Příklad ČR ukazuje, že u sankcí na plyn může nastat zpětný chod

Česká republika obnovila a zvyšuje dovoz ruského plynu. Tato tendence začala nabírat obrátky v říjnu loňského roku a v letošním lednu bylo plynu z Ruska dovezeno přibližně 62 %. Státní pokladnu to stálo 120 milionů EUR. V objemu dovezeného plynu do ČR předběhl ruský plyn ten norský už v loňském prosinci. Přitom v polovině roku 2022 Praha oficiálně odmítla ruský plyn, (kterého dříve dovážela 97 % z celkového dovozu) a odmítla za něj platit rublech. Čeští politici i nyní tvrdí, že se země zbavila závislosti na Gazpromu. Jak mohou jednu věc s druhou zkombinovat?

Dělají to tak, že plyn přichází přes zprostředkovatele. Zdrojů dovozu je několik – Norsko, Alžírsko a koneckonců i Rusko. Ze tří největších dovozců plynu do ČR jen slovenská SPP (podíl na dovozu je 15 %) čestně přiznává přímý kontakt s Gazpromem. Další dva dovozci – německá RWE Supply & Trade (28 % objemu dovozu) a polostátní ČEZ (podíl 25 %) se zaklínají a zapřísahají, že ruským plynem nejsou nijak „pošpiněni“. Avšak Český statistický úřad podle své metody zjištění země původu uvádí, že v prosinci loňského roku byl ruský plyn dovezen z 58 % a v lednu z 62 %.

Je to typické farizejství – já nic, já muzikant. Za pomoci prostředníků a s rozvětvenou distribuční sítí ve střední Evropě retušují dovozci z politických důvodů skutečné zdroje plynu a klidně uzavírají obchody. Ruský plyn je nadále na evropském trhu a za současné situace se bude míchat s plynem z jiných zdrojů. Přitom dodávky plynu z Ruska pod sankcemi EU nejsou, takže veškerá vlastní omezení nejsou nutná. Slouží to k možnosti tvrdit, že „jsme se osvobodili od závislosti na Rusku“ a k pokračování v nákupu ruského plynu na burze. Tam jsou obchody anonymní a původ se nedá zjistit. Kdyby byla Praha extrémně zásadová, mohla by se zřeknout obchodu se zeměmi, které nadále přímo dovážejí ruský plyn (Slovensko, Maďarsko, Rakousko), ale to neudělala, ani neudělá.

Přitom s ohledem na sankční válku, přesněji kvůli politickým sebeomezováním Evropanů (když plyn není pod sankcemi) se objem dovezeného ruského plynu do EU silně snížil. V roce 2021 dodal Gazprom do Evropy 155 miliard kubíků, v roce 2022 62 miliard kubíků, loni jen 28 miliard. Zatím je těžko říci jestli už je to „dno“, nebo bude ještě méně. Bývalí velcí dovozci plynu jako Německo mají kolosální hospodářské ztráty. Jeho energeticky náročná ekonomika byla silně závislá na ruském levném potrubním plynu. Ale uznat své omyly v hospodářské válce zatím většina evropských politiků nedokáže.

V roce 2025 přijde další etapa „plynové války“. Ukrajina už neprodlouží dohodu o tranzitu ruského plynu do Evropy, která letos končí. Přepravní soustava zemního plynu Ukrajiny je dnes jednou ze dvou tranzitních tras pro ruský plyn do Evropy. Druhou trasou je jedna větev Tureckého proudu po dně Černého moře. Její kapacita je 31 miliard kubíků ročně, z čehož jde 16 miliard pro EU. Severní proud, i přes Bělorusko vedoucí plynovod Jamal – Evropa jsou, jak známo, zastavené.

Množství denního čerpání přes Ukrajinu kolísá kolem 40 milionů kubíků, to je si 40 % maximální v kontraktu předpokládané možnosti. Pokles čerpaného množství, opět podle kontraktu, nemá vliv na výši plateb Gazpromu za tranzit. V roce 2022 byly 1,2 miliardy USD, loni přibližně stejně. Přitom loni, bez ohledu na pokles množství i pokles cen za plyn vydělala Ukrajina na dodávkách do Evropy dobrých 125 miliard USD.

Pokud Kyjev tranzitní dohodu vypoví, nebude asi znamenat, že se přes Ukrajinu nebude čerpat do Rakouska, na Slovensko a do Moldavska. Mohlo by se to vyřešit tak, že by se mohl plyn od Gazpromu nakupovat na hranici Ruska s Ukrajinou. Potom by problémy přepravy přes bojující Ukrajinu byly problémem Ukrajiny. Vypadá to, že Robert Fico tuto variantu projednával při své návštěvě Ukrajiny. Své služby zde nabízí Kišiněv, který zřejmě čeká, že by tak mohl smazat své dluhy Gazpromu. Moskva je odhaduje na 700 milionů USD. Varianta s nákupem plynu na ruské hranici s Ukrajinou se objevila na počátku století, ale tehdy se bohužel nepodařilo se domluvit.

Dne 4. března budou projednávat ministři energetiky EU situaci, kdyby byl zastaven tranzit plynu přes Ukrajinu. Rusko se stalo druhým největším dodavatelem zkapalněného zemního plynu do Evropy. USA by měly zájem to přidusit a navíc uvalit sankce na projekt Novatek Arktik – 2. Bidenova administrativa však pozastavila vydávání nových licencí na dodávky LNG do Evropy (v rámci zeleného programu) a nebudou blokovány dodávky ruského LNG. Konec konců se mohou domluvit na dodávkách potrubního plynu podle „českého modelu“: Závislost na Moskvě jsme odstranili, ale kupovat budeme dále a dělat, že plyn není „nikoho“. Příklad ČR také ukazuje, že „sankce na plyn“ mohou mít i obrácený chod.

Převzato z RG.ru

***

Al Khaleej: Uzná Západ změny, nebo se rozhodne pro sebevraždu?

12. února 2024

Vydání Al Khaleej (deník Spojených arabských emirátů) píše, že se konflikt na Ukrajině protahuje už dva roky a přesto nic nenaznačuje, že by se rychle ukončila palba, anebo došlo na jednání o míru, aby se ukončila krize. I přes velké ztráty Ukrajinců a krach všech jejích protiútoků chtějí západní země docílit strategickou porážku Ruska.

V článku se píše: „Situace v boji se nevyvíjí ve prospěch Kyjeva a jeho západních spojenců. Ruská vojska velice přesně útočí na pozice ukrajinských vojsk. Rovněž dosáhla průlomu na frontách a začala kontrolovat některá města a životně důležité oblasti na nově získaných teritoriích. Na druhou stranu Kyjev nevzdává snahy získat zpět to, co ztratil, včetně Krymu. Avšak realita je taková, že tyto cíle nemůže dosáhnout, když se přihlédne k rovnováze nynějších sil. Kalkulace západních mocností lze považovat za chybné. Jednak Západ trvá na tom, co vyhlásil na začátku konfliktu a jako dříve se pokouší rozdmýchávat plamen ukrajinského konfliktu.“

V této etapě by se ti, kteří se konfliktu účastní, měli zamyslet nad tím, co se stalo v posledních dvou letech. Vztahy mezi Ruskem a kolektivním Západem v čele s USA dospěly do takového stupně nepřátelství, jaké nebylo ani v letech studené války a prohlašování o nebezpečí přímého střetu jsou prakticky na denním pořádku.

Autor článku uvádí, že západní úředníci promýšlejí sebevražedná rozhodnutí. Například chtějí konfiskovat zmrazená ruská aktiva a využít je k placení Ukrajiny, anebo se připravují k přímému střetnutí s Moskvou, až vyčerpají své peníze a vojenské zdroje na podporu Ukrajiny.

Asi dva roky po začátku konfliktu na Ukrajině se stoupenci Kyjeva rozdělili na dva tábory: První – USA, které se setkaly s vnitřními rozpory a ostrým politickým rozvratem před prezidentskými volbami. Druhým táborem je Evropa, která se bojí zůstat na Ukrajině sama, neboť i ona prožívá tvrdé hospodářské a sociální otřesy.

Svoji stať Al Khalleej uzavírá tím, že se Ukrajina začíná propadat do černé díry kvůli selhávání pomoci ze strany USA a kvůli omezené pomoci Evropy. A zřejmě není jiná možnost, než uznat změny a nečinit „sebevraždu“ kvůli mylným iluzím.

Převzato z Fondsk.ru

***

Mongolsko je i jako troll proti Rusku neschopné, přičemž se ani nemluví o současných reáliích

Ljubov Stěpušova

12. února 2024

Bývalý mongolský prezident vytrolil prezidenta Putina požadavkem na ruská území.

Bývalý mongolský prezident vznesl požadavek své země na ruská území, ale současně všechny ubezpečil, že Mongolové jsou mírumilovný národ.

Cachjagin Elbegdordž psal na sociální síti X o historické části rozhovoru prezidenta RF Putina s Tuckerem Carlsonem. Ukázal historickou mapu Mongolska s porovnáním s Římským impériem a s Ruskem v roce 1471 v epoše Čingischána. Vyzval Rusko, aby se nebálo, protože Mongolové jsou mírumilovný a svobodný národ.

Postoj tohoto politika nepřekvapuje, je to rusofob a nacionalista. Na Západě jej berou jako jednoho z „uznávaných demokratických vůdců devadesátých let“. Stejně jako mnoho postsovětských vůdců této doby se „překabátil“ po rozpadu Sovětského svazu. V SSSR studoval ve Lvovském vojenském učilišti. Agentem západního vlivu se stal po studiu v USA a v Británii. V Mongolsku dal dohromady Demokratickou stranu a s ní až dosud ochraňuje západní ideály a postoje.

Elbegdordž odsoudil speciální vojenskou operaci RF na Ukrajině a vyzval ruského prezidenta, aby „ihned zastavil válku“.

V článku nazvaném „Proč musí Ukrajina zvítězit“ napsal: „Vítězství se neukončuje jen vyhnáním ruských uzurpátorů a úplným osvobozením okupovaných území Ukrajiny. Boj musí trvat až do doby, než se Ukrajina obnoví po putinské válce a než vstane z trosek. Dokud to Ukrajina neudělá, budou svoboda a svobodný svět napadány a uráženy tyrany.“

Elbegdordž vyzval Západ, aby poskytl Ukrajině stíhačky a rakety velkého doletu. Počítá s tím, že asijský kontinent je „plný samozvaných vůdců, kteří pomáhají Putinovi“.

Mopslík, který štěká na slona

Výzva ex-prezidenta Mongolska Putinovi, aby se „neznepokojoval“ vypadá jako nemístné trolení „mopslíka“ proti „slonovi“.

Mongolové své impérium ztratili, dostalo se Rusku, přičemž se ukázalo, že si své ambice na vedoucí postavení ve světě nebyli schopni udržet.

Nynější Mongolsko je malá země bez přístupu k moři vtěsnaná mezi Ruskou federaci a Čínu, a jak přiznává sám Elbegdorž, „ne tak mnoho otázek v regionu závisí na Mongolsku“.

Dnes spočívají rizika Mongolska v tom, že jeden z jeho sousedů má druhou největší ekonomiku světa a druhý má největší jadernou výzbroj ve světě a nejzkušenější armádu. V tomto postavení je záruka bezpečnosti Mongolska, neutralita a budování výhodných hospodářských vztahů s Ruskou federací i s Čínskou lidovou republikou.

S takovým postavením bude mít Mongolsko dříve nebo později odměnu: Plynovod Síla Sibiře-2 půjde přes jeho území a Mongolsko bude mít devizy za tranzit.

Rusko má i dnes páky vlivu na Mongolsko. Ulánbátar závisí na dodávkách pohonných hmot z RF (dováží z Ruska prakticky 100 % paliv a maziv), elektřiny a také potravin a zařízení pro těžební průmysl. V roce 2022 představovali turisté z Ruska polovinu všech turistů v Mongolsku. Rusko tak kontroluje mongolské tranzitní trasy do Evropy a po Číně je druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem Mongolska.

Mongolsko nemá moc kde vybírat, protože Čína podporuje v zahraniční politice Rusko. Proto nepřekvapuje, že se Ulánbátar při hlasování o Ukrajině ve Valném shromáždění OSN zdržel hlasování.

Elbegdordž se v Mongolsku stal marginálním politikem.

V roce 2024 budou v Mongolsku parlamentní volby. Strana Elbegdordže je v mongolských mediích charakterizovaná jako krajně „nepatriotická“ a on sám, jako politik, „který dosud využívá svůj obraz hlavy státu (v minulosti) jako mezinárodní reprezentant a chce takto prožít lehký a klidný život“.

Převzato z Pravda.ru

***

Zdroj: Outsidermedia, překlad Zajoch