Papež František působí dojmem člověka, který je vnitřně rozporuplný, ale upřímný sám k sobě. K ukrajinské krizi (ale i k dalším otázkám) se vyjadřoval různě. Některá vyjádření se nelíbí jedné straně, jiná druhé.
My, Američané i Evropané, jsme s papežem souhlasili i nesouhlasili. V každém případě však všichni projevovali úctu jak k jeho úřadu velekněze římskokatolické církve, tak k jeho postavení hlavy vatikánského státu.
Nedávno učinil Kyjevu spásnou nabídku – vyvěsit bílou vlajku a pokusit se zachránit z Ukrajiny to, co z ní ještě zbylo. Papež tak vlastně bez okolků zformuloval to, co tzv. mírová strana na Západě naznačuje už dlouho – nabídl Ukrajině výměnu území za zachování režimu a prozápadního kurzu.
Již dříve se obrátil na Zelenského s podobnými a dobře promyšlenými návrhy Erdogan.
Zelenskij turecké zprostředkování odmítl a znovu prohlásil, že si ani nesedne k jednacímu stolu, ale začne prý uvažovat o příměří až poté, co ruská vojska zcela opustí území Ukrajiny v hranicích z roku 1991. Oficiální Kyjev a jeho sdělovací prostředky reagovaly na papežovy návrhy vodopádem hrubostí a vulgarit.
Ponechme stranou skutečnost, že Zelenskij Rusku výrazně pomohl a ušetřil ho nutnosti najít záminku k odstoupení od jednání, pokud by Ukrajina přistoupila na turecký návrh. V tomto případě nás zajímají přímé nadávky na papeže, které zaznívají z Kyjeva.
Kdyby se jednalo jenom o ukrajinská média a politiky z okolí Zelenského, dalo by se to pochopit. Nikdy v nic nevěřili a nikoho do ničeho nenutili, kromě těch, kteří jim mohli dát peníze nebo pěstí do obličeje. Ale papež je pranýřován ve všech vrstvách ukrajinské společnosti, včetně řecko-katolíků, kteří uznávají náboženskou nadřazenost a autoritu Svatého stolce.
V renesanci a později až do počátku novověku byla autorita papeže poměrně vysoká, i když ve srovnání s klasickým středověkem již výrazně oslabená. Papežská exkomunikace korunované osoby, doprovázená uvalením interdiktu v příslušných zemích, již nevyvolávala okamžitou vzpouru proti provinilci, ale stále byla účinnou morální zbraní, která vážně ovlivňovala celkovou vnitřní situaci v příslušném státě i jeho mezinárodní prestiž.
Tak tomu bylo přinejmenším v katolických zemích. Sňatky (vzhledem k jejich časté blízké příbuznosti) i rozvody katolických panovníků také závisely na papeži. Na papeži spočívalo i uspokojování malicherných ambicí – královské koruny již neposílal, ale standardně korunoval panovníky až do počátku 19. století – dokonce i korunovace Bonaparta, který byl prohlášen císařem na základě francouzské ústavy, se papež zúčastnil, čímž nově nabytý titul legalizoval.
Ale i v 19. a 20. století, kdy papežové ztratili zbytky své světské moci a oslabili natolik, že se s nimi dokonce odvážil vést válku italský král, jenž zabral Řím i s posledním zbytkem papežského území, byli nadále respektováni jako nejvyšší představitelé miliardy katolíků. Dokonce i Hitler, který křesťanství neuznával a křesťany utlačoval, podepsal s papežem konkordát (dohodu o vymezení pravomocí světské a církevní moci na územích obývaných katolíky a ovládaných Německem).
František je stejně jako jeho předchůdci Benedikt XVI. a Jan Pavel II. papež autoritativní, schopný administrátor a zkušený politik. Jeho váha v mezinárodních vztazích je mnohem větší než velikost vatikánského státu. Poté, co papežové již dávno ztratili schopnost vyvíjet nátlak na své odpůrce vojenskou silou nebo církevními represemi, byli nuceni stát se zkušenými diplomaty a Vatikán se stal stejně důležitým centrem mezinárodních vztahů jako Ženeva, Vídeň nebo Brusel.
Obecně platí, že i když se vám slova nebo činy Vatikánu nelíbí (a neexistují země, kterým by se líbilo všechno, co Vatikán říká a dělá), měli byste je alespoň brát vážně a pečlivě je studovat (a to i v případě, že chcete Vatikánu nějakým způsobem oponovat).
Ukrajina je však zvláštní případ. Tam na papeže útočí uniaté, kteří jsou mu podřízeni, i samozvaní členové PCU (= nové Pravoslavné církve Ukrajiny), kteří opakovaně deklarovali svou vroucí touhu spojit se s uniaty v dojemnou jednotu. Ti jsou mimochodem podřízeni Bartoloměji Konstantinopolskému, který se přiklání k uznání Florentské unie, jež rovněž definuje papeže jako jedinou hlavu všech křesťanů.
Schéma je jednoduché: pokud věříte v Boha, ať už patříte k uniatům, nebo k nové pravoslavné ukrajinské církvi, musíte bezpodmínečně uznávat autoritu papeže a nemůžete ho bezdůvodně kritizovat. Pokud máte pochybnosti o kanonicitě jeho výroků, můžete trvat na svolání koncilu, který se bude muset zabývat čistě církevními otázkami. Pokud s ním nesouhlasíte v otázkách politických, máte jistě právo (a dokonce povinnost) zůstat loajální ke svému státu, ale nemůžete vystupovat proti hlavě církve, k níž patříte (nebo k níž chcete patřit).
Ukrajinci mohli papežovo prohlášení jednoduše ignorovat, nebo dokonce prohlásit, že jim z hlediska jejich chápání státních zájmů nevyhovuje. Začali však po papeži požadovat pokání a vyjadřovat pochybnosti o jeho kompetenci v čistě dogmatické oblasti (což je vzhledem k mimořádně nízké úrovni obecného i náboženského, zejména katolického, vzdělání na Ukrajině naprosto směšné). Tím se postavili nejen proti papeži, ale i proti celé katolické církvi, což vzhledem ke katolické doktríně znamená, že se postavili proti Bohu, k němuž se údajně modlí.
Kdyby takové invektivy pronášela pravoslavná ukrajinská církev, bylo by to pochopitelné: pravoslavní a katolíci se navzájem považují za schizmatiky. Pokud však takové výroky pronášejí uniaté a jejich kolegové z nové pravoslavné církve Ukrajiny, svědčí to už nejen o nedostatku inteligence či taktu (i když i to je pravda), ale o nedostatku víry jako takové, o pokrytectví, o kupčení s náboženstvím, o tom, čemu se ve středověku říkalo simonie (nejen ve smyslu kupčení s církevními posty, ale i kupčení s náboženstvím v tom nejširším smyslu slova).
To znamená, že na Ukrajině nemáme co do činění s církvemi, ale s komerčními organizacemi, které lidem prodávají Boha a vybírají od lidí “dary” “pro Boha”. Pokud však věříme samotným Ukrajincům, právě tyto církve jsou nejvýrazněji “národně ukrajinské” a odrážejí národní charakter.
Z toho plyne jednoduchý závěr – celý boj Ukrajinců “za nezávislost” je ve skutečnosti bojem nikoli za ideu (byť i mylnou), ale za právo na obchod s touto ideou. A to má skutečně národní charakter. Není divu, že vlivná Komunistická strana Ukrajiny – s výjimkou několika ojedinělých asketiků – okamžitě po puči zmizela (ačkoli většina jejích vůdců nadále dobře prosperuje), není divu, že Janukovyč ještě nestačil opustit Ukrajinu, a Dobkin, Vilkul, Kivalov a další jeho bývalí spolupracovníci už potvrdili pučistům svou loajalitu. Ideje byly zapomenuty, jakmile ztratily svou kapitálovou hodnotu.
Myslíte si, že tamní nacisté jsou jiní? Ne,úplně stejní. Stydí se za to, že jsou nacisté, a neustále tvrdí, že “na Ukrajině žádný nacismus není” a že symboly, vlajky, pochody, písně a tetování jsou “nevinným trollingem” “hloupých Moskálů”. Nedovedu si představit, že by Hitler všem dokazoval, že není nacista, ale demokrat a že miluje Židy, cikány, Slovany a další – tak to by byl vzácný internacionalista.
Mezi nacistickými výkřiky ukrajinští nacisté nikdy nezapomenou zmínit svou oddanost “demokratickým všelidským hodnotám”. Protože je to módní a kapitálotvorné – a Západ s nacisty sympatizuje, jen jim nemůže pomáhat otevřeně, dokonce je musí veřejně odsuzovat.
Ideologičtí nacisté by proti takovému Západu bojovali (jako Hitler), zatímco ukrajinští nacisté, ačkoli se snaží vytvořit maskovanou Říši, slouží Západu rádi, ale za peníze.
Někteří lidé říkají, že ukrajinští nacisté chtějí posílit na úkor hloupého Západu, dostat se k moci a pak ten samý Západ rozdrtit. Ale to není pravda – oni chtějí na Západě žít a utrácet peníze. Nemají za cíl porazit Západ, stejně jako nemají za cíl vytvořit tisíciletou světovou říši. Jde jen o to, že Západu nedokážou prodat nic jiného než svůj nacismus. Jejich cíl je tedy stejný jako jejich idea – maximální míra kapitalizace.
Kapitalizace myšlenky, kapitalizace cíle, ale proč? Možná mají naději na nějakou světlou budoucnost?
Podívejte se na Zelenského, porovnejte jeho vzhled z éry prezidentování a z éry šaškování a dojde vám, že žádnou naději nemají. Zelenskij měl naději, když fungoval jako klaun. Tehdy se mu dařilo a doufal, že bude ještě chvíli pracovat a pak do konce života odpočívat na nějakých teplých ostrovech nebo někde v klidném malebném koutě Evropy. Teď se zabývá jen prodlužováním svého bezcenného (nikdo ho už nepotřebuje) života tím, že prodlužuje agónii režimu za cenu statisíců životů Ukrajinců (těch, kteří “nejsou nacisté” a “hluboce věřící lidé”).
Myslíte si, že Syrskij, který posílá do Avdějevky poslední bojeschopné zálohy, neví, že za měsíc či za dva prostě přijde o vycvičené, bojem prověřené formace a zbytky techniky i munice, i o ty, kteří budou během této doby pochytáni odvodními komisemi a budou moci “hrdinně zemřít” (i když logičtější je vzdát se), ale rozhodně nebudou schopni boje?
Vše ví a chápe naprosto přesně. Podle všeho opravdu není špatný odborník. Ale dostal za úkol vydržet co nejdéle, aby si Západ mohl vyřešit svou “mozkovou paralýzu NATO”, aby mohl překonat politickou schizofrenii, která trhá EU, a potom nějak pomoci.
Syrskij ví, že pokud jeho armáda začne ustupovat, dá se brzy na útěk a nebude možné ji zastavit. Jediný způsob, jak udržet frontu, je bez lítosti pálit rezervy a vrhat pod ruské bomby další a další jednotky, dokud mobilizovaní nedojdou.
Nemá žádnou naději. Jako voják musí chápat, že Západ nemá prakticky žádnou šanci vytvořit pro Rusko vážnou hrozbu dříve, než se Ukrajina definitivně zhroutí. Ale jeho poslušná profesionalita se mu vyplácí. On nepotřebuje naději, pokud je jeho poslušnost kapitalizována.
Bez víry, bez naděje, bez idey, bez cíle, bez budoucnosti – je možné, aby takto přežil národ – nebo i jedinec? Historická zkušenost ukazuje, že nikoli. Ale Ukrajinci mají svou originální odpověď: oni nepřežívají, oni umírají, ale pro ně je důležité, že čím déle umírají, tím hůře pro Rusko.
Už pochopili, že jejich experiment selhal – země nepřežije za žádných okolností, Ukrajinci nebudou: rozutekli se po Evropě nebo zahynuli na frontě, zbytky vymřou v příštím půlstoletí. Ale – i když hynou, sní stále o tom, že Rusko půjde ke dnu, otrávené bezbřehým mrtvolným jedem. A když nezemře, tak alespoň trochu onemocní.
I v lidovém rčení – “Ať shoří celý statek, hlavně že sousedovi chcípne kráva” – se také odráží národní charakter. Proto je víc než potřebné, aby se každý, kdo může, vrátil k ruskosti. Z Ukrajinců nic dobrého nevzejde. Dokonce v Boha věří jen do té míry, že se domnívají – Ježíš Kristus byl Haličan.
**
Rostislav Iščenko, Ukrajina.ru (13:12 12.03.2024), vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Ano pan Iščenko zná velmi dobře Galiciánskou povahu. Tato oblast je na rozhraní dvou světů už víc jak tisíc let a povaha jejich obyvatel je toho důsledkem.