Přístup k vysokoškolskému vzdělání mezi únorem 1948 a listopadem 1989

Tři desetiletí je populace bombardována propagandou a mas médii, která vykreslují minulou společnost účelově a jednostranně negativně. Do základních škol jsou vysílání pracovníci organizací specializovaných na indoktrinaci překreslenou historií.

Na překreslování historie se aktivně podílejí výzkumné a vzdělávací instituce a kariérní historici, jejichž živobytí a kariéra je odvislá od podílu na rozvíjení politicko historického paradigmatu o minulé společnosti. Výstrahou pro všechny současné i budoucí historiky je profesní osud Michala Macháčka, kterému po vydání vynikající odborné historické biografie Gustava Husáka byla uzavřena všechna historická pracoviště a největší historický talent posledních generací se živí v zoologické zahradě, zatímco jeho původní kolega z filozofické fakulty UK Matěj Spurný, který tvrdil, že Češi nikdy nic pořádného nevymysleli a nemají právo na existenci se mohl habilitovat.

Nejen děti, ale i vysokoškolští studenti mají „lepší znalosti o společnosti na Marsu“ než o české společnosti před listopadem 1989. Neexistuje dost velká absurdita o předlistopadové společnosti, které by studenti neuvěřili. Historické bezvědomí či falešné vědomí je součástí i střední generace, jejíž členové jsou např. na místech poradců prezidenta, a proto můžeme slyšet od prezidenta naprosté nesmysly, viz projev v Terezíně.

Politici jsou nástroji zkreslování historie, ale současně vlastní propagandě podléhají. Je specifickou situací současné společnosti, že politici kdekoho napadají z fašizmu a z nacismu, např, hnutí SPD, aniž by to relevantně doložili, ale přitom řada indicií naznačuje jejich blízkost nacizmu či neonacizmu. Při hlasování v OSN o zákazu propagování nacizmu je česká diplomacie jedna z mála, která spolu z USA hlasuje proti přijetí zákazu oslavování nacizmu. V poslanecké sněmovně se hlasovalo o: „Nepřijatelnosti oslavování jednotek SS“. Protičeský premiér Petr Fiala, který opakovaně prokazuje blízkost historickému narativu sudetoněmeckého landsmanšaftu při hlasování prokázal, že oslavování jednotek SS je pro něho přijatelné. Stejný názor projevilo i dalších 71 poslanců. Vzhledem i k dalším projevům a používání nacistického pozdravu není na místě položit otázku, nakolik má naše politická scéna blízko k neonacizmu, či nakolik je přímo fašistická?

Tímto textem se pokouším o objektivní výpověď o předlistopadové společnosti v jedné oblasti a sice v oblasti přijímání na vysoké školy. Zvláště v devadesátých letech bylo toto téma velmi živé a zvláště termín „nemohl jsem“ byl hojně používán a stal se i kvalifikací pro kariéru.

V období od února 1948 do listopadu 1989 přístup ke vzdělání byl politicky ovlivňován. Zohledňován byl především politicky profil rodičů a jejich třídní příslušnost. Říkalo se tomu třídní přístup. Toto období nebylo z hlediska přístupu ke vzdělání homogenní. Nejvýrazněji se diskriminace projevovala v první polovině padesátých let do XX. sjezdu KSSS a pak postupně zeslabovala. V tomto období byl diskriminujícím faktorem především třídní původ rodičů, jejich majetkové poměry jako například vlastnictví továrny nebo dokonce jen živnosti a na venkově vlastnictví statku. Ovšem neplatila zde kauzalita, zatímco objektivně stejný status rodičů někomu studium znemožnil, u řady dalších stejný status rodičů nebyl překážkou k vysokoškolskému studiu. Potvrzuje se, že politika a ideologie jsou modifikovány a deformovány místními sociálně politickými podmínkami a morální a politickou úrovní místních elit a jedinců v mocenských pozicích.

S přístupem ke vzdělání byla spojena celá řada sociálních mechanizmů. V jednom z nich se diskriminovaným studentům doporučovalo jít pracovat do výroby a po nějakém čase se opětovně přihlásit na vysokou školu. Mám několik přátel, kteří ač byli vynikajícími studenty, po maturitě nemohli na vysokou školu a šli pracovat jako dělníci do výroby. Po roce – dvou byli přijati na vysokou školu a desetiletí působili jako vynikající vysokoškolští odborníci. Zabránění přístupu k vysokoškolskému vzdělání nebylo jednou provždy. Většina těch, kteří měli pevné odhodlání a předpoklady k vysokoškolskému studiu, se dříve či později na vysokou školu dostali.

Tak jako ve všem, i v přístupu ke vzdělání, se odlišují šedesátá léta, v nichž politická a kádrová kritéria byla potlačena. Naopak po srpnové okupaci se váha politických kritérií opět prohloubila. V popředí již nebyl třídní původ, ale politické postoje rodičů během Pražského jara a vyloučení z komunistické strany. Paradoxně nejvíce byly diskriminovány děti komunistů, často těch, kteří se podíleli na represích a diskriminaci v padesátých letech.

I v normalizaci postupně slábl vliv politických kritérií při přijímání na vysokou školu. Dokladem může být role studentů, dětí disidentů, v listopadových událostech (Benda, Dienstbier a další). Zpochybnit by to mohlo tvrzení, že měli z nějakého důvodu „exkluzivní postavení“.

