Éra změn

Od druhé poloviny 19. století se svět začal radikálně měnit. A změny se odehrávaly ve zběsilém tempu. Ve vojenství byla v roce 1855 vrcholem dokonalosti předovka s drážkovaným vývrtem hlavně, nabíjená z ústí hlavně (jehlovka, pruská puška Dreyse, vyvinutá v roce 1827, i když byla přijata do výzbroje pruskou armádou v roce 1840, na bojištích ještě nebyla zaznamenána). V roce 1877 již byly armády vyzbrojeny hlavňovým dělostřelectvem s drážkovaným vývrtem a jednoranovými puškami s podélně posuvnou závěrkou a unitární municí s mosaznou vcelku taženou nábojnicí. V první světové válce se objevil kulomet, puška se zásobníkem, letadla, v jejím průběhu se na bojiště dostaly tanky.

Logistika byla v roce 1853 zajišťována dopravou potahem, v roce 1877 se důraz přesunul na železniční dopravu. Během první světové války byly jednotky aktivně motorizovány (nasycovaly se motorovými vozidly, motocykly, obrněnými vozidly).

Ve světě roku 1850 zaujímaly kolonie asi třicet procent pevniny, přičemž většina z nich nebyla prozkoumána do hloubky a představovala ve skutečnosti pouze faktorie na úzkém pruhu oceánského pobřeží. Svět z roku 1914 byl zcela rozdělen mezi pět až šest koloniálních mocností.

Ekonomiky z roku 1850 byly převážně autarkické a orientovaly se na domácí obchod, zatímco zámořský byl především prováděn s vlastními koloniemi. Státy uskutečňovaly protekcionistickou politiku. V roce 1914 svět dosáhl největší ekonomické integrace ve své historii. Orientace na protekcionismus již nevyhovovala potřebám rostoucího národního kapitálu, který usiloval o vstup na nové trhy. Kolonialismus, který stále dominoval v politice, začínal hrát roli brzdící národní ekonomiky. Nejúspěšnějšími, dynamicky se rozvíjejícími se ekonomikami té doby byly americká, německá, ruská, japonská a patřily k zemím, které neměly kolonie nebo jich měly zanedbatelné množství a byly nuceny založit svůj hospodářský rozvoj na nekoloniálním základě, který postupně zrodil neokolonialismus.

Dokonce i kultura, literatura, sport na konci 19. století opouštěly národní rámec a stávaly se internacionálními (mezinárodní výstavy, první olympiády, první mezinárodní tenisové a fotbalové turnaje, šachová mistrovství atd.). K začátku 20. století se výrazně zrychlil přenos informací. Ještě v polovině 19. století trval týdny, s příchodem rádia, telefonu a elektrického telegrafu se začal počítat na hodiny nebo dokonce na minuty, přičemž rychlost přenosu informací a objem přenášených dat neustále exponenciálně rostly.

“Koncert velmocí”, který byl základem globální politiky před rokem 1850, se postupně stával minulostí. Mnohé (Španělsko, Itálie, Rakousko-Uhersko) byly nominálně považovány za takové jen ze setrvačnosti. V roce 1912 se Turecko přestalo řadit mezi velmoci. Po první světové válce z tohoto seznamu dočasně vypadlo Německo a Rusko. A po druhé světové válce vznikl termín supervelmoc, který rozdělil velmoci na prvního (supervelmoci SSSR a USA) a druhého (Velká Británie, Francie, Čína) řádu. Řada velmocí druhého řádu se postupně doplňovala. Tento status si vrátily Německo, Itálie, Japonsko. K němu se v 70. a 80. letech přiblížily Indie, Korejská republika, Turecko a Írán. Ale velmoci druhého řádu nehrály na světové scéně samostatnou roli. Nebyly ničím jiným než hlavními (se zvláštním statusem) spojenci velmocí. Supervelmoci mezi sebou bojovaly o úplnou výhradní dominanci na planetě.

Nakonec toho dosáhly USA. Po rozpadu SSSR byl Washington dvacet let (od počátku 90. let do roku 2012) nezpochybnitelným hegemonem. Teprve zahájení “syrského expresu” v roce 2013 bylo první oficiální výzvou této hegemonii ze strany Ruska.

Takže celé století a půl, od druhé poloviny 19. století do počátku 21. století, byl svět v procesu politické a ekonomické integrace, jehož korunou se stala americká vojensko-politická a finančně-ekonomická hegemonie. Pokud by Američané udrželi svou hegemonii, možná by se globální rozvoj i nadále pohyboval cestou integrace a postavil by nad globální ekonomickou základnu politickou nadstavbu celoplanetární konfederace, která by postupně přetékala do federace s tendencí k úplné unifikaci.

