Den naděje: Co vlastně chceme? Demokracii? Co to je? Ta socialistická přinesla vzepětí. Ta liberální nás žene do pekel a zničení. Orwell věděl: V pojmech je moc. Shodneme se? Jak na to? Již svítá. Nebo ne?

Našim uchvatitelům dochází šťáva.

Dostali se k moci zčásti manipulacemi volebních pravidel ústavním soudem, zčásti nejednotností odporující většiny, jež se rozdrobila do různých politických stran a hnutí – a nepřekročila „kýmsi“ darebácky stanovený pětiprocentní práh nutný ke vstupu do sněmovny. Místa, v němž se (z malé části) tvoří zdejší údajně demokratické zákony – tedy pravidla vycházející z většinové vůle lidu.

Je to už na první pohled nesmyl. Vždyť větší část pravidel (80 %), podle nichž nás nutí žít, vzniká ve vzdálených městech (Brusel, Štrasburk), kde většina českých občanů nikdy nebyla. A stanovují je cizinci – převážně ze zemí, které nás v nepříliš dávné době buď okupovaly (Německo), nebo v kritické chvíli nechaly na pospas Hitlerovi (Francie). Ti u nás opět fakticky vládnou.

Pět stran, které se – navzdory formálně zcela odlišným programům, tedy záměrům, co chtějí se zemí udělat – naopak spojily, jsou fakticky jen místodržící. Realizátoři cizích zájmů, které jsou z větší části v přímém rozporu s tím, jak by si přála žít podstatná většina lidí hlásících se k občanství v České republice. Říkají tomu liberální demokracie, tedy v překladu lidovláda oddaná primárně svobodě.

Co nechceme, nebo co chceme?

Mnozí si myslí, že na těch slovech vlastně příliš nezáleží. Když jsem do nich v nedávné „poradě nepodvolených“ (Tea Party) zabloudil, kárali mě skoro rozhořčeně: Nechte toho slovíčkaření, a jděte k tomu podstatnému! Jenže nic podstatnějšího vlastně není. Pokud si lidé chtějí porozumět, musejí se nejprve shodnout, že si nevykládají některá slova jinak. Jazyk a pojmy jsou „display“ (obrazovka) zrcadlící realitu. Bez toho jsme otroky „obrazovek“ reality virtuální – ve které ONI vládnou.

Ti, kterým dochází šťáva – uchvatitelé naší svobody a státní suverenity – si to velmi dobře uvědomují. A pokud si to neuvědomíme stejně dobře my, zotročovaní, nemáme, jak jim vzdorovat. Mohou nám totiž říkat: Co protestujete? Je tady přece demokracie, lid si zvolil svou vládu – a vy se přizpůsobte! Že je to lež a podvod? Ale jak to dokázat? Protože chceme-li se jich zbavit – a stát se opět pány svých osudů (rodin, národa, státu), musíme vědět nejen, co nechceme, ale především, co chceme. Tak například:

Je to, co chceme, demokracie (jak neustále opakují i vůdcové „opozice“)?

Život v pojmech

Demokracie je samozřejmě podvodný termín. Od chvíle, kdy byla v moderní době (po francouzské revoluci) zavedena, nikdy o lidovládu nešlo. Proto k ní museli uchvatitelé přidávat „vysvětlující“ pojmy. Třeba „lidová“, nebo „socialistická“, nyní „liberální“. Obdobné je to s liberalismem. Také ten pro politický provoz potřebuje dovysvětlení. Neznamená totiž svobodu obecně – ale v našem případě jen pro něco a pro některé. V tomto případě pro ty, kteří akceptují, že svoboda je útlak, pravda je lež, válka je mír, suverenita je nesamostatnost a tak dále, podle toho, jaký obsah tomu napohled srozumitelnému pojmu stanoví uchvatitel.

My, kteří jsme v době státního převratu (1989) stáli na náměstích a zvonili klíči, jsme volali po demokracii. Po svobodných volbách, v nichž by většina vyjádřila svou vůli – a stanovila, jaké tu nyní budou zákony, pravidla, podle nichž budeme žít. Neuvědomili jsme si však, že je to nesmysl – protože jsme nebrali pojmy vážně, ale jen jaksi přibližně.

Demokracie tady ostatně přece byla – socialistická. Většině nevadila, akceptovala ji. Přesto tato mlčící většina „uposlechla“ náhle změněného televizního vysílání, vyšla do ulic – a se socialistickou demokracií byl amen. Žádná demokracie to nebyla, tvrdil Václav Havel a jeho poněkud exotičtí političtí přátelé (z domova, ale hlavně ze zahraničí).

Lid mu uvěřil – a vzápětí to projevil také ve volbách. Prý prvních svobodných po čtyřiceti letech totality. Jenže: Co je svoboda? Co je totalita? Jen proto, že nám to nebylo jasné, mohli nás tak snadno oklamat.

Vzestup do totality?

Po politickém otřesu na konci šedesátých let došlo k nevídanému zlepšení životní úrovně. Obrovská výstavba bytů způsobila, že stále více mladých (především ve městech) nemuselo žít a zakládat rodiny ve stísněných prostorách se svými rodiči. Dostávali od státu také docela významné příspěvky (novomanželské půjčky), které spláceli bezúročně. Pro uhlí již nemuseli do sklepů, přicházelo samo „odkudsi“ ze vzdálených tepláren. Teplá voda byla k dispozici po otočení kohoutkem. Pro dnešní mladé „zpráva z pravěku“. Ale i my jsme žili – a žijeme – dnes.

Auto přestalo být luxus pro „vyvolené“. Zkracovala se pracovní doba (volné soboty), zdomácněl pojem „víkend“. To přineslo rozmach nákupu chat a chalup – najednou na to kdekdo měl. A venkov tak opět začínal žít – i když poněkud jinak než dosud. Přesto ale stačil v hlavních parametrech zásobovat národ potravinami. A stavěla se velká veřejně prospěšná díla, z nichž dodnes žijeme. Od přehrad či jaderných elektráren přes pražské metro a první dálnice až k sídlištím, obchodním a kulturním domům – protože už začínalo být, co konzumovat.

Nebylo však snadné cestovat do zahraničí – zvláště (pro mnohé) na vysněný Západ, kde byly ještě větší obchodní domy s daleko barevnějším a pestřejším zbožím. Zato však u nás byly „bezplatné“ rekreace, lázně či prázdninové tábory pro děti, kterých jsme si nevážili. Ale zase nesměly vycházet všechny knihy. A v médiích vládla cenzura – nikoli ovšem institucionalizovaná (ta byla od konce šedesátých zrušena a již se neobnovila), ale „dobrovolná“. Každý v nich věděl, co se ještě smí, a co už ne. Poslech zahraničního vysílání byl rušen (i když v osmdesátých už spíše setrvačností a ne zcela).

Pád do „svobody“?

To byly kulisy „socialistické demokracie“, kterých se většina na náměstích náhle tak naléhavě potřebovala zbavit, že k tomu byl zapotřebí státní převrat. Nebyl by samozřejmě možný, kdyby nebyl organizován ze zahraničí – a to jak z dosud nepřátelského (Západu), tak z dosud udržujícího socialistickou demokracii (Sovětský svaz). Dnes již víme, že šlo o rozsáhlou demontáž poválečného rozdělení světa, bipolárního systému. O nás v podstatě vůbec ne. O našem osudu už bylo rozhodnuto – bez nás (ačkoli jsme si v tom kusu nevědomky naivně zahráli).

Tehdy jsme to většinově nevěděli, protože jsme neměli jasno v pojmech. Snění o „demokratickém Západě“ však už po jedné dekádě relativní svobody a státní suverenity probudila do reality „povinnost“ vstoupit do NATO a nedlouho předtím zrozené Evropské unie (která až po převratu nahradila Maastrichtskou smlouvou Evropské hospodářské společenství). Pojmy se zpřesňovaly – ale pořád to mnohým nedocházelo. Odmítali probudit se ze sna, v němž se pojmy a realita rozcházely – protože nabíraly jiný obsah.

Najednou tady byla „liberální demokracie“. A státní suverenita odevzdaná po krátké době nadnárodní „organizaci“, která se už netajila ambicí historické státy zcela vymazat z map – a vytvořit „federální“ superstát. Druhé Spojené státy, na opačné straně Atlantiku než ty dosavadní. Ale ani ten neměl být suverénní – šlo jen o způsob, jak by ty americké „spojené“ (nejkrvavější občanskou válkou v historii) mohly snáze ovládat ty evropské, aniž by nutně muselo k občanské válce na evropském kontinentu dojít (stejně k ní došlo – v Jugoslávii).

Pád do totality č. 2

Teprve tehdy bylo možné dát již víceméně otevřeně najevo, o co v „liberální demokracii“ jde: Totalita se vším všudy. Totalita dalece překonávající někdejší sovětskou – odvozeně tu naši „lidovou“ a pak „socialistickou“. Uměle vyvolané epidemie, finanční, hospodářské a naposledy i energetické krize. Zahájení války proti nepodvolenému Putinovu Rusku s ouverturou státního převratu v Kyjevě a genocidou ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny.

To je ovšem dnes prohlášeno za lež – a může být dokonce trestně stíháno. Ve školách se proto vědomě učí historické lži – kvůli indoktrinaci mladých generací. Cenzura – původně vydávaná za „politickou korektnost“, tedy dobrovolně dodržovanou jako za „socialistické demokracie“ – je již zcela otevřená (jako po zavedení „lidové demokracie“ po „sametovém revoluci“ 1948).

Mnozí to stále neumějí pochopit – protože neumějí zpracovat, že obsah slov se opět zcela změnil.

Fakticky došlo k úplné proměně pojmů. Na tom moc uchvatitelů dnes stojí. Ta vymezuje její „hranice bez hranic“. Proti té „socialistické“, která nabízela zlepšení životní úrovně za jistou rezignaci na do té doby domněle jasný pojem „svoboda“, nabízí opak: Zchudnutí. Postupnou likvidaci aut – ten symbol svobodného pohybu. Nedostatek potravin v důsledku likvidace českého zemědělství – co příprava na uměle vyvolaný nedostatek obecně. Institucionalizované otroctví. A nakonec likvidaci osobního vlastnictví („nebudeme nic vlastnit a budeme šťastní”), respektive likvidaci lidského pokolení jako takového v tak drastické podobě, o níž ani Hitlerovi „andělé smrti“ nesnili.

Co chceme?

Jde to neuvěřitelně rychle. K dynamice přispívají technologie připravené primárně k absolutnímu dohledu nad každým nepodvoleným. Ale i mnozí z těch, kteří se nechali zmasakrovat penězi, mocí a Velkou Lží rozloženou do několika „souřadných“ mystifikací, absurdních mystifikací a totalitního teroru – tedy „podvolení“ – jsou stále více zmateni. „Co je pravda? ptají se bezradně jako Pilát Pontský ti z nich, kteří ještě zcela nerezignovali na rozum.

Je opravdu poledne, když Slunci při cestě do nadhlavníku zbývá ještě hodina? Platí to, co od věků, že je muž a je žena, kteří za jistých okolností tvoří rodinu s dětmi, jež jsou jejich pokračováním, nebo došlo k nějaké strašlivé mutaci, při níž se objevilo na sedmdesát dalších pohlaví? Patří děti rodině, nebo státu? Proč nesmí vyjít kniha (Nevratné poškození s podtitulem Jak naše dcery propadají transgenderové mánii od americké publicistky Abigail Shrierové)? Protože ji vláda „nedoporučila“?

Co to znamená „nedoporučit“? Je to totéž, jako když před časem vláda a tajné služby naopak „doporučily“ soukromé firmě vypnout Protiproud a několik dalších svobodných webů? A tak dále a tak dále.

Odehráváme se v pojmech. Věděl to i dnes již každodenně citovaný Orwell, když ve své varovné antiutopii 1984 psal o „novořeči”.

Jak na to?

Jinak řečeno: Až opět budeme moci vrátit pojmům jejich původní obsah – a shodneme se na něm – můžeme se dozvědět, co vlastně chceme. Jakkoli se mnohým nepodvoleným zdá, že je to přece úplně jasné. Není. Výrazem toho je kromě jiného právě ta „neschopnost“ domluvit se na společném odporu proti zjevnému (mocnému) nepříteli.

Zdaleka totiž nejde jen o osobní ambice a ego některých z těch, kteří stojí v čele opozičních uskupení. Musíme nejprve najít společnou řeč. Jak?

Vypadá to snadno, ale je to na celé věci právě to nejobtížnější. Určité zkušenosti již máme. Třeba když se mnozí (navzdory totální cenzuře) shodli, že covidismus není přirozená nemoc, ale uměle naroubovaná „plandémie“, jejíž smysl je v podmanění si vyděšených – a jejich přípravě na „utracení bez hlesu a odporu“.

Ten hlavní střet – skutečný boj o život – však teprve přijde. Velikonoce byly dobrou příležitostí ozřejmit si na pohled známé a jednoznačné pojmy TMA a SVĚTLO. Pochopit, že mají mnohem širší rozměr, který, žel, mnohým uniká. Teprve když se na něm shodneme, bude zřejmé, jak proti TMĚ bojovat. A proč. A čím. A s kým se spojit. A s kým ne.

Všechno začíná a končí v pojmech, z nichž se skládá naše mateřština. Náš Chrám i Tvrz, proti němuž TMA tak vytrvale útočí. Například anglické názvy na pražských a brněnských obchodech jsou již víc než „označení znamením“. Víc než ty německé, které za protektorátu byly alespoň dvojjazyčné.

Dnes se – pro některé – po včerejší vigilii rozsvítilo světlo. Někteří vůbec nevědí, o čem je teď řeč. Jenže válka, kterou už nějaký čas vedeme a prohráváme, je bojem o všechno. Jak tomu pojmu porozumět, když napohled stále máme co jíst, kde bydlet, za co se šatit?

Bude to ještě hodně bolet, než pochopíme a skutečně se sjednotíme. Našim uchvatitelům dochází šťáva. Protože vědí, že za nejhlubší noci je svítání nejblíž. A co my, nepodvolení, podle Pánů Noci určení k likvidaci?

S jistotou si odvažuji říci:

Zvítězíme!

(Ale… rozumíme tomu, co ten pojem znamená? Shodneme se na tom?)

**

Petr Hájek, Protiproud