Sám proti Bruselu

Bohužel na vydírání členských států Bruselem není nic neobvyklého. Ví, jak vycházet vstříc vládám, které sdílejí jeho evropskou ideologii, a naopak, jak vyvíjet tlak na vlastenecké vlády. Šikovně k tomu využívá džungli komplikovaných postupů, v rámci kterých se mnohé věci mohou zabrzdit, nebo naopak urychlit. To už několikrát pocítily vlády ve střední Evropě a na jižním křídle. Před měsícem jsme byli svědky zázračného odblokování evropských fondů po Tuskově příchodu do Varšavy. Pokud se dnes někdo diví, proč italská premiérka Meloniová po nástupu do funkce tak radikálně změnila kurz, klíč je třeba hledat v předchozích zkušenostech italských vlád s Bruselem.

Toto vydírání je samozřejmě v rozporu se základními myšlenkami evropské integrace, ale za ta léta jsme si na to jaksi zvykli. Zvykli jsme si také na to, že Brusel není motorem prosperity, jak jsme očekávali při vstupu, a že mnohá jeho rozhodnutí naopak způsobují značné národohospodářské ztráty. Většinou jsou motivovány nějakou vznešenou utopií. Zelená tranzice a protiruské sankce patří mezi ty nejviditelnější.

Ale v případě Maďarska jde o něco jiného. Zde se Brusel chystá cíleně zaútočit na prosperitu členského státu. Ekonomické škody nejsou vedlejším účinkem kroku motivovaného něčím ušlechtilým, jsou cílem.

Tím se Brusel dostává do stejné kategorie jako Moskva, Peking, Washington a další geopolitičtí konkurenti evropských zemí. Stává se ekonomickou hrozbou. Vzhledem k tomu, jak jsme všichni na Bruselu závislí, je to hrozba pro členský stát o poznání citelnější než v jiných případech.

Jak se k dokumentu dostali novináři? Není vyloučeno, že unikl spontánně. Existují však dvě další možnosti. Za únikem může být Budapešť. Její představitelé jsou vystaveni více či méně skrytým hrozbám a ostrakizaci na různých úrovních. V rámci zastrašování se k nim dokument mohl dostat a jeho zveřejněním mohli Maďaři upozornit na poměry, které dnes v Bruselu panují. Pravděpodobnější a horší je poslední možnost. Únik informací mohli zosnovat samotní autoři s cílem veřejně zastrašit Maďary a všechny ostatní, kteří by si pohrávali s myšlenkou prosazování vlastních zájmů. Bruselští hráči by se pak chlubili něčím, co je ve skutečnosti diskredituje.

Nejdůležitější otázkou však je, co s tím dělat. Žádný stát, vůči kterému si Brusel může dovolit takovou hrozbu, ji neustojí, tedy žádný stát kromě Německa a Francie. Neustojí ji, pokud zůstane sám. Na druhé straně skupina států to zvládnout může, nemusí mít přitom ani blokující menšinu. Stačí, aby začali dělat v Bruselu dostatečný rozruch, co tamní mandaríni nechtějí. Není ovšem samozřejmé, že si jeden stát bude takto pálit prsty za stát druhý. K tomu je musí spojovat silný společný zájem, který přesahuje jednu konkrétní oblast. Podmínkou společného působení je geopolitické partnerství, které se nejsnáze naplňuje mezi geograficky a kulturně blízkými státy.

Maďarsko dnes nemá v geopolitické hře moc silné karty. Visegrádská spolupráce jako hlavní formát partnerství ve střední Evropě je od ruského útoku na Ukrajinu v hluboké krizi. Poláci se v posledních letech ze střední Evropy vytrácejí. Buď sní s Kaczynským o tom, že za několik let vytvoří nejsilnější armádu v EU a získají zvláštní postavení na Ukrajině nebo alespoň na zbytcích území, které z ní zůstane, nebo s Tuskem o oživení weimarského trojúhelníku, aby spolu s Němci a Francouzi rozhodovali o osudu Evropy. Ve své romantické prostopášnosti zapomínají, že navzdory slušným hospodářským výsledkům nedokážou ufinancovat své vojenské ambice, že je na Ukrajině určitě nebudou vítat místní nacionalisté a že se nikdy nestanou rovnocennými partnery Paříže a Berlína. Než se jejich sny srazí s realitou, na středoevropskou spolupráci s Polskem můžeme zapomenout, a ani potom nemusí být na stole.

Dnes se nedá počítat ani s Prahou. Na rozdíl od Varšavy se současná Fialova vláda nepouští do žádných geopolitických dobrodružství. Staví na loajální službě mocným západním partnerem. Nanejvýš se mohou občas v koaliční vládě poškrábat, zda větší loajalita patří Bruselu nebo Washingtonu. Na druhé straně tuto orientaci podporuje jen část české veřejnosti. Dá se očekávat, že po parlamentních volbách opět převládne orientace, která bere střední Evropu alespoň trochu vážně. Letos tomu ale tak nebude. Takovým vývojem prošlo Slovensko, které se za předchozí vlády (včetně té s progresivním předsedou) bezprecedentním způsobem vymezilo proti střední Evropě a dokonce i proti svému maďarskému sousedovi. S příchodem Ficovy vlády má však Budapešť ve svém severním sousedovi pravděpodobně jediného partnera, který ji může za určitých okolností podpořit.

Maďarsko tedy mnoho možností nemá.

Ale tato slabost se týká nás všech. Je to slabost celé střední Evropy. Hrozby, kterým dnes čelí Maďarsko, mohou být zítra aktuální v Bratislavě, Praze, Vídni nebo Záhřebu. Z toho vyplývá jasná úloha pro politické lídry středoevropských států – překonávat vzájemné spory a solidárně čelit hrozbám z Bruselu nebo z jiné strany.

**

Petr Drulák – profesor mezinárodních vztahů, zdroj