V uvedeném období, až do poloviny devadesátých let šlo studovat na vysokou školu 9 % z populačního ročníku, zatímco od počátku tisíciletí to bylo 60 %. I při těchto šedesáti procentech řada uchazečů o vysokoškolské studium na veřejno právních vysokých školách neuspěje. O to větší pravděpodobnost neuspět v přijímacím řízení existovala při 9 %. To, že rodiče měli továrnu nebo statek, automaticky neznamená, že dítě má výborný prospěch a má předpoklady k vysokoškolskému studiu, stejně jako neznamená, že dítě, jehož rodiče továrnu neměli, má ke studiu předpoklady. Tím chci říci, že v přijímání na vysokou školu se mísila diskriminační politická kritéria s relativně objektivním přijímacím řízením. Ne všechny děti, nositelé diskriminačních politických znaků, které se nedostaly na vysokou školu, splňovaly požadavky ke studiu při devítiprocentní prostupnosti z populačního ročníku.

Ve společnosti se zvláště v devadesátých letech rozšířil mýtus, že od roku 1948 do listopadu 1989 mohly na vysoké škole studovat jen děti komunistů a kolaborantů s režimem. V současnosti si to myslí většina mladé a střední generace. Často se opírají o výpovědi svých rodičů a prarodičů. Opět se potvrzuje, jak je orální historie ošidná. Minulost ožívá v tolika podobách, kolik myslí ji reflektuje a podává o ní svědectví. Svou výpovědí lidé vykreslují minulost takovou, jakou chtějí, aby byla, a především jde o jejich roli v této historii. Pro jejich prestiž u dětí je lepší, když řeknou, že kvůli komunistům nemohli studovat, než když řeknou, že u přijímaček neuspěli nebo dokonce ani studovat nechtěli.

Po listopadu se ze všech médií ozývaly hlasy těch, kteří nesměli studovat, ale za 33 let jsem neslyšel jediný hlas, který by přiznal neúspěch u přijímaček. Co však měli říkat ti, kteří vysokoškolské studium absolvovali? Společenský mýtus přeci říká, že studovat mohli jen kolaboranti? Lidová intelektuální tvořivost přišla s novou fintou. „Já jsem sice vystudoval vysokou školu (ČVUT), ale tu, kterou jsem nechtěl a tu, kterou jsem chtěl (filozofickou fakultu) jsem z kádrových důvodů nesměl studovat.“ Ovšem co měli říkat ti, kteří vystudovali filozofickou fakultu? Kardinál Miloslav Vlk to vyřešil a posunul dále výrokem: „Já jsem sice vystudoval filozofickou fakultu, ale tu jsem studovat nechtěl. Chtěl jsem studovat teologickou fakultu, ale tu jsem z kádrových důvodů studovat nesměl.“ Nakonec z toho vychází, že nejvyspělejšími politickými kádry byli za socializmu absolventi teologické fakulty.

V přijímacím řízení hrála také roli pozitivní diskriminace. Uchazeči z dělnických rodin získávali několik bodů navíc. V prvoplánovém pohledu to působí jako nespravedlnost, jako diskriminace ostatních. Ovšem při výzkumu mentální zralosti2 a v mé kandidátské disertaci 3jsem analyzoval vliv rodiny na průběh mentálního zrání. Některé výzkumy inteligence přicházely se závěry, že děti z dělnických rodin mají nižší IQ (Helus)4. Já jsem při analýze dat z našeho výzkumu zjistil, že nejde o nižší inteligenci, ale o odlišný průběh mentálního zrání (inteligence) v závislosti na bohatosti intelektuálních podnětů (mentálním poli). Vztah mezi podněty a rozvojem inteligence rozpracovali Jean Piaget a Lev Vygotskij. Čím bohatší mentální pole, tím rychleji dochází k transformaci potenciálu – rozumových dispozic v obecnou rozumovou schopnost – inteligenci. Mentální pole v rodinách intelektuálů se odlišuje od mentálního pole dělníků. Složkami tohoto pole je např. knihovna a jazyk. Každá rodina má specifický jazyk a jazyk v rodině intelektuálů obsahuje více obecných a abstraktních pojmů a využívá více myšlenkové operace jako zobecnění, abstrakce, syntéza, analogie. S tímto mentálním polem děti rychleji přeměňují potenciál v obecnou rozumovou schopnost. Vyjádřeno graficky, křivka vyjadřující IQ prudce stoupá a pak se tempo růstu zpomaluje. U dětí z dělnických rodin zpočátku dochází k rozvoji inteligence pozvolna a kolem 13 let, kdy se mentální pole rozšiřuje a determinismus rodiny přestává platit, dojde ke strmému růstu IQ. V této fázi však docházelo k rozdělení do učňovského školství a do středních škol s maturitou. Obě větve školství měly odlišný význam pro stimulaci rozvoje inteligence, přičemž do učňovského školství šly především děti z dělnických rodin a na střední školy děti z rodin s vyšším vzděláním rodičů. Z analýz vyplývá, že pokud dítě z dělnické rodiny má stejný prospěch a výsledek u přijímaček jako dítě z intelektuální rodiny, znamená to, že dělnické dítě je talentovanější a inteligentnější. Body navíc tedy vyrovnávaly handicap z mentálně chudšího prostředí. Značný vliv na studenty mělo zavedení učňovských škol s maturitou.

Politicky podmíněný pohled na přístup ke vzdělání není schopen objektivního, pravdivého pohledu na vzdělávací procesy. Zatímco komunističtí ideologové zdůrazňovali zpřístupnění vzdělání dětem z dělnických a rolnických rodin a bagatelizovali či přímo přehlíželi odepření vzdělání dětem z politicky nepřátelského prostředí, analýzy z antikomunistického prostředí naopak zdůrazňovaly pouze diskriminační mechanizmy v přístupu ke vzdělání a přehlížely otevírání přístupu ke vzdělání dětem z dělnických a rolnických rodin.

**

docent PhDr. Petr Sak, CSc.

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

*