Rostislav Iščenko: Třetí světová válka

Třetí světová válka je v informačním prostoru neustále přítomna od konce druhé světové války. Její možnost se sice popírala, ale obávalo se, že začne. Studená válka se nazývala třetí světovou válkou a třetí světovou válkou je řetězec nedávných konfliktů, během nichž USA a řada evropských zemí ve vlastním zájmu mění vládnoucí režimy a překreslují hranice států v Evropě, Asii a Africe. Obecně existuje mnoho názorů na možnost/nemožnost, formy a podmínky třetí světové války – můžete si vybrat podle libovolného vkusu. Rád bych navrhl ještě jednu variantu lokalizace třetí světové války.

Podle mého názoru třetí světová válka trvá už něco přes dvacet let. Začala v předvečer rozpadu SSSR. Jejími prvními velkými skutečnými bitvami a politickými akcemi byly boje jugoslávské armády v roce 1991 proti chorvatským a slovinským separatistům, události v srpnu 1991 v SSSR, rozpad SSSR v bělověžském pralese a nakonec moskevské povstání liberálů Rusku během něhož moc si uzurpoval Jelcin a jeho klika. Třetí světová válka tak měla ve své první fázi jasný charakter občanských střetů. Charakteristickým znakem těchto střetů je jejich zjevná nesmyslnost. Žádná významnější společenská síla na ně neměla zájem a ty politické skupiny, které je iniciovaly, byly ve srovnání se státní mašinérií malé a slabé, ze společenského hlediska morálního, mravního a intelektuálního bezvýznamné. To znamená, že teoreticky nemohli rozkývat loď, ale ve skutečnosti jejich jednání nečekaně vedlo ke změnám globálního charakteru. Kromě toho se časem řetěz nestability prodlužoval a zahrnoval stále více zemí a regionů.

V některých případech se zahraniční intervence dala vysledovat již v počáteční, přípravné fázi (zejména americká intervence, která inspirovala „barevné“ převraty v Srbsku, Gruzii a na Ukrajině). V některých případech se zahraniční síly zapojily ex post a někdy dokonce proti své vůli, jak tomu bylo v případě rozpadu SSSR, proti kterému Bush starší vedl kampaň necelý rok před tím, než k rozpadu došlo, nebo jako v případě zásahu v občanské válce v Jugoslávii, kde Německo vlastně donutilo Evropskou unii vstoupit do regionu a nová politická realita později přitáhla do regionu USA. V některých případech se vnější síly dokonce přímo zapojily do nepřátelských akcí (v otevřené formě v případě agresí USA se spojenci proti Srbsku, Iráku a Afghánistánu; ve skryté formě v případech Libye a Sýrie). Šíření občanských konfliktů ve světě má však jednoznačně systémový charakter.

A je třeba poznamenat, že ve skutečnosti ani intelektuálně bezvýznamná a politicky bezmocná vnitřní pátá kolona, ​​ani americké a/nebo evropské finanční a politické zásahy, ani možnosti „internetu“, který se stal globálním faktorem veřejného života deset let po prvních salvách třetí světové války, nemohou být jednotlivě ani v souhrnu dostatečně účinnými faktory důsledné realizace tohoto dlouhého řetězce konfliktů.

Je pravda, že něco podobného se stalo v historii, kdy po Velké francouzské revoluci více než sto let Ruskem, Evropou a Spojenými státy téměř nepřetržitě otřásaly převraty, protipřevraty, revoluce, kontrarevoluce a samozřejmě války, vnější i občanské. Svým rozsahem a krveprolitím tyto konflikty v jednom okamžiku překonaly celé předchozí dějiny a každý další byl mnohem krvavější než ten předchozí, až se během válek a revolucí ve dvacátém století počet zabitých duší již počítal na miliony a desítky milionů.

Krvavé očkování dvou světových válek nakonec zastavilo globální nestabilitu, zastavilo konflikty v civilizačním centru (USA, Evropa, SSSR), omezilo jejich rozsah, učinilo je zvládnutelnými a přeneslo je na periferii. Toto krvavé období válek a revolucí bylo způsobeno tím, že průmyslový stát (nejprve v kapitalistické a poté v socialistické podobě) se začal prosazovat na politické scéně a nahradil absolutisticko-byrokratický stát.

Dnes, po mnoha letech, je jasné, že téměř jeden a půl století válek a revolucí nevládlo žádné „masonské centrum“ a žádná „světová vláda“. Ale tehdy – v devatenáctém a dvacátém století – nebyly konspirační teorie o nic méně rozšířeny než dnes. Vzhledem k negramotnosti široké veřejnosti si však na ně zpravidla potrpěla politická elita. Nyní babky na každé lavičce na dvoře hovoří o „odkrytém pupku země“.

Je logické předpokládat, že pokud jeden řetězec podobných událostí, které mnozí současníci považovali nejen za vzájemně propojené, ale i záměrně organizované, byl způsoben jednoduchým objektivním vývojem politických a společenských procesů, pak druhý řetězec podobných událostí nebyl organizován „světovými spiklenci“, ale byl vývojem stejných  procesů. To však neznamená, že se různé síly a státy nesnaží tyto procesy a události využít ve vlastním zájmu. Ale organizovat něco a řídit proces ještě zdaleka neznamená totéž jako snažit se využít procesů, jejichž příčiny vám ani nejsou jasné. Proto nám zbývá pokusit se pochopit, jaká objektivní realita vedla k procesům vedoucím ke globální konfrontaci, která ve většině jednotlivých případů nabyla podoby lokální občanské války, propojené s jinými podobnými válkami, ale nevylučuje ani přímý vojenský střet mezi státy a jejich koalicemi až po jaderný konflikt mezi velmocemi.

Z mého pohledu lze tuto realitu definovat jako diktaturu finanční oligarchie. Je třeba si uvědomit, že finanční oligarchie nejsou zlí kapitalisté v cylindrech, kteří ráno pijí krev křesťanských dětí a sní o ovládnutí světa. Jsou to spíše hráči – sportovci, jejichž činnost se podobá činnosti šachistů. Jenže tato hra je mnohem složitější, nelze popsat konečným souborem pojmů a nedá se označit konečným souborem figurek. Je to nelineární hra s nenulovým součtem, tj. stejné činnosti nevedou ke stejnému výsledku, vítěz nezůstává vždy ve prospěch a z dvou hráčů mohou oba vyhrát a oba mohou prohrát.

Tato hra se hraje na celé světové šachovnici. Její vnější formou je vytváření finančních nástrojů, které mohou následně generovat virtuální peníze. Mnoho lidí si myslí, že cílem této hry je soustředit moc v rukou finanční oligarchie. Ve skutečnosti je moc jen nezbytnou podmínkou samotné hry (podobně jako stůl se zelenými kartami nebo ruleta v kasinu či šachovnice s figurkami v turnaji). Bez moci nemůže finanční oligarchie nutit státy a národy, aby se na úkor svých vlastních zájmů účastnili jako statisté virtuální hry o peníze. A to ani pod podmínkou, že každý ví, že bez ohledu na způsob hry peníze stejně zůstanou v rukou finanční oligarchie.

Finanční oligarchie získává moc, protože dává každému to, co chce. Vláda získává možnost neomezeně utrácet a zároveň uskutečňovat silnou sociální politiku, bezuzdně zbrojit, snižovat daně pro bohaté a snažit se budovat inovativní ekonomiku. Lidé dostávají levné spotřební úvěry a možnost koupit si tady a teď to, o čem se mnohým generacím předků ani nesnilo. Průmysl dostává neustále podporovanou spotřebitelskou poptávku a možnost rozvíjet se v předstihu. Všichni jsou šťastní a zdá se, že tento bezproblémový a bezkrizový ráj bude trvat věčně. Avšak v jednom krásném okamžiku, kdy virtuální finanční nástroje začnou o několik řádů převyšovat světový HDP, kdy se všichni kolem ocitnou v neudržitelných dluzích, kdy lidé, vlády a burzy zažijí psychický kolaps a přestanou věřit, že budoucnost bude lepší a ne horší, přijde krize. Její začátek jsme už pocítili.

Vlády všech druhů se nyní snaží udržet své ekonomiky, průmysl, země a domácnosti svých občanů před bankrotem. Ve skutečnosti je to neřešitelný úkol. Bez ohledu na to, kolik stovek miliard eur EU do Řecka hodí, Řekové se nezlepšují. Naopak, dluhová krize se šíří po celé EU. A ostrovy stability, jako jsou Rusko, Japonsko a Čína, které nahromadily obrovské devizové rezervy, se mohou v okamžiku rozplynout. Všechny nahromaděné biliony – méně než USA a Evropa utratily za pouhý jeden rok ve snaze uniknout z krize. Ve skutečnosti zbankrotoval celý svět. Jen to ještě všichni nevědí. Pokud je však někde ztráta, někde je také zisk. Pokud všechny peníze na světě již nepatří vládám nebo domácnostem, neznamená to, že se vypařily. Jednoduše se přesunuli na hrací stůl finanční oligarchie, kde peníze mohou vydělávat přímo, objíždějíc výrobu komodit, kde se finanční obrat může donekonečna zrychlovat, znásobovat částky zapojené do hry, a kde se finanční nástroje mohou donekonečna množit, čímž se devátá šachta nezabezpečených peněz zvedá do nebes.

Je to jako hrát Monopoly. Pokud na začátku hry existuje určité množství majetku, který lze koupit, a určité množství peněz, pak v průběhu hry (zejména pokud se vleče) začnou účastníkům chybět peníze a “banka” jednoduše vytáhne nové bankovky na papíře za potřebnou částku. Výsledkem je, že na konci hry může být řádově více peněz než na začátku, majetku je tolik, kolik bylo, a všechny peníze navíc jsou dluhy hráčů vůči bance. Ale Monopoly si hrají s žetony a papíry. Šachy simulují válku na hrací ploše. A hra finanční oligarchie se hraje ve skutečném světě, se skutečnou ekonomikou a živými lidmi. Proto když nastane okamžik vybírání zisku, všichni včerejší boháči najednou zjistí, že jsou žebráci. Finančníci se pokoušeli hrát podobné hry už v 18. a 19. století. Objem však nebyl stejný – neexistovala fyzická možnost zapojit do hry celý svět. Škody, které hra způsobila samostatnému státu, se rychle ukázaly a buď vládnoucí elita vyřešila problém vyvlastněním finanční oligarchie, nebo (v případě konsolidace elity a oligarchie) došlo k revoluci, která vyměnila elitu a vyvlastnila oligarchii. Slabinou tehdejších finančních hráčů bylo, že se nedokázali obejít bez reálného sektoru ekonomiky a bez lidí. To znamená, že finančníci minulosti byli ve svých hrách méně odtrženi od reálného života a k tomu, aby mohli pokračovat ve svém fascinujícím zápase, museli dokazovat svou užitečnost pro stát a společnost tím, že sloužili jejich zájmům. Nyní se situace radikálně změnila.

