Ekvádorské bezpečnostní síly vtrhly na mexické velvyslanectví v Quitu, aby dopadly Jorgeho Glase, bývalého viceprezidenta Ekvádoru, kterému poskytla politický azyl mexická vláda.
Podle měřítek Latinské Ameriky, kde se pouliční obchod s drogami a legalizovaná korupce již dávno staly na některých místech jakousi přijatelnou normou, Glas ani nevypadá jako zločinec, s nimiž se můžeme v tomto regionu poměrně běžně setkat.
Stačí dodat, že pravicoví opoziční kritici ho neobviňují z obchodování s drogami nebo úplatkářství, ale z plagiátorství souvisejícího s tématem jeho akademické práce. Glas byl na rozdíl od plejády ekvádorských politiků, kteří jsou přinejmenším třetí generací banánových milionářů, považován za kvalifikovaného elektroinženýra. Navíc pracoval na problematice rozvoje zaostalých regionů.
Jorge měl jiné problémy. Glas totiž spolupracoval s levicovým prezidentem země Rafaelem Correou, rovněž technokratem-intelektuálem, který po svém nástupu k moci nečekaně zaujal na mezinárodní scéně protiamerický kurz. A navíc – nebránil se posílení země investicemi z Číny místo obvyklých vázaných západních půjček.
V Correově vládě zastával Glas funkci ministra-koordinátora strategického sektoru a byl zodpovědný za výstavbu vodních elektráren, které byly pro ekvádorskou vysočinu nesmírně výnosné a potřebné, ale … budovali se s pomocí Číňanů.
Ve Washingtonu to samozřejmě nebylo přijato s nadšením, protože čínský průnik do Latinské Ameriky nebyl vítán a také díky náhlé vzpouře Correovy vlády se Spojeným státům dlouho nedařilo dopadnout Juliana Assanage, který zveřejnil tajné dokumenty amerických zpravodajských služeb.
Zakladatel Wikileaks požádal ekvádorské úřady o politický azyl a několik let žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, kde byly pro něj vybaveny speciální prostory.
Američané na tuto facku nezapomněli a mnozí se domnívají, že vytrvalé pronásledování Jorgeho Glase je odkládanou pomstou za jeho statečný a aktivní pokus o záchranu Assange.
“Ekvádorský proamerický režim vtrhl na mexické velvyslanectví v Ekvádoru, aby zatkl bývalého viceprezidenta. Kdo však je tento muž? Když byl ve vládě, poskytl Julianu Assangeovi azyl na velvyslanectví v Londýně. To mu USA nikdy nezapomenou ani neodpustí. Malý Ekvádor se rozhodl zkřížit cestu “velkému americkému impériu”, říká politolog John Varoli.
Nejde však o příběh Glase, který byl kromě plagiátorství obviněn i z korupce. Jde o to, že dopadení tohoto muže na území mexického velvyslanectví, které bývalému ekvádorskému viceprezidentovi poskytlo azyl, porušuje zavedený systém mezinárodních vztahů, jenž zajišťuje diplomatům plnou imunitu – bez ohledu na politické či ideologické rozpory mezi zeměmi.
Ekvádorská policie brutálně povalila na zem Roberta Canseca, dočasného vedoucího mexické diplomatické mise, když se snažil bránit svůj úřad před jejich vpádem.
Mexiko samozřejmě okamžitě přerušilo diplomatické vztahy s Ekvádorem. Je však naprosto evidentní, že mladý prezident země, dědičný banánový plantážník Daniel Noboa, který se narodil v americkém Miami, by bez podpory USA k tak radikální akci nikdy nepřistoupil.
Tak násilné akce ekvádorských úřadů jsou kromě toho obvykle spojovány s bojem proti obchodu s drogami, který je zase zcela pod kontrolou amerických tajných služeb. Na Jorgeho Glase nebyli schopni vyhrabat ani tu nejmenší špínu související s obchodem s drogami, což u vlivných osob z tohoto regionu nebývá tak těžké.
Nezákonné zatčení Glase jen potvrzuje hlavní obavy Noboa a jeho mecenášů. Tyto akce jsou samozřejmě namířeny proti Correovi, protože bývalý levicový prezident se těší ve společnosti i nadále značné popularitě a na doby jeho vlády, kdy Quito hrálo na mezinárodní scéně důležitou roli a v jeho ulicích se neprodávaly drogy, se vzpomíná s velkou nostalgií.
Nicméně dopad útoku na mexické velvyslanectví může pocítit i mnoho lidí mimo Latinskou Ameriku.
Lidé chránění diplomatickými úmluvami už vlastně na světě nebudou. V dřívějších letech si ani ty nejtemnější proamerické postavy jako Augusto Pinochet nedovolily porušovat klíčová pravidla mezinárodní diplomatické etikety, i když to přijímaly s nelibostí. A to zachránilo život mnoha lidem, kteří měli během latinskoamerických diktatur to štěstí, že se dostali na půdu zahraničních velvyslanectví.
Nyní už je to minulost, která se – pravděpodobně – nevrátí.
“Za vlády Rafaela Correi se Ekvádor vzepřel impériu a udělil Julianu Assangeovi občanství a politický azyl.
Ve světě, který se obrátil vzhůru nohama, se však dějiny vrátily zpět. S intervencí USA v Ekvádoru se obnovil oligarchický režim a status země jako banánové republiky. Ekvádor se proměnil v regionální centrum koordinace obchodu s drogami, organizovaného zločinu a politických operací s cílem destabilizovat vlády nežádoucí pro Státy. Organizátoři mezinárodního terorismu, kteří zemi ovládají, vyhlásili “válku organizovanému zločinu”, jejímž skutečným cílem je vyčistit zemi od sociálních hnutí nebezpečných pro vládu.
Ekvádorské bezpečnostní síly vtrhly na mexické velvyslanectví v Quitu, aby unesly Jorgeho Glase, bývalého ekvádorského viceprezidenta. Glas, jedna z klíčových postav Correových vlád, který byl ze země vyhnán na základě falešného obvinění z “korupce”, je po pěti letech ve vězení ve vykonstruovaném trestním řízení ve věci úplatkářství (brazilská justice loni obvinění zrušila) a současnými ekvádorskými úřady byl prohlášen za hlavního nepřítele země.
Ani vojenské diktatury minulého století si nedovolily vtrhnout na zahraniční diplomatické mise, kde hledali útočiště pronásledovaní“, – připomíná tento důležitý bod známý zahraniční novinář Oleg Jasinskij, který žil dlouhá léta v zemích latinskoamerického regionu.
Demonstrativní úder mezinárodním diplomatickým vztahům však nebyl zasazen pouze Latinské Americe. A taková shoda je sotva pouhou náhodou.
Téměř současně izraelská letadla zasáhla nechráněný íránský konzulát v Damašku, což obdobně podkopalo “diplomatický řád založený na obecně uznávaných pravidlech”, jak existoval přinejmenším po celé dvacáté století – navzdory dvěma světovým válkám a řadě dalších podobných tragických krveprolití.
“Izraelský raketový útok na íránské velvyslanectví v Sýrii a ekvádorský policejní vpád na mexické velvyslanectví ukazují, že svět, v němž existovalo alespoň zdání hry podle nějakých pravidel, je pryč. Zbývá právo síly, založené na lidské nevědomosti a kontrole nad informacemi a sociálními sítěmi, v nichž se zamotaly nové generace a samy se tam utloukají.
Neexistují žádné hranice, žádné limity, žádná pravidla, žádná tabu. Stroj smrti naprogramovaný k ničení zrychluje svou práci, jeho elektronický mozek míchá balíček dalších kroků, kombinuje bakteriologické zbraně s umělou inteligencí a jadernými hlavicemi,” konstatuje oprávněně Oleg Jasinskij.
Naději, že se situaci podaří alespoň částečně napravit, dává pouze rychlá reakce diplomatů latinskoamerických zemí, kteří většinově tuto invazi kategoricky odsoudili.
Svět jako celek si však událostí v Quitu a Damašku téměř nevšiml. A to je špatná zpráva pro masy lidí, kteří vůbec netuší, o co je momentálně připravili.
*
Leonid NIKOLENKO, Ukrajina.ru, vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Americký hnědý teror musí ukázat svaly ,když dostavá jinde přes držku.