Gramotnost se šíří

převzato

V záplavě špatných zpráv jedna dobrá. Andrej Babiš, byv tázán, co si myslí o našich 25 letech v NATO, citoval článek 1 základního dokumentu NATO, jímž je Washingtonská smlouva, upozorňuje v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider:
„Zakládající listina NATO – tam na první straně je slovo mír devětkrát, tak je potřeba si to přečíst, co se v té (Washingtonské) smlouvě píše, protože občas mám pocit, že na to zapomínáme – a tady se píše, že veškeré konflikty by se měly řešit mírovými prostředky.“ (čt24, Události, 12. 3. 2024)

A dokonce i vládní poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar pro magazín Euro uvedl, že článek 5 Washingtonské smlouvy nespecifikuje, jakým způsobem si máme vzájemně přijít na pomoc, když je jeden člen NATO napaden, a ten způsob že se podle něj bude jednoznačně odvíjet od toho, jak bude každý napadený stát sám ochoten a schopen se bránit.

To je velmi výrazný posun v gramotnosti politických špiček, které dosud mylně (v horších případech lživě) často tvrdívaly, že NATO je takový kavalírský spolek s mušketýrskou zásadou „jeden za všechny, všichni za jednoho“, který zavazuje členské státy si v případě napadení přijít na pomoc, a někteří dementi dokonce dodávali, že to znamená „závazek vojenské pomoci“.

Blahé paměti Miroslav Polreich, zpravodajec a diplomat, upadal při těchto slovech do stavu zuřivé deprese, což ho posilovalo v jeho neúnavném vyučování, nabádání i politiků napomínání ve smyslu pečlivé četby základního dokumentu NATO, v jehož preambuli hned první věta deklaruje, že „Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami“. Následuje onen pouze JEDINÝ závazek, logicky zařazený hned na počátku, v onom Babišem citovaném článku 1, který nikdy není marno znovu ocitovat:

„Smluvní strany se ZAVAZUJÍ, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat VEŠKERÉ mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Je nedůstojné a zbabělé nekonat podle svého poznání, a je navýsost zavrženíhodné konat dokonce v rozporu s ním, podle přání vnější autority. Tento rozpor je perfektně ilustrován na jedné straně odkazem Mistra Jana Husa a jeho krédem hledat, držet a konat podle pravdy, a na straně druhé snad nejtemnější chvílí v životě Jiřiny Šiklové, kdy prohlásila, že se bude radši mýlit s Američany, než mít pravdu s Putinem (což je ale krédo dnešní zatrachtilé vlády).

Proto Miroslav Polreich vtělil své přesvědčení do tzv. Washingtonské charty, kterou rozeslal významným politikům, kteří se za ně považovali – ať právem, či jen svou nadutostí. Její podstatou byl – stejně jako legendami, nikoliv poznáním opředené Charty 77 – požadavek, aby stát dodržoval to, k čemu se zavázal. Tedy aby Česká republika dodržovala tento závazek zásadní preference míru před válečným štvaním. Ozvěna nebyla za Polreichova života žádná – proto ta radost z Babišova vyjádření, protože je snad prvním z politiků, který se takto veřejně vyjádřil. Doufám, že i závazně!

V souvislosti s totálně desinterpretovaným článkem 5, jehož správný smysl snad opět jako první z politiků vyjádřil Tomáš Pojar, je nutno jej pro jistotu též ocitovat:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se DOHODLY, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami TAKOVOU AKCI, JAKOU BUDE POVAŽOVAT ZA NUTNOU, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost SEVEROATLANTICKÉHO prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Takže nikoliv závazek, ale dohoda. Vojenská pomoc je pouze jednou z variant. A cíl je omezen na severoatlantický prostor – netýká se tedy ani Blízkého východu, ani Asie, ani Afriky, ani Jižní Ameriky. Ani Ukrajiny.
 
Ovšem jde-li o praktickou realizaci takových deklarací, nelze nevzpomenout – ovšemže kromě mnichovské zrady 1938 – i takzvané podivné neboli směšné války vsedě. Po přepadení Polska nacisty 1. září 1939 Velká Británie a Francie vyhlásily, že nebudou-li německé vojenské jednotky staženy, Francie a Velká Británie splní závazky vůči svému spojenci. Ale v nótě lorda Halifaxe byl anglický velvyslanec v Berlíně Nevile Henderson upozorněn, že „toto sdělení má povahu výstrahy a nemá být považováno za ultimátum“. Dokonce ještě 3. září 1939 slovo „válka“ nebylo obsaženo ve sdělení zaslaném Německu: „Dne 3. září v 17 hodin francouzská vláda bude nucena splnit závazky, které Francie má vůči Polsku.“

A pak se až do počátku bombardování Velké Británie nacisty v červenci 1940 téměř vůbec nic vojensky zajímavého na západní frontě nedělo.

Ano, 9. září, v den, kdy začala bitva o Varšavu, francouzské vojenské jednotky pronikly několik kilometrů na německé území, ve Warndtském lese. Toto území pak musely opustit, aniž by vůbec spatřily nepřítele. Místo toho museli francouzští vojáci chladně přihlížet k budování Siegfriedovy linie, které urychleně pokračovalo bez jakéhokoliv maskování. A úplně naopak, francouzským vojákům z Maginotovy linie, kteří se „provinili“ tím, že se postavili na odpor útoku nepřátelských tanků, byla vyslovena důtka. A vlaky s francouzskou železnou rudou i nadále odjížděly do Německa.

Pro horké hlavy je to snad dost výmluvný příklad realizace článku 5 ve spojenecké praxi.