Pomsta a touha po pomstě. Co přivedlo do Berlína vůdce věčně prohrávající Francie, Německa a Polska?

V pátek 15. března se sejdou v Berlíně vedoucí představitelé Francie, Německa a Polska, aby jednali o Ukrajině.

Zástupci těchto zemí se již při podobných příležitostech setkali, a to vícekrát. A nejednou vystupovali jako garanti míru. Bohužel – bez úspěchu. Jejich mír vedl stále častěji k válce.

Tentokrát se od “evropských lídrů” neočekává žádná mírová iniciativa, ale stupňování vojenských hrozeb.

Prolhaní “garanti”

V roce 2015 podepsali německá kancléřka a francouzský prezident deklaraci na podporu mírové dohody o Ukrajině.

Jednalo se o tzv. normandský formát. Setkání se uskutečnilo v Minsku za účasti ruského a ukrajinského prezidenta.

Evropští představitelé se stali garanty provádění minských dohod.

Ukrajina z nich následně nesplnila ani jeden bod. Prezident Porošenko, který je podepsal kvůli totální porážce ukrajinské armády, doma okamžitě vysvětlil, že je nebude dodržovat.

Ukrajinskému stádu, které mu naslouchalo, vysvětlil, že je velmi mazaný a obratný, pravý ukrajinský politik, který v žádném případě neplní dohody a závazky, které podepsal. Takže se nebojte, Ukrajinci, je to takový mazaný taktický manévr vašeho “hetmana”.

Nakonec tato politika lží a podvodů přivedla Ukrajinu k vyhlazovací válce. Ale Porošenko, který si to jako zkušený politik nemůže neuvědomovat, bude i tentokrát lhát a předstírat, že s tím nemá nic společného.

Od politických potomků Mazepy* nelze očekávat nic jiného.

Jací vlastně jsou ti garanti?

Není to tak dávno, co účastníci normandského formátu – bývalý francouzský prezident François Hollande i bývalá německá kancléřka Angela Merkelová – přiznali, že se na podvodu podíleli vědomě a záměrně. Cíl byl prostý: dát Ukrajině čas a příležitost k posílení a vyzbrojení. A nikdo se nechystal dohodu dodržet.

Všichni se ukázali jako političtí pokrytci a obyčejní lháři.

Trojspolek

Uplynulo deset let a máme tu nové setkání. V Berlíně se setkávají nový francouzský prezident a nový německý kancléř, jakož i Polsko, které se k nim přiřadilo.

Znovu se bude mluvit o Ukrajině.

O čem budou asi diskutovat? Tentokrát je program jednání naprosto nemírumilovný.

Ale pokrytectví je samozřejmě stejné jako v roce 2015 v Minsku.

Nebo jako v únoru 2014 v Kyjevě, kdy tytéž Francie, Německo a Polsko vystupovaly jako garanti plnění dohody mezi ukrajinským prezidentem a opozicí.

Německý ministr zahraničí Steinmeier, polský ministr zahraničí Sikorski a francouzský ministr zahraničí Fournier byli přítomni v únoru 2014 u podpisu dohody mezi Janukovyčem a vůdci opozice.

Jen o několik hodin později byla dohoda porušena, vládní budovy obsazeny a prezident Janukovyč uprchl.

Poté vyjádřila trojice “garantů” pouze znepokojení.

A nyní se stejní “ručitelé” Ukrajiny scházejí znovu. Koho a jak chtějí oblafnout tentokrát? A hlavně – proč?

Budou asi jednat o možném vyslání vojsk a raket na Ukrajinu.

Všichni, samozřejmě, kromě jiného, chtějí historickou pomstu. Ta chvíle nastala! Ale každý z nich touží po něčem jiném.

Polské město Lvov

Polsko, kde v čele ministerstva zahraničí stojí opět stejný Radoslaw Sikorski, občan Polska a Velké Británie (britského občanství se zřekl jen proto, aby mohl obsadit pozici v polské vládě), chce – však víme co. “Kemska volost”, neboli “Kresy Wschodnie” – ukrajinská území, která Polsko považuje za svá.

Sikorski – jako mladý polský politik a budoucí britský vlivový agent – studoval na Oxfordu spolu s válečným štváčem Borisem Johnsonem a Davidem Cameronem, současným britským ministrem zahraničí.