Finanční oligarchie objektivně nepotřebuje reálnou ekonomiku ani existenci lidstva. To průmyslový kapitalista, jakkoli světožravý, potřebuje poptávku kupujících. Lidé, kteří mají schopnost plodit finanční nástroje schopné produkovat peníze ze vzduchu bez konce a bez kontroly, podle libosti, nepotřebují ani průmysl, ani kupující průmyslové výrobky. Nejvíce vyhrává ten, kdo vyloučí tento „nadbytečný článek“ ze svého řetězce výroby peněz z peněz a spolu s ním vyloučí i rizika spojená s průmyslovými a sociálními krizemi. Idea výroby peněz usiluje o dokonalou čistotu, podobně jako levice usiluje o komunismus, pravice o fašismus, opium o heroin. Když lidé, státy a reálný sektor ekonomiky brání této ideální čistotě, pravidla finanční hry začínají vyžadovat jejich likvidaci. To neznamená, že Rockefellerovi a Rothschildovi, uzavření v tajných komnatách, spřádají plány na likvidaci lidstva. Ne, finančníci pokračují ve svých hrách v plném přesvědčení, že přinášejí lidstvu dobro a pokrok. Stejně si byli američtí generálové jisti, že shozením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki zachraňují životy milionů vlastních a japonských vojáků. Podobně si byli Kennedy a Chruščov jisti, že vypuštěním klíče k jaderné válce ze svých rukou během kubánské krize (právo rozhodnout o jaderném úderu objektivně přešlo na velitele sovětských a amerických lodí a ponorek, které se setkaly v Atlantiku) chrání zájmy svých států.

Jednoduše, pravidla, podle kterých hrají finančníci, už nevyžadují sociální zabezpečení, práci průmyslu ani existenci státu jako takového. V důsledku toho peníze nejdou na tyto „zbytečné“ a nerentabilní projekty. Naopak směřují do sfér odsuzujících průmysl, stát a lidstvo na krizi a zánik, ale přinášejících rychlé a bezrizikové zisky. To neznamená, že Sarkozy, který destruuje Libyi nebo Obama, který se snaží udělat to samé se Sýrií a Íránem, si myslí: „Pomůžeme finanční oligarchii zlikvidovat lidstvo“. Jak už jsem napsal, samotná finanční oligarchie na to nemyslí. Navíc se nepovažuje za samostatnou vrstvu, která je v nepřátelství s ostatními lidmi a se systémem světového řádu. Finanční oligarchové se považují za moudrých bankéřů, kteří statečně bojují proti krizi, realizují některé charitativní programy a obecně pomáhají všem. Vlády si myslí, že využívají situace ve světě k realizaci životních zájmů svého státu, k přepsání pravidel hry na světové scéně ve svůj prospěch a k překreslení mapy světa ve svůj prospěch. Národy bojují mezi sebou a ve svém nitru, o hranice, historickou spravedlnost, jazyky, kultury a víru. Šíité bojují proti sunnitům, Židé proti Arabům, nacionalisté proti internacionalistům, monarchisté proti komunistům, USA a Rusko a Čína o nadvládu v Tichomoří. Dokonce i finanční oligarchové bojují mezi sebou o vítězství ve velké a fascinující hře o koncentraci finančního kapitálu na jednom místě. Zdůrazňuji, ne nutně ve stejných rukou, ale v jednom bodě.

Je to objektivní snaha kapitálu, protože čím vyšší je jeho koncentrace, tím vyšší je jeho schopnost opakovaně a nekontrolovatelně růst. Můžeme udělat analogii s ukrajinským politickým systémem. Jak už jsem napsal, je organizován tak, že majetek má tendenci koncentrovat se na vrcholu mocenské pyramidy. To vede systém k nestabilitě a zániku v dohledné budoucnosti. Politici řídící systém (z vlády i opozice) mají objektivní zájem na stabilizaci systému, protože nestabilita ohrožuje jejich blahobyt a v krajním případě i jejich fyzickou existenci. Nemohou však reformovat systém, když jsou v něm, a nemohou jít mimo něj, protože nemají zaručené vedoucí pozice v novém systému. Jsou tedy nuceni podporovat systém, který jim objektivně připravuje vlastní smrt.

Stejně tak lidstvo nemůže existovat se svou běžnou úrovní pohodlí mimo systém, který hraje podle pravidel finanční oligarchie. Není ochotno obětovat dosažený komfort. Lidé se zatím snaží vyřešit problém nedostatku peněz na pohodlný život pro všechny odstraněním zbytečností. Mohou to být lidé jiné rasy, kmene, konfese, jiné národnosti nebo jiné třídní či klanové příslušnosti, nakonec nepřátelé z jiného státu.

Charakteristický příklad: poprvé ve světové historii začali Evropané a Američané na oficiální vládní úrovni říkat, že Rusko má „nespravedlivě mnoho zdrojů“ vzhledem k relativně malému počtu obyvatel. Odtud je k myšlence vyvlastnění zdrojů na „obnovení spravedlnosti“ jen jeden krok – nezbytné a dostatečné snížení bojeschopnosti ruské armády, pokud to Rusko dovolí. Ještě jednou opakuji, že ani ruští, ani ukrajinští, ani američtí vládci nejsou (jak se jim s oblibou vyčítá) „zástupci světové oligarchie“.

Samotná finanční oligarchie není soudržnou skupinou jednotlivců, kteří dlouhodobě plánují a koordinují své kroky. Jednoduše všichni hrají podle pravidel předepsaných stávající realitou, za hranice, které lze vyjít jen dobrovolným úsilím, s velkým rizikem a ne bez obětí. Pravidla reality, která existují objektivně, podobně jako fyzikální zákony, spočívají v tom, že schopnost peněz dělat peníze z peněz, obcházející fázi výroby a fázi výměny, dosáhla v informačně globalizované společnosti úplné čistoty. Peníze dostaly reálnou možnost soustředit se do jednoho bodu, a tak vytvořit naprostou a věčnou fixaci zisku (všechny peníze světa). Takže podle zákona maximalizace zisku tam spěchali.

Všechny formy civilizace, včetně samotných lidí, kteří si nárokují dokonce ne na přežití, ale na pohodlný život, brání této snaze finančního kapitálu o absolutní koncentraci, a proto přestávají být financovány jako nerentabilní. Skutečnost, že to objektivně vede k zániku civilizace, není pro finanční kapitál problémem, stejně jako pro parazita není problémem, že zákony jeho vývoje vedou k zániku organismu. A tak jako parazit hyne spolu s organismem, který je jím postižen, stejně hyne i finanční kapitál, který dosáhl své absolutní koncentrace. Není ho kam investovat, protože všechno kolem patří jemu a lidské jednotky, které podmínečně zůstávají nezávislé a živé, jsou insolventní a nelze je považovat za předmět úvěrování. Navíc se zánikem civilizace se ničí i životní prostředí lidstva, a to do takové míry, že mizí samotní finanční oligarchové – hráči potřební pro finanční kapitál, bez kterých je finanční hra nemožná.

Kapitál však není živý myslící organismus. Je to funkce jednající podle určitých pravidel a usilující o dokonalost (absolutní koncentraci). V tomto momentě hra skončila, všechna pravidla byla dodržena a to, co se stalo s žetony (lidstvem a jeho civilizací), vůbec není problém. Pravidla hry nemluví o tom, že žetony mají nějakou hodnotu. Proto dnes lidstvo vede třetí světovou válku proti finanční oligarchii jako mechanismu, kterým finanční kapitál vnucuje pravidla hry celému lidstvu. V tomto případě je v případě prohry lidstva osud finanční oligarchie (skládající se z živých lidí) stejný jako osud lidstva – smrt (pouze o něco později).

Třetí světová válka se zatím vede zejména ve formě občanských válek (psáno v roce2012), protože na současném stupni vývoje lidstva (vzhledem k přítomnosti více armád se zbraněmi hromadného ničení a vysokou konkurenci velmocí o regionální vliv) je právě občanská válka nejsnáze rozpoutatelná a s nejmenšími následky. Prakticky všichni účastníci občanských a mezistátních konfliktů z posledního období jsou objektivními spojenci jako odpůrci finanční oligarchie. Jelikož však hrají podle pravidel finančního kapitálu, na kterých je založena moderní společnost, nejsou schopni dosáhnout kompromisu a sjednotit se. Proto mezi sebou vedou válku v zájmu finančního kapitálu, přičemž jednoduché sjednocení by bylo vážným porušením pravidel finanční hry, případně by dalo podnět k nahrazení starého zastaralého, vyčerpaného základu vývoje světového finančního, politického a hospodářského systému novým.

Je zřejmé, že každá vyšší politická úroveň má při zachování podmíněné stability systému schopnost přežít (politicky a fyzicky) nižší úroveň. V tomto ohledu by se na úrovni politického rozhodování neměly očekávat změny pravidel hry. Nejvyšší a nejdéle žijící úrovní tohoto systému je samotná finanční oligarchie, která zajišťuje pohyb kapitálu na cestě k jeho absolutní koncentraci. Proto se třetí světová válka, kterou lidstvo vede proti finančnímu kapitálu jako nemateriální funkci, mění na válku proti finanční oligarchii jako fyzickému představiteli této funkce.

Finanční kapitál, který určuje objektivní pravidla hry, je může realizovat jen nepřímo – prostřednictvím hrající finanční oligarchie. Všechny ostatní články systému, včetně tak superbohatých lidí jako Abramovič nebo Achmetov, jsou trpěnými prvky systému. Jejich majetky jsou materiální (továrny, jachty, kluby, akcie fungujících podniků, vklady v bankách). To znamená, že v rámci globální hry se kdykoli mohou ocitnout v pozici žebráků (doslova) a vše, co mají, z nich vysaje vysavač finančního kapitálu.

Nakonec, v konečném stadiu absolutní koncentrace, čeká stejný proces i představitelů finanční oligarchie, ale k tomu nemusí dojít, protože v současném systému, kde lidská civilizace již není předpokladem k tomu, aby finanční kapitál dosáhl stádia absolutní koncentrace, jsou pravděpodobnější zejména selhání scén:

1. Jelikož lidstvo již není podmínkou pokračování hry, zákaz globálního jaderného konfliktu se zruší. V tomto případě se finanční oligarchie a finanční kapitál zničí spolu s lidstvem dříve, než nastane stádium absolutní koncentrace.

2. Ze stejného důvodu není nutné přesměrovat kapitál na udržení životaschopnosti jednotlivých států a národů. To vede k atomizaci a anarchizaci civilizace, a tedy k tomu, že ještě četné lidstvo, které přešlo do režimu přežití samostatných skupin, odmítá hrát podle pravidel finančního kapitálu. Aktuálnějším se stane samozásobitelské hospodářství, minimální výměna, cestování na krátké vzdálenosti (do 50 – 100 kilometrů) a polofeudální struktura rozptýlených společností. Když budou majetek planety skutečně kontrolovat společnosti degradované do polofeudálního stavu, finanční kapitál ztratí prostor pro hru. Bude prostě zbytečný, tak jako je zbytečný úvěr ve feudální společnosti s naturálním hospodářstvím.

3. Nakonec lze globalizovat nekontrolovatelný řetězec sociálních převratů a občanských válek, během nichž (jako například během napoleonských válek) bude starý systém zničen a nový se teprve začne vytvářet. Jelikož zničení starého systému znamená odstranění vedoucí úlohy finančního kapitálu v ekonomice (jako Velká francouzská revoluce znamenala odstranění vedoucí úlohy šlechty v životě společnosti), zničení starého systému automaticky radikálně sníží (i když v tomto případě zcela nezničí) úlohu finančního kapitálu.

Všechny možnosti nejsou moc příjemné, jsou nákladné a dokonce krvavé, ale „ideální“ možnost, kdy systém požírá sám sebe, je ještě horší. K dosažení ideální varianty je třeba, aby destrukce civilizace a vymírání lidstva postupovaly tempem potřebným a dostatečným k tomu, aby finanční kapitál dosáhl cíle absolutní koncentrace. Potom dostaneme v čisté podobě výše popsanou situaci parazita umírajícího na mrtvole svého pána. Jediný rozdíl je v tom, že finanční kapitál jako abstraktní entita ani nepozná, že zemřel.

**

Rostislav Iščenko, Alternatio (20.8.2012) a Armádny Magazín SK, grafika převzata z knihy Beatrice Pignede