Američané však hegemonii nebyli s to udržet. Důvody tohoto jejich selhání byly opakovaně diskutovány, včetně mých materiálů, takže v tomto článku se jimi nebudeme rozptylovat. Jen podotýkám, že selhání americké hegemonie nastartovalo ve světě dezintegrační procesy.  Nezávisle na tom, zda si konkurenti USA přejí vytvořit multipolární svět (jak deklarují Rusko a Čína), nebo jednoduše převzít hegemonii USA a EU (z čehož je obviňuje Západ), objektivně nezbytná pro jakékoliv změny demontáž struktur vytvořených Západem pro zabezpečení hegemonie, vyžaduje dostatečně dlouhou dobu politicko-ekonomické dezintegrace, která zajistí nový systém rezervou růstu pro svobodná území, schopná připojovat se k novému systému a zvyšovat jeho moc.

Není náhodou, že se tak aktivně prosazuje extenzivní růst BRICS, který má v této fázi jen málo společného s vytvořením celkového ekonomického (natož politického) systému (příliš odlišné úrovní rozvoje země se ocitly v tomto společenství ). Růst BRICS není důležitý jako růst alternativního systému, kterým zatím není, ale jako růst počtu států, které oficiálně odmítly podporu předchozímu systému. USA proto tento růst úzkostlivě sledují a tam, kde se jim to daří (Argentina), mu brání.

Proces dezintegrace světa probíhá před našima očima. Ekonomiky pod vlivem politických priorit přetrhávají lukrativní vazby a uzavírají se do protekcionismu. Jednotný finanční a bankovní systém, který se Američané pokusili použít jako zbraň, se zákonitě rozdělil na národní projekty, které mezi sebou soupeří o prioritu v jednotlivých regionech. Jednotná rezervní měna a měna světového obchodního účtování formálně odumírá a ve skutečnosti již odumřela. O území uvolněné od dolaru probíhá také konkurence.

Na trhy třetích zemí, které už Západ nedokáže monopolně udržet, nepřicházejí Rusko a Čína jako noví hegemoni, ale jako formálně rovnoprávní partneři. Kromě toho se jim aktivně snaží konkurovat nejen některé relativně neporušené ekonomiky starého Západu, ale také Indie, Írán, Turecko, Brazílie.

V kultuře a sportu zavedená západní praxe “zrušení” nepohodlných zničila dříve existující jednotné prostory. Postupně začínají znovu vznikat národní a regionální sdružení, která tvoří konkurenci nejen MOV, ale i UNESCO. Jako sdružení vzájemně zainteresovaných organizací a zemí se ukazují jako efektivnější a již znervózňují tradiční struktury, které si uvědomují, že po ztrátě monopolu na zastupování zájmů všech zemí v příslušné oblasti bude rychle následovat jejich kolaps.

Mezinárodní politické organizace vytvořené pro integrovaný svět se ukázaly jako neschopné efektivně fungovat v podmínkách dezintegrace. Pokud byly dříve obviňovány ze sklonu k povídání, které někdy vedlo k efektivnímu řešení, nyní se staly místem plošného dohadování v chuligánském stylu, původně zaměřeném nikoli na konstruktivismus, ale na snahu nesmyslně urazit a zranit protivníka, se kterým se chcete dohodnout.

Jak se to v takových případech vždy stává, globální dezintegrace je doprovázena regionální a národní integrací (Čína-Tchaj-wan, Rusko-Krym-Ukrajina, turecké a íránské imperiální projekty na velkém Blízkém východě, eskalující čínsko-indická konkurence v Tibetu a Indočíně atd., dokonce i u Venezuely se objevily nároky na “znovusjednocení” hraničících území). Regionální centra síly rostou a upevňují se podle toho, jak se globální centrum oslabuje. Podobnou situaci na národní úrovni jsme mohli pozorovat v době rozpadu SSSR a v 90. letech v době kritické slabosti Ruska.

Takové okamžiky byly již dříve charakteristické pro rozvoj lidských společností. Rusko zažilo integrační proces od 9. do poloviny 11. století, pak začalo dlouhé období dezintegrace, které trvalo až do poslední třetiny 15. století, poté znovu integrace, až do konce 19. století. Od konce 19. století se objevuje tendence k dezintegraci, která se stala určující po roce 1905 a trvala přibližně století. Nyní opět vstupujeme do období integrace.