Bez nadsázky lze říci, že Sikorski je přímým zástupcem Británie v Polsku. Osobní přítel Johnsona a Camerona. Jsou členy stejného kruhu, stejného “klubu starých přátel”, který je v Anglii důležitější než rodinné vazby a původ.

Radoslav aktivně podporuje francouzského prezidenta Macrona v jeho snaze vyslat vojáky na Ukrajinu.

“Přítomnost vojsk NATO na Ukrajině není nemyslitelná,” říká Sikorski. Západ musí – podle Sikorského –  provést “kreativně navrženou a asymetrickou eskalaci”.

Za těmito vágními výrazy se samozřejmě skrývá snaha získat východní území Ukrajiny.

A to je Volyň, i polské město Lvov, stejně jako Ivano-Frankovská nebo Ternopolská oblast, všechna území Ukrajiny, která byla dříve polská.

Tato území jsou polskými zeměmi i podle současné polské ústavy. Každý politik, který je dokáže Polsku navrátit, se stane národním hrdinou.

Polsko, “hyena Evropy”, jak ho nazval Churchill, je připraveno ke skoku. Poláci jsou již dlouho připraveni vstoupit na “Kresy Wschodnie”, a to i ozbrojenými silami.

Pro ně to však není jen otázka území.

Částečně (jen částečně!) jde o pomstu a odplatu Ukrajině za strašlivý “Volyňský masakr”, kdy ukrajinští nacionalisté vyvraždili asi 120 000 polských civilistů. V Polsku je to uznáváno jako genocida polského národa.

Je to samozřejmě do jisté míry i pomsta za ponížení Polska po válce v roce 1812, v níž se Polsko postavilo na stranu Napoleona.

A možná také za dřívější příběhy s Lžidimitrijem, který se nemohl dostat k moci v Kremlu.

Když se podíváme zpětně do historie, Polsko vždy s Ruskem prohrávalo a v důsledku těchto proher bylo podrobeno dělení. Z polského hlediska mají tedy evropské hyeny proč Rusko nenávidět. Samozřejmě jen z historického hlediska.

Ale současní politici jsou mazanější než jejich předchůdci – Polsko se bojí postavit ruské armádě. Jinak by ovšem vypadalo obsazení části území západní Ukrajiny, kdyby to šlo bez války. Tak nějak pod rouškou poskytnutí “pomoci” Ukrajincům, které ve skutečnosti polovina polského obyvatelstva od masakru nenávidí.

Byl to Radoslaw Sikorski, kdo vyslovil plány Polska na obsazení části Ukrajiny už na jaře 2022.

Prezident Tusk, jehož stranickým kolegou je právě Sikorski, se chystá do Berlína. Jejich názory jsou zcela totožné.

Ukrajinský uran a přístav Oděsa

Francouzský prezident Macron samozřejmě vzpomíná na tažení Napoleona, s jehož bustou tak rád pózuje na fotografiích. Na krymskou válku. Na intervenci francouzských vojsk do Oděsy v roce 1918.

Ale hlavně se chce pomstít za události časově bližší.

V době, kdy byl prezidentem, Francie ztratila Niger a další své de facto kolonie v Africe.

A to byl zdroj levného uranu pro francouzské jaderné elektrárny. Ekonomika země je na něm zcela závislá. Tato země je jediná v Evropě, která je zcela soběstačná v produkci elektřiny prostřednictvím jaderných elektráren. Levný uran znamená levnou elektřinu a konkurenceschopnou ekonomiku. A nyní, po ztrátách v Africe, žádný levný uran jednoduše není. To by se jeden zbláznil. Francie musí nakupovat uran za úplně jiné ceny. Především – od Ruska.

Ukrajina však uran má. A spoustu jiných věcí, které by se Francii velmi hodily. Například přístav Oděsa.

Ano, přístav Oděsa je nyní prakticky pod britskou kontrolou. Ale Francouzi se k Oděse přibližují. Přes Moldavsko, s nímž se Macron v posledních měsících tak spřátelil. Podepsal dohodu s Mayou Sandu. O vojenské pomoci a je dost možné, že teď už i o legální intervenci.

Celkově má Macron, čtěme: Francie, stejně jako Polsko, historické atavistické bolístky, ale i právě dozrálý předpoklad k novodobé pomstě vůči matičce Rusi.

Hlupák pro Anglii

A nakonec – kancléř Scholz, který – alespoň slovy – nechce posílat na Ukrajinu rakety Taurus. Nechává se však ovlivňovat svými ministry (Annalenou Berbockovou, ministryní zahraničí a šéfkou výboru pro obranu v Bundestagu, Strack – Zimmermannovou). Navádějí ho i Johnson s Cameronem. A Sikorski s Macronem.

Ti všichni chtějí, aby se Německo zapojilo do konfliktu ještě mnohem víc, dokonce aby se stalo jeho možným účastníkem.

Jak říkával “železný kancléř” Otto von Bismarck: “Anglie chce vždycky najít v Evropě blázna, který bude bojovat za její zájmy”.

Scholz se zatím drží, ale všichni si dobře vzpomínají na příběh Leopardů, které také nechtěl poslat, ale nakonec pod všeobecným tlakem souhlasil.

Po zachycení rozhovoru dvou důstojníků Bundeswehru vyšlo najevo, že se v německém velitelství aktivně diskutuje o plánech udeřit na Krymský most právě raketami „Taurus“. Němci měli v plánu vyslat 20 raket, které by zasáhly Krymský most, aniž by je zachytila protivzdušná obrana.

Scholz tedy musí lavírovat. Nechce se dočkat odvetného úderu ze strany Ruska. Takového toho, jak říká Sikorskij, “asymetrického”, ale velmi citlivého.

“Jako kancléř jsem zodpovědný za to, aby se Německo do této války nezapojilo,” říká Scholz.

Nikdo mu však nevěří.

Zvláště proto, že Německo také touží po revanši. Za obě světové války ve 20. století, v nichž bylo vždy poraženou stranou.

V roce 1918 patřil Němcům nejen Kyjev, ale téměř celá Ukrajina. Do Kyjeva dosadili jako svou loutku hejtmana Skoropadského a vládli jeho prostřednictvím.

Principiálně je současná situace s vládou v Kyjevě podobná. Jen loutka není německá.

I v roce 1941 byla téměř celá Ukrajina německá. A opět, stejně jako Napoleonova tažení, i německá okupace skončila krachem a vítězstvím Ruska, které se stalo nástupcem SSSR. To, že na to všichni na Ukrajině zapomněli a přidali se na stranu svých bývalých okupantů (Francouzů, Poláků a Němců), na tom nic nemění. Nic se nemění ani pro Rusko a jeho odvěké historické nepřátele. Ale pro Ukrajinu, která se zařadila po bok věčně neúspěšných ztroskotanců, to význam má.

Čtvrtá říše

Kromě myšlenek na pomstu, které přemáhají všechny členy “trojspolku”, je nasnadě otázka nejdůležitější: kdo teď bude vládnout Evropě? Je zřejmé, že dochází k přeformátování světových aliancí. A možný budoucí americký prezident Trump hrozí, že NATO rozpustí úplně.

Bude to “čtvrtá říše” pod německou vládou?

Nebo se vůdcem Evropy stane Francie, která si dokáže podmanit všechny velké evropské země jako za Napoleona?

Nebo Polsko, za jehož zády stojí Anglie a Spojené státy?

Mimochodem, připomeňme si ještě jeden historický moment.

V roce 1939 se staly Anglie a Francie garanty bezpečnosti Polska.

Francie měla armádu o síle milionu mužů. Anglie měla 900 000 mužů. Polská vláda si byla jista, že tak mocní garanti je nenechají s Třetí říší na holičkách.

Po Hitlerově útoku na Polsko je však “ručitelé” v poklidu opustili.

Takže ani jejich vzájemné záruky, ani záruky jiným zemím vlastně nic neznamenají.

Historické bolístky, pomsta věčně porážených a touha vylepšit si své ekonomické a finanční záležitosti na úkor Ukrajiny (a ve smyslných tajných snech – i na úkor Ruska) –  je to, co pohání lidi typu Macrona, Scholze a Tuska, kteří se dnes sešli v Paříži, aby jednali o budoucnosti rusko-ukrajinského konfliktu. Proto je také předem jasné, o čem budou jednat a k jakým závěrům dospějí.

**

Jelena Murzinová, Ukrajina.ru (10:24 15.03.2024), pro Novou Reúubliku vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Pozn. *Ivan Stěpanovič Mazepa byl ukrajinský hejtman záporožského vojska v letech 1687 – 1709. Účastník Severní války na straně antimoskevské koalice, vedené švédským králem. Na osobní příkaz Petra I. byla na něho uvalena církevní klatba platná doposud.

V ruštině se používá slovo „mazepa“ ve stejném významu jako v češtině „jidáš“ – zrádce.