Kdo hájí zájmy dětí

Všechna rozhodnutí rodičovská i soudní mají být právě oprávněnému zájmu dítěte podřízena. K tomuto pojmu najdeme obsáhlou judikaturu, která termín definuje, upřesňuje a komentuje. Zdálo by se, že výklad pojmu je po mnoha letech jeho existence v českém právu už probádán do posledního písmenka. Jenomže realita jako vždycky trochu pokulhává za teorií.

Jistě by bylo možno sepsat mnohé tlusté knihy o tom, jak vypadá dnešní rozhodování o dětech a jak by se dalo opatrovnické řízení zlepšit. Níže několik poznámek, jimiž označím tři problematická místa dnešního soudního rozhodování.

Poznámka první: Zájem dítěte jako neurčitý pojem

Začneme zájmem dítěte, protože od něj se vše při rozhodování o dětech odvíjí. Navzdory všem těm definicím obsaženým v občanském zákoníku, v odborné literatuře a v soudní judikatuře jde stále o pojem neurčitý, jehož konkrétní obsah vyplňuje právě to jedinečné dítě, o jehož budoucnosti se rozhoduje. A v tom je celý ten příslovečný zakopaný pes.

Během své skoro už čtyřicetileté advokátní praxi jsem se opakovaně setkávala s rodiči, kteří naprosto upřímně viděli zájem svého dítěte v obsahu naprosto odlišném. Co je pro našeho Adámka lepší – venkovská škola s lesem za humny, nebo městská soukromá výuka v několika jazycích? Má žít naše Alžbětka obklopena pohodlím, nebo má sportovat a otužovat se? Mají mít naše dvojčata dost financí pro uspokojování všech jejich potřeb, zájmů, přání a kratochvílí? Anebo je třeba je zvykat na odříkání, odkládat uspokojení jejich potřeb a připravovat je na krutý život? Rodič se zaklíná, že co pro děťátko požaduje, to si skutečně, vážně a seriózně taky myslí. Pošlete rodiče na detektor lži a přístroj vám potvrdí, že rodič nelže. Co prosazuje jako dobro pro své dítě, to si také opravdu upřímně myslí.

Rodiče se velmi často doplňují, a co jednomu přebývá, to druhému chybí. Postupují-li ve shodě, obvykle soud nepotřebují a k rozhodnutí o dítěti dospějí spolu a sami. Soudní
rozhodování o dítěti je však bojem a válkou s jaderným vyzbrojováním, a to navzdory
zákonné úpravě, která opatrovnické věci řadí mezi tzv. „nespory“. Přesto neznám bojovnější soudy, nelítostnější bojující strany a zavilejší nenávistníky. V žádném jiném typu řízení strany tak často samy nepředkládají důkazy, neosočují ze lži protistrany. A tak v těchto rodičovských válkách nejde ani tak o dítě samotné, jako o to přesvědčit na svou stranu další účastníky opatrovnického soudu. Obě možnosti z příkladů uvedených výše jsou totiž pro Adámku, pro Alžbětku i pro dvojčátka možné a žádný z nich není vyloučený, nemorální, protiprávní ani špatný. Vždyť přece rodič udává směr výchovy svého dítěte.

A tak se nevinný neurčitý pojem „zájem dítěte“ stává beranidlem, jimž každý z rodičů tlačí na okolí, aby prosadil tu svou pravdu a své vidění světa. A pak záleží na tom, jak úspěšný je rodič v přesvědčování, jak hezky umí kouzlit se slovíčky, jak schopného má advokáta, který umí shromáždit a předložit důkazy, a který z rodičů je soudci sympatičtější a názorově bližší. Nejde tedy ani tak o objektivní realitu, ale o představu, kterou jedna a druhá strana soudci či opatrovníkovi předloží. „Zájem dítěte je to, oč u Adámka usiluju já.“

Opatrovnický soudce by v tuto chvíli podotkl, že se krutě mýlím a že přeháním, protože on je schopen objektivní stav v průběhu času přece správně rozpoznat. A já mu budu oponovat, byť připouštím, že ty nejkrajnější charaktery se časem projeví i před opatrovnickým soudcem, protože rodiče nebývají profesionálními herci a nedokáží tak dobře a dlouho hrát a simulovat. Bohužel v této neférové hře obvykle vítězí rodiče s psychopatickými sklony a naopak prohrávají emocionální typy, ti slabší, hodnější, ublížení a zranění. A ještě jednu komplikaci naše opatrovnické rozhodování s sebou nese: soudce není android ani robot. I on je jen člověk z masa a emocí, ani on není absolutně nestranný a nezávislý, jakkoli to po něm české právo vyžaduje. Podobně žádný ze soudců by ani na okamžik nepřipustil, že by snad byl někdy v práci unavený, že by jej někdy v jednací síni bolel zub, břicho, hlava nebo duše, že by byl hladový nebo nevyspaný, že by měl plnou hlavu starostí o nemocné rodiče nebo o vlastní děti, že by spěchal či že by stranil některé ze stran. A přitom všichni víme, že absolutní nezávislost neexistuje a každý člověk má své oblíbené a nenáviděné lidi, barvy, chutě, vůně, podněty, reakce, emoce a slova. Ba přesně naopak. Zkušený soudce si velmi dobře uvědomí, že jeden z účastníků mu hezky voní nebo ho provokuje, štve ho, přitahuje nebo mu evokuje zážitky z jeho vlastního života nebo z dětství. Teprve když si připustí, že nemusí být zcela objektivní, může náš „nezávislý“ soudce všechny tyto osobní vlivy eliminovat. A to už vůbec nemluvím o tom, že i soudce má vlastní světonázor, ve volbách zpravidla volí nějakou politickou orientaci, má či nemá osobní rozvodovou zkušenost a přesně ví, v jaké je finanční situaci.

Poznámka druhá: Kdo vlastně v řízení zastupuje dítě

Rodiče tedy jako zákonného zástupce lze povětšinou u soudu škrtnout kvůli jejich
neobjektivitě. Oni sice obvykle své děťátko znají, ale mnohem více do svého postoje
projektují své přání jak žít, kde pracovat a jak si zorganizovat svůj porozchodový život. Kdo tedy děťátko u soudu zastupuje? Teoreticky by to měl být OSPOD, jenomže ten má sám v sobě vnitřní konflikt, jak koneckonců opakovaně judikoval i Ústavní soud. Na jedné straně jekolizním opatrovníkem a na druhé straně prošetřuje situaci na straně dítěte, zjišťuje jeho stanovisko, komunikuje se školou a snaží se (tak trochu podobně jako soud) o objektivizaci okamžiku a reality.

K tomu ovšem přidejme obrovskou fluktuaci zaměstnanců OSPOD a jejich nedostatečnou proškolenost a odbornost. Osobně soudím, že kdo rozhoduje o nezletilém dítěti, ten by měl mít vlastní zkušenost minimálně se dvěma dětmi. Pokud bychom ovšem přidali tuto podmínku, vyloučili bychom z účasti na rozhodování všechny nerodiče nebo rodiče jedináčků. Proč kladu podmínku natolik přísnou? Protože jen rodič se dvěma dětmi na vlastní kůži pocítí v plné síle dopad pravidla, že každé děťátko je jiné a jinak individuální. Máte-li dvě nebo více dětí, pak jste si sami vyzkoušeli, že spravedlnost neexistuje ani v rodině, protože ke svým potomkům prostě nemůžete přistupovat stejně. Na každé dítě platí jiný metr, jiná motivace, jiná podpora, jiná měřítka, jiná slova, jiná účast a jiný přístup.

Kdo nemá vlastní prožitou zkušenost, tomu ji žádná příručka pro začínající soudce ani
ospoďáky nenahradí. A protože dnešní mladí lidé si pořizují potomka kolem čtyřicítky,
v brzké době většina soudců a opatrovníků nebude mít žádné nebo maximálně jedno dítě.

V souvislosti s hájením zájmů dítěte se v posledních letech opakovaně vynořuje myšlenka, že by v opatrovnických řízeních jako kolizní opatrovník měl děti zastupovat advokát. Myšlenka to není nijak nová a moudré soudy v komplikovaných případech advokáty čas od času dětem coby opatrovníka ustanovují, neb si jsou vědomy profesních hranic pracovníků OSPOD. V naprosté většině případů jde o úředníky bez právního vzdělání, ve věcech procesních předpisů nejsou proškoleni ani schopni vzdorovat či oponovat specializovanému procesualistovi, jakým rodinný advokát bývá. Mně by se realizace této myšlenky líbila, ba dokonce bych jí jako advokátka šla vstříc a nabídla bych se soudům jako advokát, jenž je ochoten přijímat ustanovení opatrovníkem navzdory nízké či minimální odměně za právní služby. Kupodivu totiž největším odpůrce této koncepce není věcný nesouhlas, ale nedostatek finančních prostředků, které je stát ochoten na zastupování dítěte poskytnout.

A tak nezbývá než se ptát, jakéže priority náš stát má, když to nejsou děti a jejich v rámci možností klidné dospívání.

