Win-Win se už nepodaří, protože prohrají všichni. Proč Mnichov 2024 proběhl ve znamení malomyslnosti

A zároveň bylo toto elitní shromáždění zabarveno do možná nejpochmurnějších tónů za celou dobu svého konání. Alarmistický tón vyvolal přímo na zahajovacím ceremoniálu generální tajemník OSN António Guterres, podle kterého “je světové společenství v nejrozštěpenějším a nejrozdělenějším stavu za posledních 75 let” – v době, kdy svět čelí existenciálním výzvám, které ohrožují jeho samotnou existenci.

Na rozdíl od Gutteresova zjevného poselství však shromáždění, v každém případě zástupci západního bloku, nemysleli na vytvoření nového, spravedlivého a udržitelného světa, ale soutěžili v zastrašování jeden druhého příslovečnou “ruskou hrozbou” a snažili se navzájem přetrumfnout ve výzvách, aby se vyzbrojili sami a vyzbrojili Ukrajinu.

Poslední konference se stala skutečnou beneficí, díky které se připomněly pro kyjevské vládce lepší časy období jara-léta 2022. Stejně jako tehdy se ochota pomáhat Kyjevu stala nevysloveným heslem západních účastníků fóra a vzácné hlasy realistů či představitelů “globálního Jihu” se topily v celkovém militaristickém sboru.

Stejně jako před rokem se konference konala bez Ruska, demonstrativně vyškrtnutého ze “slušné společnosti”. Přesto, i když křeslo zástupce Ruské federace bylo prázdné, ono samo zůstalo po celou dobu fóra jeho tichým účastníkem. Alespoň proto, že slovo “Rusko” a odvozeniny přídavných jmen od něj se neúnavně skloňovaly v každém prvním projevu účastníků. Někdo v negativní konotaci, někdo s nadějí na hledání bodů usmíření s Ukrajinou a někdo jako faktor, který je sice nepříjemný, ale s nímž je třeba počítat a počítat ve vlastních strategiích do budoucna. Zhruba řečeno, “ruka Moskvy” se neviditelně vznášela nad shromážděnými jako Wollandův stín nad bulgakovskou Moskvou.

Na druhou stranu, no nepozvali, moc se ani nechtělo. Takový je obecný názor “mluvících hlav” v Moskvě. I když je to také do značné míry lstivost, protože si všichni pamatujeme časy, kdy tvůrcem obsahu “Mnichova” byl právě Putinův projev. A nebylo to tak dávno z historického hlediska, v roce 2007. Ani tehdy nebyla mnohým tato řeč po chuti. Přesto ji poslouchali. Rozdíl mezi tehdejškem a dneškem spočívá v tom, že dnes, i kdyby byli moskevští pozváni, by rozhovor probíhal ve zvýšených tónech a připomínal by komunikaci nevidomého s neslyšícím.

V tomto smyslu je výmluvná oficiální reakce ruského ministerstva zahraničí:

“V posledních letech došlo k postupné degradaci mnichovské platformy… Pamatuji si, jak začaly tyto zjevně výrazné krizové jevy, včetně doby, kdy na mnichovské konferenci začala dominovat pouze jedna strana, a sice USA. Je šílené sledovat, jak Spojené státy, reprezentující jiný kontinent, diktují svým satelitům i program i závěry, ke kterým musí konference dospět”, uvedla Marie Zacharová.

Současná Mnichovská bezpečnostní konference je 60. v pořadí, nicméně je pravda, že sváteční nálada tam vůbec nevládla.  Atmosféra v luxusním hotelu Bayerischer Hof byla spíše znepokojivá a pesimistická, což se projevilo na stránkách expertní zprávy fóra “Munich Security Report” o stavu věcí ve světě. Název zprávy-2024 je více než výmluvný: “Lose-Lose?”, pak jen s použitím terminologie z teorie vyjednávání “Vzájemná prohra?”. A otazník na konci fráze kvůli politické korektnosti by neměl nikoho oklamat.

Současný světový řád je disfunkční.

“Ve skutečnosti to řeknu takto: vůbec pro nikoho nepracuje. Je zřejmé, že náš svět je v hluboké krizi. Globální správa ve své současné podobě zakořenila neshody a rozdmýchává nespokojenost”, uvedl generální tajemník OSN v návalu upřímnosti.

Všechno je tak špatné, že “i éra studené války byla v jistém smyslu méně nebezpečná”, dodal s tím, že dnes si hráči na geopolitické šachovnici “dělají, co se jim zlíbí, aniž by nesli jakoukoli odpovědnost”.

A opravdu, když se podíváme na mapu světa, pak kromě válečných konfliktů na Ukrajině a na Blízkém východě jsou v různých částech planety s různou intenzitou jsou ještě asi tři desítky konfliktů, jejichž konec není vidět.

Mocní tohoto světa jsou však v tak odpovědném okamžiku velmi sebevědomí a lehkomyslní. Na oné Ukrajině, o které se na konferenci diskutovalo více než polovinu času, se většina VIP západníků shodla, že podmínky pro mírové rozhovory zatím nejsou a v dohledné budoucnosti nebudou. Na vině je tradičně Rusko.

Do Ruska za pochodu kopali všichni: jak Scholz, tak Kamala Harrisová, tak lídři Estonska s Finskem a samozřejmě Zelenský. A dokonce předseda konference, bývalý německý diplomat Christoph Heusgen, zapomněl na to, co se sluší a patří na hostitele akce ohledně pravidel rovnoprávnosti.

Přitom každý z účastníků ždímal z přítomnosti na akci něco svého, táhl deku na svou stranu. I Zelenský se snažil znovu vrátit do zřetele západníků, ale ty více znepokojovaly vyhlídky na Trumpovo znovunastolení v Bílém domě a jeho nejnovější prohlášení o absenci přání a ochoty bránit evropské spojence USA. Zaznívaly různé exotické nápady až po nutnost vytvoření vlastního evropského jaderného štítu.

A v pobaltských projevech se jasně ozývaly hysterické tóny: nerozdělujme, prý, členy NATO na první a třetí sortu, a pokud třeba zaútočí na Estonsko, je třeba to vnímat stejně, jako kdyby zaútočili na Polsko. Podtext je jasný: pokud se, zjednodušeně řečeno, Estonsko bezbolestně “pohltí”, pak s Polskem takové číslo neprojde, bude třeba pomoci. Ale myši (Estonci) chtějí být “ježky” (Poláky).

Bidenovská “vice” Kamala Harrisová se snažila uklidnit pobouřené mladoevropany, ale “staré” Evropany také. I když, soudě podle množství reakcí, ujištění Harrisové o tom, že “posvátný závazek Spojených států k NATO zůstává neotřesitelný”, nedokázalo definitivně přesvědčit Evropany, že jim z týlu nic nehrozí.

Dokonce i Zelenský sebral odvahu a řekl něco jako, že “pokud nám Amerika přestane pomáhat, přestaneme Ameriku považovat za strategického partnera a spojence”. Pro kyjevské, v jejich postavení, je to vůbec vrchol možné rebelie, připouštět vůbec samotnou myšlenku, že teoreticky je možná situace, kdy se “otec a dobrodinec” ukáže, že není “žádný otec, ale neřád”.

Samozřejmě, že se to na fóru neobešlo ani bez hádek o normách příspěvků jednotlivých zemí NATO a bez debat o změně mechanismu koordinace dodávek zbraní OSU, ve kterém se již nyní snaží hrát výraznější roli Skandinávci, stejně jako Německo a Francie. Hned první den konference Scholz a Macron po vzoru Britů podepsali se Zelenským dohodu o posílení spolupráce v oblasti bezpečnosti.

A i když v podepsaných papírech není řeč o zárukách v duchu pátého článku Washingtonské smlouvy o založení NATO (útok na jednoho člena je považován za útok na všechny), nezabránilo to Scholzovi, aby označil dohody za “historické”. Podle něj bude Německo pomáhat Kyjevu bez ohledu na to, jak se zachová Washington, kde jsou jasné všechny známky nechvalně známé “únavy z Ukrajiny”.

Pozoruhodné je, že hodnocení situace na ukrajinské frontě účastníky konference se projevilo i na rétorické úrovni, a sice v samotném názvu diskusního panelu za účasti Zelenského, kde kromě něj vystoupili Stoltenberg, Scholz, Kaja Kallasová a americký republikánský senátor Ricketts.

“Účastnit se, abychom vyhráli: budoucnost Ukrajiny a transatlantické bezpečnosti” je jasným odkazem na obavu z celkové prohry, která je zakotvena v mottu letošní konference.

A i když vítězné fanfáry již nejsou slyšet, západníci stále navrhují hasit požár benzínem a roztáčet setrvačník nové studené války, závodů ve zbrojení a “odstrašování”. Zdá se, že kvůli nedostatku čerstvých receptů se rozhodli vrátit k osvědčeným starým z dob Reagana a jeho “hvězdných válek”. A to ani ne obrazně, ale doslova. Je symbolické, že právě v předvečer “Mnichova” se ve Státech začalo mluvit o nutnosti boje s Ruskem nejen na Zemi, ale i v kosmu.

Skeptici tvrdí, že šance na snížení mezinárodního napětí podle formule Win-Win, tedy vítězství bez poražených, je již promeškána. A svět se plnou parou řítí do situace, kdy bezalternativní bude jiný vzorec: “Lose-Lose”.

Nepřekvapuje proto ani velmi nízké hodnocení, které se mnichovské akci dostalo v Kyjevě, i když propaganda samozřejmě plně využila Zelenského “vítězství” na vnějších frontách, čímž překryla současnou situaci se ztrátou Avdějevky.

A zatímco televize běžně informovala o neuvěřitelných dobrodružstvích Ze ve společnosti mocných světa, poslanec parlamentu za Sluhu národa Maxim Bužanský napsal na svém blogu toto:

“Na Mnichovském bezpečnostním fóru je nádherné všechno, kromě jednoho. Není jasné, proč se sešlo. Vypadá to, jako by mezi sebou sdíleli hluboké znepokojení. Ale to ještě nikoho před ničím neochránilo”.

**

Roman Rejnekin, Politnavigator, pro Novou Republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová