci nejen z de Gaulla, ale z celé národní historie.

Bohužel přesně nevím, jaká je situace v Polsku, ale pokud jde o Francii, vidím, že se už přes dvacet let snaží zničit výuku dějepisu. Francouzská historie se už děti ve školách neučí. Učí se způsobem, který si nelze zapamatovat. Jedno z nejúspěšnějších videí, které jsem kdy na internetu natočil, má přes milion zhlédnutí, právě o tom mluví. Snažím se Francouzům vysvětlit jejich vlastní historii. Toto pedagogické úsilí musí být vynaloženo. Myslím, že musíme být, jak to říct, hrdí na svou historii, ale také otevření zbytku světa. Často cituji de Gaulla. K zamyšlení uvedu jeho větu: „Nejsme nacionalisté, jsme vlastenci. Vlastenec je někdo, kdo miluje svou zemi. Je normální milovat svou zemi. Nacionalista je někdo, kdo nenávidí jiné země. To, o co se snažíme, je něco, co alespoň vyhovuje mé nejhlubší osobnosti, protože miluji svou zemi. Chci bránit svou zemi, protože pokud Francouzi nebudou bránit Francii, nikdo jiný to za ně neudělá. Ale mám moc rád i jiné země světa a to je v 21. století důležité. Například když jedu do Polska, jsem rád, že Poláci mluví polsky, chci, aby měli svou měnu, své tradice, kulinářské tradice. Není nic smutnějšího než cestovat po světě a vidět všude lidi, kteří mluví anglicky, poslouchají Michaela Jacksona v rádiu a jedí Big Mac. Pokud má svět 21. století ovládnout standardizace amerického typu, je to skutečně děsivé. Bojujeme například za biologickou rozmanitost. Bojujme také za biologickou rozmanitost lidí a národů.

To mě přivádí k mé poslední otázce: myslíte si, že by myšlenka euroasijské spolupráce od Lisabonu po Vladivostok dávala smysl?

FA: – Ne, nemyslím si to, a důvodem, proč si to nemyslím, je to, co jsem uvedl na začátku svého prohlášení. Předložil jsem dlouhý popis historie evropské integrace, kdybych řekl, že by se Evropa mohla rozšířit, znamenalo by to nepochopení, že za výstavbou Evropy stojí touha Spojených států po nadvládě. Putinovo Rusko se snažilo posílit vazby se Západem, ale Západ si to nepřál. A v tu chvíli drama na Ukrajině vyvolaly především Spojené státy. To je teorie Brzezińského, Američana polského původu, který byl poradcem Cartera a Obamy. Cílem je zatlačit Rusko zpět do Heartlandu, jak říkají geopolitici. Myslím, že to není možné. Ve skutečnosti si nejsem jistý, zda je to žádoucí, protože si myslím, že je tu něco, co opravdu potřebujeme dostat z hlavy, což jsou tyto mentální konstrukty, kde potřebujeme vytvořit nějaký druh bloku. Ale pokud vytvoříme blok, ať už je jakýkoli, znamená to, že je navržen tak, aby se postavil proti zbytku světa. Osobně se domnívám, že pokud chceme 21., 22., 23. století míru, musíme se vrátit k duchu vestfálských smluv, ke konci třicetileté války v roce 1648, případně v roce 1815, do doby po r. Napoleonské války a inspirujte se tím, čemu se říkalo koncert národů. Například Francie má zájem obchodovat s Polskem, které je spřátelenou zemí, ale také s Ruskem, s Čínou, s Alžírskem nebo s Kanadou.

Totéž platí pro Polsko. Polsko má velkou diasporu, mnoho Poláků se usadilo ve Francii. A posláním Polska je mít dobré vztahy, já nevím, s Jižní Afrikou, s Austrálií. Myslím si, že všechny národy světa by měly projít určitou politickou psychoanalýzou, totiž přijmout, že nejsou králem světa a že jejich ambice a pravomoci jsou omezené a že by měly podporovat rozmanitost lidí a národů. Existuje druh rakoviny mysli, která se objevila kolem doby Krista, s vytvořením Římské říše, která se měla stát univerzální říší s orlem jako jejím symbolem. Mluvím o tom ve svém filmu o historii Francie. Toto je druh univerzální fantazie impéria, která se opakuje v průběhu světových dějin. Nejprve tu byla Římská říše, pak Byzantská říše, pak Ruská říše, která má orla dodnes. A Spojené státy stále mají orla. Měli jsme napoleonskou říši, která také přijala tohoto orla, tento druh zlověstného orla. Musíme skoncovat s tímto principem impéria nebo hegemona, jak někteří říkají, abychom ukončili touhu po všemohoucnosti na všech kontinentech. Náš politický program navrhuje vystoupení z Evropské unie, ale ne uzavření se Francie. Navrhujeme například, aby se Francie připojila k BRICS, protože věříme, že za tímto krokem je vůle Vladimira Putina, ale také Si Ťin-pchinga, Narendry Modiho, vůle oživit to, co bylo duchem Organizace spojených národů. Pokud se vrátíte k deklaraci Organizace spojených národů z roku 1945 a přečtete si ji znovu, není co kritizovat. Byl dobře koncipován jako základ pro OSN a měl být uplatňován v dobré víře. V současné době je tato dohoda ve zlé víře využívána především Spojenými státy, které chtějí ovládnout zbytek světa.

Děkuji moc za rozhovor.

– Děkuji.

Rozhovor Alexandra Klucznik-Schaller

François Asselineau (narozen 1957 v Paříži) – francouzský politik, prezident Lidové republikánské unie (UPR). Dlouholetý vysoký úředník ministerstva hospodářství a financí, včetně funkce: zodpovědný za ekonomické zpravodajství. V roce 2017 se zúčastnil prezidentských voleb.

Myśl Polska, č. 17-18 (21.-28.4.2024)

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty uveřejněné na Nové Republice jsou volně šiřitelné.

*