Poznámka třetí: Jak naložit s přáním dítěte

Všichni kolem se zaklínají participací nezletilých dětí, jako kdyby šlo o nepřekročitelný
Rubicon. Poté, co jsem léta viděla její praktickou realizaci, je můj pohled na participaci
následující: považuji za zbytečné ptát se dětí do 7 či 8 let věku a starších než 12 nebo 13 let. U mladších dětí je efekt jejich „výpovědi“ nulový. Nerozvinulo se u nich abstraktní myšlení, nedovedou si představit význam hodin, střídání času, ani dnů v týdnu, neznají hodnotu peněz, neumějí rozpoznat ironii, nadsázku, faleš či manipulaci. Děti do 7 či 8 let jsou jednoduše ovlivnitelné a manipulovatelné, a protože milují své rodiče, řeknou, co je rodič naučil nebo co chce rodič slyšet. U soudu pak jen papouškují, co slyšeli u toho rodiče, u něhož nocovali před „dnem výslechu“.

Jiným případem jsou děti starší 12 či 13 let. Ty si již obvykle utvořily vlastní pevný názor na otce i matku a žádné soudní rozhodnutí je ke změně jejich postoje nepřinutí. Ohledně výchovy takto starých dětí (a všech starších) bych dokonce vůbec nerozhodovala spor o péči či o styk. Pokud totiž soud vyřkne rozsudek, s nímž se dospívající neztotožní, neexistuje nástroj, jakým lze soudní rozhodnutí vymoci.

Kdesi jsem slyšela následující úvahu: V dávnější minulosti bylo úkolem rodičů děti zlomit k naprosté poslušnosti, třebas i bitím. V minulém století se děti vychovávaly příkazy a drilem. A dnes má většina rodičů dítě jediné a vše mu podřídí, dítě se stává projektem a rodič ho nevychovává, ale rozmazluje, ustupuje mu a plní jeho přání. Ještě na přelomu tisíciletí se rozvedený otec s víkendovým stykem snažil vymyslet program styku tak, aby dítě zabavil. Dnes žije většina rodičů odloučena a s dětmi ve střídavé péči. Jakmile dítě „začne rozum brát“, což bývá právě kolem 8. roku, rodiče se o jeho lásku začínají ucházet oblíbenými aktivitami, dárky, financemi a v posledních letech zejména úlevami od všech povinností. A tak si dítko ve věku kolem 13. roku spolehlivě mezi rodiči vybere toho, u něhož má méně povinností, který ho méně vychovává a méně buzeruje.

A teď to vše porovnejme s „oprávněným zájmem dítěte“, který po rodičích, po soudu i po opatrovníkovi vyžaduje zákon a vyšší soudy. Rozmazlené děcko bez povinností a bez úkolů je přece v přímém rozporu s jeho vlastními zájmy. Kdo se v dětství nenaučí plnit povinnosti a respektovat cizí hranice, ten je v dospělosti nedokáže nastavovat ani sobě.

V souvislosti s participací dětí ještě jedna otázka, kterou pravidelně kladu opatrovnickým soudcům a všem teoretikům zaklínajícím se participací: proč participaci uplatňujeme jen v klasických opatrovnických řízeních – při rozhodování o péči a o výchově? Proč se soudy neptají dětí v řízeních o výživném, v řízeních o projednání pozůstalosti, o nájemném, při schválení úkonu za nezletilé, při rozhodování o bydlišti, o jménu, o škole dítěte, nebo v trestních řízeních, jsou-li rodiče obviněnými? Pokud má dítě právo vyjádřit se ve všech věcech, které se jeho života týkají, proč bazírujeme na využití tohoto práva jen v některých případech, a v jiných je opomíjíme? Zatím mi nikdo neposkytl uspokojivou odpověď.

Co říci závěrem? I ve spokojené rodině s nerozloučenými rodiči není nouze o krizové situace, o hádky, odlišné názory a o výchovné karamboly. Jaká škoda, že se ve škole vedle nejvyšších hor světa a goniometrických funkcí neučíme, jak zvládat emocionálně náročné situace a rozdíly v názorech, jak překonávat odcizení a hledat řešení mezi zdánlivě bezvýchodnými variantami. Možná je další chyba v tom, že se veřejnost naučila vnímat rodinné právo a opatrovnické soudy jako vhodný nástroj pro řešení neshod a rodičovských nejednotností. Možná si část společnosti naivně myslí, že soudy a právo dokáží nalézt cestu z rozporů a namísto vyjednávání rozsudek jako kouzelný proutek zklidní vášně a nastolí setrvalý mír.

Jenomže taková víra je iluzorní. Právo, soudce, soud a rozsudek jsou všechno příliš tvrdé nástroje k vyřešení partnerských a rodičovských válek. Zklidnit emoce je předně třeba a hned poté klidně hledat řešení. Nikdy nebude trvalé ani dokonalé, povětšinou nebude ani ideální. A přece je hluboce uklidňující, že v dnešní neklidné době se více než dvě třetiny rodičů dokáží dohodnout sami a mimosoudně.

*

Autorka Daniela Kovářová je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů