Evropská unie proti zemědělcům

První pilíř neodolal rozšíření Evropské unie a přechodu na globální volný obchod (EU vstoupila do WTO v roce 1995), což vedlo k neúměrnému nárůstu dotací Společenství. Druhý pilíř byl rozmělněn Zeleným paktem pro Evropu (2019), jehož cílem je snížit teplotu Země omezením emisí skleníkových plynů.

Při neexistenci globální SZP neexistuje řešení selhání prvního pilíře: anglosaský princip globálního volného obchodu je neslučitelný s principem evropského volného obchodu kompenzovaného evropskou SZP. Minimální ceny zemědělských produktů, jak je ohlásily různé národní exekutivy, zemědělce nezachrání, naopak je zahubí, protože budeme nadále přijímat dovážené produkty za mnohem nižší ceny.

Pokud jde o druhý pilíř, ten již nesleduje politický, ale ideologický cíl. Tvrzení, že globální oteplování není lokální, ale globální, je totiž v rozporu s teplotními záznamy. Tvrzení, že globální oteplování není způsobeno astronomickými faktory, ale lidskou činností, neobstojí ve vědecké diskusi.

Je třeba připomenout, že Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) není vědecká akademie, ale setkání vysokých státních úředníků (z nichž někteří jsou vědci, ale stále sedí jako vysocí státní úředníci), které bylo založeno v roce 1988 z iniciativy Margaret Thatcherové, aby ospravedlnilo přechod od uhlí k ropě a poté k jaderné energii [1]. Její závěry sice schválily vlády, které mohou přejít na jadernou energetiku, ale vědecké kruhy včetně prestižní Ruské akademie věd je razantně odmítly [2]. Takzvaný „vědecký konsenzus“ na toto téma neexistuje o nic víc než slavné „mezinárodní společenství“, které „sankcionuje“ Rusko. Mimochodem, věda nefunguje na základě konsensu, ale na základě pokusu a omylu.

Pokusy o rozvoj zelené turistiky na venkově zemědělce nezachrání. Nanejvýš jim umožní pronajmout si na pár týdnů v roce pokoje na svých farmách. Problémem není změnit činnost, ale umožnit zemědělcům žít a uživit své obyvatelstvo.

Dnes jsou zemědělci v západní a střední Evropě závislí na evropských dotacích. Nejsou proti Evropské unii, která jim umožňuje přežít, ale odsuzují její rozpory, které je dusí. Nejde tedy o to zrušit to či ono nařízení, ale říci, jakou Evropskou unii chceme vybudovat.

Příští volby do Evropské unie se budou konat v červnu. Půjde o volbu poslanců Evropského parlamentu, jediných volených členů Unie. Pokud jde o Komisi, ta není volena vůbec, ale zastupuje zájmy sponzorů Unie.

Různé evropské stavební projekty

Abychom tento podivný systém pochopili a případně upravili, podívejme se zpět na jeho počátky: od meziválečného období (1918-1939) do bezprostředně poválečného období (1945-57) existovalo šest konkurenčních projektů unie.

1.

První z nich prosazovali radikální republikáni. Jeho cílem bylo sjednotit státy spravované srovnatelnými režimy. V té době se jednalo o sjednocení evropských a latinskoamerických zemí spravovaných republikami.

Definice republik a monarchií neměla nic společného s volbami nebo dynastickým nástupnictvím. Francouzský král Jindřich IV. sám sebe označoval za „republikána“ (1589-1610), pokud se věnoval společnému dobru svých poddaných, a nikoli zájmům své šlechty. Náš výklad o republikách a monarchiích sahá až k demokraciím (vláda lidu, lidem a pro lid). Zaměřuje se na pravidla, podle nichž jsou vládci jmenováni, nikoli na to, co dělají. Proto považujeme současnou Velkou Británii za demokratičtější než Francii a ignorujeme neuvěřitelná privilegia, jichž se těší britská šlechta na úkor svého lidu.

Argentina Hipólita Yrigoyena (v té době vedoucí ekonomická velmoc v Americe) by se v tomto svazku otírala o Francii Aristida Brianda (jejíž impérium se rozkládalo na všech kontinentech). Skutečnost, že tyto republiky nemusely nutně sousedit, nikoho nešokovala. Naopak to zaručovalo, že se unie nikdy nepromění v nadnárodní strukturu, ale zůstane orgánem mezistátní spolupráce.

Tento projekt se zhroutil s hospodářskou krizí v roce 1929 a následným nástupem fašismu.

2.

Druhým projektem byla unie, která by zaručovala mír. Francouzský ministr financí Louis Loucheur ujišťoval, že pokud se Německo a Francie spojí do jednoho vojensko-průmyslového komplexu, nebudou již schopny vést proti sobě války. [3].

K tomu došlo, když se po druhé světové válce Anglosasové rozhodli znovu vyzbrojit Německo. V roce 1951 vytvořil bývalý Petainův ministr Robert Schumann Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).

ESUO zaniklo v roce 2002 a Smlouvou z Nice bylo začleněno do Evropské unie.

3.

Třetí si vypůjčila z předchozích dvou. Jejím autorem byl rakousko-uherský hrabě Richard de Coudenhove-Kalergi. Jejím cílem bylo sjednotit všechny státy kontinentu (kromě Spojeného království a SSSR) v „Panevropě“. Zpočátku by se jednalo o federaci srovnatelnou se Švýcarskem, ale nakonec by se z ní stal nadnárodní útvar po vzoru USA a stalinského SSSR (který hájil kultury etnických menšin) [4].

Tento projekt byl víceméně realizován s podporou Spojených států. V roce 1949 byla vytvořena Rada Evropy. Píši „víceméně“, protože zakládajícím členem se stala Velká Británie, což se původně neplánovalo. Tato Rada vypracovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (SCHRFF). Zřídila Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který dohlíží na její uplatňování.

Od roku 2009 však mnoho soudců tohoto soudu sponzoruje, neřkuli korumpuje, americký miliardář George Soros. Postupně vykládají Úmluvu tak, že mění hierarchii norem. Dnes se například domnívají, že mezinárodní smlouvy o záchraně na moři (které stanoví vylodění trosečníků v nejbližším přístavu) musí mít přednost před právem migrantů podat v Evropě žádost o politický azyl.

Dnes tento soud soudí v nepřítomnosti a systematicky odsuzuje Ruskou federaci, přestože jí bylo pozastaveno členství v Radě Evropy a poté ji opustila.

4.

Čtvrtý projekt, „nový evropský řád“, byl projektem Třetí říše od roku 1941. Jeho myšlenkou bylo sjednotit evropský kontinent rozdělením jeho obyvatelstva, a to podle regionů a jazykových kritérií. Každý regionální jazyk, například bretonština, by měl svůj vlastní stát. Zdaleka nejdůležitějším státem by byl stát německojazyčný (Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, německojazyčné Švýcarsko, italské Tyrolsko, československé Sudety, slovenské Karpaty, rumunský Banát atd.) Rasová kritéria by také určila, které obyvatelstvo by bylo „redukováno“ (Židé, Cikáni a Slované) a zotročeno.

O tomto projektu jednali kancléř Adolf Hitler a duce Benito Mussolini prostřednictvím německého právníka Waltera Hallsteina. Částečně byl realizován během druhé světové války, ale s pádem Třetí říše se zhroutil.

5.

Pátý projekt formuloval v roce 1946 bývalý britský premiér Winston Churchill [5]. Jeho cílem bylo usmířit francouzsko-německý pár a udržet Sověty mimo něj. Byl v souladu s vizí Atlantické charty (1942), podle níž měly poválečný svět společně řídit Spojené státy a Britské impérium. Navíc to byla součást jeho vize role Spojeného království, podporovaného Commonwealthem. Na atlantické straně rozvíjí privilegovaný vztah se Spojenými státy a na kontinentální straně dohlíží na Evropu, za jejíhož člena se nepovažuje.

Winston Churchill zahájil činnost několika institucí současně. Nakonec to byl právě tento projekt, který byl realizován nejprve jako Evropské hospodářské společenství (EHS) v roce 1957 a poté jako Evropská unie (EU) v roce 1993. Ta si vypůjčila prvky ze tří z těchto dřívějších projektů, nikdy však ze Svazu republik.

Anglosasové vždy ovládali EHS-EU prostřednictvím Evropské komise. Proto není volená, ale jmenovaná. Londýn totiž jmenoval Waltera Hallsteina, bývalého poradce kancléře Adolfa Hitlera pro evropské záležitosti, jejím prvním předsedou. Kromě toho měla Komise zpočátku zákonodárnou moc, kterou nyní sdílí s Evropským parlamentem. Tuto pravomoc využívá k navrhování norem, které Parlament buď schvaluje, nebo zamítá. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení se NATO nezabývá pouze obranou, ale také organizací společnosti. Kanceláře NATO, které původně sídlily v Lucemburku a nyní se nacházejí v sousedství Komise v Bruselu, předávají své spisy, od šířky silnic (aby umožnily průjezd obrněným vozidlům) až po složení čokolády (aby z ní byly složeny příděly pro vojáky).

6.

Šestý projekt vypracoval francouzský prezident Charles De Gaulle v reakci na britský projekt. Měl v úmyslu vybudovat nikoli federální, ale konfederální instituci: „Evropu národů“. Římskou smlouvu odsoudil, ale přijal ji. V letech 1963 a 1967 zakázal Spojenému království, aby se k ní připojilo. Upřesnil, že případné rozšíření bude probíhat od Brestu po Vladivostok, tj. bez Spojeného království, ale se Sovětským svazem. Především však zuby nehty bojoval za to, aby o záležitostech týkajících se národní bezpečnosti bylo možné rozhodovat pouze jednomyslně.

Jeho vize zmizela spolu s ním. Britové vstoupili do EHS v roce 1973, aby z něj v roce 2020 vystoupili. Rusko nebylo nikdy požádáno o vstup a dnes proti němu EU hromadí „sankce“. A konečně, připravovaná reforma Smluv počítá s hlasováním kvalifikovanou většinou v otázkách týkajících se národní bezpečnosti.

A jak se k tomu všemu staví zemědělci?

Vzhledem k předchozí analýze společné zemědělské politiky není ve strukturách EU nic, co by předznamenávalo současnou krizi. Příčinou je nevyslovená britská ideologie EU.

Vstupem do WTO se Evropská unie, aniž by to vyslovila, vzdala evropského volného obchodu ve prospěch globálního volného obchodu. Tím v souladu se svou DNA následovala cíl Winstona Churchilla. Pomoc Evropské unie nikdy nebude schopna kompenzovat zahraniční konkurenci, která se řídí jinými pravidly. Krok za krokem směřujeme ke globální specializaci práce. Evropští zemědělci budou mít stále omezenější úlohu, a to až do dne, kdy bude mezinárodní obchod přerušen a Evropané budou muset obnovit své zemědělství, nebo zemřou hlady.

Stejně tak Zelený pakt (viz Gree Deal) pro Evropu předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové není reakcí na změnu klimatu, ale na ideologii, která je kolem ní vybudována. Tím se EU zavazuje k programu Margaret Thatcherové. Její ambicí již není vyrábět pomocí silného průmyslu a zemědělství, ale pomocí finančních služeb. Ve Spojeném království tato politika vedla k prosperitě malého londýnského City a hospodářskému kolapsu Velkého Manchesteru.

Abychom zachránili evropské zemědělce, nestačí se postavit nadnárodnímu vývoji EU, musíme ji především zbavit její ideologie. Tato ideologie není fixována smlouvami, ale je plodem její historie.

*

Odkazy

[1] « 1982-1996 : L’écologie de marché », par Thierry Meyssan, Оdnako (Russie), Réseau Voltaire, 22 avril 2010.

[2] Voltaire, International Newsletter – N°44 – June 9, 2023

[3] Carnets secrets, 1908-1932, Louis Loucheur, Brepols, 1962.

[4] Praktischer Idealismus, Richard de Coudenhove-Kalergi, 1925. English version : Practical idealism: Nobility – Technology – Pacifism.

[5] “Winston Churchill speaking in Zurich on the United States of Europe”, by Winston Churchill, Voltaire Network, 19 September 1946.

**

Autor: Thierry Meyssan, zdroj: The European Union against farmers vyšel 27.2.2024 na voltairenet.org. Překlad v ceně 790 Kč Zvědavec.

*

Vážení čtenáři, texty, které přejímáme a překládáme z jiných zdrojů, sice nemusí vždy odpovídat názoru redakce, ale uveřejňujeme je proto, aby vyvažovaly jednostrannou ulhanost a překrucování českých médií a ukázaly jiné pohledy na společenské problémy. Víme, že naši čtenáři to chápou a proto náš web v hojném počtu navštěvují.

Děkujeme i za podporu finančními dary na konto FIO banky: 2300 736 297 / 2010

*