Není těžké si všimnout, že období integrace Ruska byla doprovázena obdobími dezintegrace sousedů (a naopak). S globalizací všech procesů ke konci 19. století období národních dezintegrací obvykle odpovídají obdobím globálních integrací (a naopak). Přitom zpravidla každé nové integraci/dezintegraci předchází přechodné období dlouhé 50-70 let, kdy starý svět ještě nebyl definitivně poražen a nový svět ještě nebyl definitivně potvrzen.

Toto období není charakterizováno pouze válkami, včetně světových a kontinentálních (lidstvo prakticky vůbec nežije v míru). Ale právě v těchto obdobích se nejsnáze mění a pak se na dlouhou dobu, až do další změny geopolitického vektoru, upevňují hranice států. V období změny geopolitického vektoru to jde snadno a jakoby dokonce hravě, potom, za nějakých padesát a někdy i dvacet let, je prakticky nemožné něco změnit, neboť nový systém je ustálen, je dosaženo rovnováhy sil a pokusy o zničení této rovnováhy jsou potlačeny všemi silami systému a kolektivu jeho příjemců.

Současné období změny geopolitického vektoru Rusko začalo z velmi nízké základny, projevilo se přestavbové rozbití hlavních státních institucí, ztráta obrovských území a více než poloviny obyvatelstva. Rusko však již k dnešku zlepšilo svou pozici v Zakavkazsku (v roce 2008 byly Moskvou uznány dva klientské státy, které se oddělily od Gruzie a nebyly schopny existovat samostatně, bez vojensko-politické a finančně-ekonomické podpory Ruska). Podněstří je od 90.let neformální (neuznanou Moskvou) ruskou základnou na krajním jihozápadě.

A nakonec, návrat k Rusku v letech 2014-2022 šesti bývalých ukrajinských regionů a náznaky možnosti rozšíření tohoto procesu o neurčitý počet území kontrolovaných Kyjevem, znamenaly zlom v přístupu ruského vedení k procesům probíhajícím na postsovětském prostoru. Pokud se před rokem 2014 jednalo o podporu nových nezávislých států Moskvou v rámci vytvořených hranic a o pokusy vybudovat s nimi pragmatické vztahy, které umožňují efektivní spolupráci v obchodní a ekonomické a vojensko-politické rovině, poté, co Američané a Evropané zasponzorovali protiruský nacistický puč v Kyjevě, jde výhradně o posílení moci samotného Ruska a jeho kontroly bezpečnostní zóny a zóny výjimečných zájmů u jeho hranic, a také o možné rozšíření samotných hranic na všechna území s převládajícím ruským nebo komplementárním ruským (ruskojazyčným a ruskokulturním) obyvatelstvem.

V tomto ohledu je třeba pochopit dvě věci. Za prvé, na příštích sto až dvě stě let hranice Ruska budou tam, kde je vyznačíme před koncem současného období globální transformace (okno možností by mělo být definitivně uzavřeno někdy v roce 2040-50, plus minus deset let, ale již od roku 2030-35 se budou územní změny provádět se stále většími obtížemi).

Za druhé, žádné normy mezinárodního práva v současné době neplatí a nejsou závazné, v transformačním období se transformuje vše, včetně normativní základny globální součinnosti.  V okamžiku stabilizace budou dohodnuty, schváleny a “odlity z bronzu” nové normy. Přitom nová normativní základna bude vycházet z nezrušitelnosti hranic existujících v době jejího přijetí, stejně jako hlásala nezničitelnost hranic OBSE, a OSN také (i když ne tak jednoznačně).

Vývoj událostí na mezinárodní scéně naznačuje, že nejen naši protivníci, ale i naši spojenci se nehodlají stydět a omezovat se, pokud jde o připojení pro ně potřebných nových území kvůli větší ekonomické nebo vojenské efektivitě. Ani politické preference, ani etnické složení obyvatel těchto území nikoho neznepokojují, expanze je omezena pouze na skutečné potřeby a možnosti.

Vzhledem k tomu, co bylo stanoveno, je pro Rusko důležité definovat minimální program a maximální program pro potřebné změny jeho hranic. Tyto požadavky lze vyslovit veřejně (jako Čína v Jihočínském moři) nebo si je nechat pro sebe, ale minimálně pro sebe je třeba stanovit jasný cíl a následovat ho. V tomto případě se také zvýší systémovost zahraniční politiky. Jedna věc je hájit abstraktní státní zájmy, které různí politici mohou chápat různě. Zcela jiná věc je realizovat jasný plán územních a politických změn a jejich legalizace, který určuje jak územní, tak chronologické limity, na které je třeba se zaměřit při tvorbě zahraničněpolitických a vojenských plánů, a také orientačních bodů a priorit ekonomického rozvoje.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo