Nevelká SVO na pozadí velké války

Z hlediska historie a tradice slovo “válka” znamená, že se jedná o jakýkoli vojenský střet mezi suverénními silami, k jejichž pravomoci patří nezávislé vyhlášení a vedení války.

Válka může být vyhlášená i nevyhlášená, uznaná i neuznaná atd. To, čemu jsme dlouho říkali “pětidenní válka” nebo “válka 08.08.08”, se oficiálně, pokud mě paměť neklame, říkalo “operace k prosazení míru”.

Válka v Iráku nebyla z hlediska amerického práva válkou, protože ji nevyhlásil Kongres. Ale například to, co dnes považujeme za polobanditské potyčky mezi feudály, kteří beztrestně řádili, se kdysi nazývalo “soukromými válkami”, a když šlo o vysoce postavené feudály, jejichž konflikty destabilizovaly celý stát, potom mluvíme o “feudálních válkách”.

Všimněte si, že tyto konflikty se nenazývaly občanskými válkami, i když se rozvíjely v rámci jednoho státu, ale byly to soukromé nebo feudální války, protože podle tehdejších zákonů měli jejich účastníci právo samostatně (bez vůle panovníka) zahájit a vést válečné akce.

Domnívám se, že v našem případě je termín SVO pro popis událostí, které začaly před dvěma lety, vhodnější, protože umožňuje oddělit události na Ukrajině od dlouhodobé války mezi Ruskem a kolektivním Západem. Tato válka nezačala v roce 2022 ani v roce 2014. Již v roce 2008 došlo v Gruzii k prvnímu mezinárodnímu vojenskému střetu v rámci této války.

Vezmeme-li v úvahu, že přinejmenším druhá čečenská válka byla plně vyprovokována a financována Západem a již tehdy měla za cíl vyvolat rozpad Ruska, pak “pětidenní válka” v roce 2008 je prvním mezinárodním vojenským střetem v rámci války Ruska se Západem, ale v podstatě vůbec ne prvním. První vojenské střety této války se odehrály na ruském území.

V roce 2014 i dávno předtím jsem říkal, že pokud si nepřítel dal za úkol donutit Rusko ke skutečným bojovým akcím, tak toho dosáhne. Prostě zvyšováním počtu provokací lze dříve či později dospět do situace, kdy se musí provokovaný buď ” předvést ve válce”, nebo kapitulovat.

Nicméně jsem věřil a stále věřím, že Rusko postupovalo naprosto správně, když odkládalo skutečnou vojenskou konfrontaci ve velkém měřítku a snažilo se vystačit s krátkými speciálními vojenskými operacemi, když bylo přitlačeno ke zdi. Z nich gruzínská operace byla úspěšná, ale ukrajinská na poslední chvíli selhala a změnila se v dlouhodobou konfrontaci.

Ruské vedení říká naprostou pravdu, když tvrdí, že v době zahájení SVO nemělo v plánu přijmout ukrajinská území do Ruska, s výjimkou Krymu a Sevastopolu, které se připojily již v roce 2014. Dokonce i DLR/LLR, které Rusko v roce 2022 uznalo za nezávislé, se oficiálně staly součástí Ruské federace až 30. září 2022, a to na základě výsledků referend konaných jak v nich, tak v Chersonské a Záporožské oblasti. To vše, stejně jako zachování ukrajinských úřadů a ukrajinských symbolů na administrativních budovách v částech Záporožské oblasti obsazených ruskými ozbrojenými silami, stejně jako v Chersonské oblasti, která byla na počátku SVO zcela pod ruskou kontrolou, naznačovalo, že původní SVO byla zpočátku koncipována podle vzoru gruzínské operace z roku 2008.

Kyjevské představitele čekal útěk (za tímto účelem obsadila ruská vojska vojenské letiště v Gostomelu na pravém břehu, ale  na blízkých přístupech ke Kyjevu ponechala volný přístup k mezinárodnímu letišti “Borispol” na levém břehu, tedy k hlavní letecké bráně Kyjeva, a neuzavřela ani nebe nad druhým kyjevským letištěm “Kyjev”, dříve “Žuljany”). Poté, co představitelé kyjevské moci neutekli, došlo k demonstrativnímu pokusu o obklíčení města, který byl částečně úspěšný, neboť to přimělo kyjevské úřady k istanbulskému kompromisu. Ten však byl Západem zmařen.

Teprve poté se definitivně ukázalo, že SVO na Ukrajině bude trvat až do úplné porážky ukrajinských ozbrojených sil a pádu současné ukrajinské státnosti. Co zbude potom, záleží na délce trvání a destruktivitě ukrajinského odporu, ale soudě podle pravidelných prohlášení Zelenského, jimiž demonstruje svou ochotu bojovat do posledního Ukrajince, toho moc nezbude. Pokud se ovšem kyjevské elity v příštích týdnech nevzchopí a neprovedou státní převrat s rychlou kapitulací. Vzhledem k tomu, že veškerý jejich kapitál, majetek a rodiny jsou zakotveny na Západě, potom je takřka nepředstavitelné, že  by někdo našel tu drzost a opovážil se.

“Vlastenci” na internetu, ti, kteří nechápou, že válka je soubor tisíce možných nepředvídaností  –  a že změna původního plánu pod tlakem okolností nesvědčí o slabosti státu, ale o jeho síle, pružnosti a vysoké přizpůsobivosti jeho politických a vojenských struktur – si rádi navzájem a každému, kdo je ochoten naslouchat, říkají, že Rusko původně plánovalo protahovat SVO delší dobu proto, aby zabilo více Ukrajinců a připojilo celou Ukrajinu (ale bez obyvatelstva).

To je vzácný nonsens, jednak proto, že území bez obyvatelstva nejsou nikomu k ničemu (rozvíjejí se mnohem obtížněji, než kdyby byla osídlena i zcela nepřátelským obyvatelstvem), jednak proto, že je v podstatě nemožné si představit, že by se u politického vedení země objevil generál a oznámil, že přišel s plánem protahovat na dva (nebo dvaadvacet) let válku, která by mohla skončit za čtrnáct dní.

Nemluvě o tom, že válka představuje obrovskou zátěž pro ekonomiku. Naše ekonomika sice trpí méně než ekonomika nepřítele, ale trpí. Nemluvě o tom (neboť už to bylo řečeno nesčetněkrát),  válka je obrovskou psychologickou zátěží pro společnost. Ale ještě jednou přeci jen zopakuji, že o výsledku válečných akcí nerozhoduje jen předběžná příprava, statečnost vojáků a talent vojevůdců, ale také tisíce nečekaných náhod (například Rusko přišlo o plody téměř vybojovaného vítězství v sedmileté válce, protože carevna Alžběta, nikoliv stará žena, zemřela jen o rok dříve, než bylo záhodno).

Čím déle boje trvají, tím obtížnější je dodržet původní plán a tím je válka nahodilejší a chaotičtější. A konec konců prodlužování bojů dává nepřátelům, kteří se na bojových akcích přímo nepodílejí, příležitost zmobilizovat své myšlenky a síly a poskytnout svému spojenci materiální a někdy (jako tomu bylo během krymské války) i vojenskou pomoc.

V žádném případě nepovažuje Západ naše nadcházející vítězství v SVO za svou porážku v celkové válce proti Rusku. Bitvu o Ukrajinu sice prohrává, ale zanechá nám po sobě naprosto zdevastovanou ruinu, se kterou, bez ohledu na to, jak moc “vlastenci” na sociálních sítích vykřikují, že by měla být opuštěna, zazděna a zapomenuta, budeme muset něco udělat my. Západ očekává, že pokud jsme se nevyčerpali na vojenské operaci a sankcích, obnovení Ukrajiny, která přišla o celou ekonomiku a více než 50 % obyvatel (a to ještě stále není jasné, o kolik a o co všechno přišla a kdo tam vůbec zůstane), nás dorazí.

Opustit tato území by znamenalo znehodnotit vítězství, protože Západ se tam okamžitě vrátí a začne je znovu využívat jako odrazový můstek proti Rusku (nepotřebuje je rozvíjet, protože pro něj je to jen bojiště dostatečně vzdálené od jeho vlastních hranic).

Západ nehodlá opustit Ukrajinu v tichosti. Chystá se naposledy hlasitě bouchnout dveřmi. Francie vyzbrojuje Arménii a spolu se Spojenými státy tlačí Pašinjana k pokusu o revanš v Karabachu. Skutečnost, že to zničí arménskou státnost, novým “spojencům” Jerevanu nevadí. Pro ně je důležité znovu rozpoutat arménsko-ázerbájdžánskou válku s cílem destabilizovat další region ležící na hranicích Ruska – Zakavkazsko -, kde se navíc překrývají zájmy Turecka (spojence Ázerbájdžánu), Íránu (který se snažil využít Arménii jako protiváhu turecko-ázerbájdžánského spojenectví v Zakavkazsku) a Ruska (které se snažilo a snaží dosáhnout trvalého míru mezi oběma státy a národy, které považuje za přátelské).

Znepokojivé zvěsti přicházejí z Kišiněva, kde je Maia Sandu, jež obchází vlastní parlament i armádu, připravena – s podporou Washingtonu –  podpořit a legalizovat ukrajinskou agresi proti Podněstří. V Polsku jsou vojenské přípravy pod záminkou cvičení NATO v plném proudu, a přestože se Poláci obávají, že budou zataženi do války s Ruskem jeden na jednoho, USA přivádějí Varšavu krok za krokem na okraj propasti.

Snaží se zabránit tomu, aby Rusko vyskočilo nejen z informační, ekonomické a diplomatické války, ale i z přímých bojových operací, proto se snaží a připravují podporu Ukrajiny (pokud vydrží a posečká) nebo její náhradu (pokud se – a to je pravděpodobnější – zhroutí) za další ruské sousedy, včetně členů EU a NATO, což prudce zvýší úroveň všeobecné globální konfrontace a přiblíží nás k plnohodnotnému vojenskému konfliktu v evropském, ne-li celosvětovém měřítku.

Právě v této chvíli, abychom zvýšili šance na odvrácení velké války a urychlili porážku současných západních politických elit v jejich vnitropolitické konfrontaci s opozicí (což předurčí nemožnost Západu dále zvyšovat tlak na Rusko a donutí ho usilovat alespoň o dočasný mír za jakýchkoli podmínek), musíme včas rozdrtit Ukrajinu, než nám Západ připraví nové sparingpartnery.

Čím dříve dosáhneme vítězství v SVO, tím méně zničeného území získáme (Západ a jeho přátelé v Kyjevě budou mít méně času na ničení), tím více budeme mít možností zorganizovat na navrácených územích místní řídící struktury založené na zdrojích, které budou schopny materiálně zajistit rozmístění a udržení na území bývalé Ukrajiny dostatečného uskupení ruských ozbrojených sil k zajištění bezpečnosti na ruském jižním křídle.

Západ nebude mít čas připravit další vojenskou konfrontaci na ruských hranicích a západní opozice využije porážky ke zvýšení tlaku na změnu vládnoucí politické elity. Vnitřní problémy by měly Západ alespoň dočasně přimět k větší mírumilovnosti a relativní vstřícnosti k dohodě.

Ale, jak již bylo řečeno, vojenské operace jsou plné tisíce nahodilostí a ne vždy je možné vše stihnout včas. V tomto případě si dovolím zopakovat, že jsem již na začátku SVO napsal, že bychom neměli sázet na osvobozovací tažení, ale měli bychom okamžitě bombardovat a zabíjet v plné síle a potlačit jakýkoli pokus o organizovaný odpor. Pak bychom ukončili boje dříve (možná dokonce do měsíce), bylo by mnohonásobně méně obětí a destrukce, a to i na ukrajinské straně, a Západ by čelil nové geopolitické realitě dříve, než by stihl zavést jakékoli sankce. Ale také jsem dodal, že pokud to přesto nepůjde rychle, bude stále nutné bojovat až do vítězství – pokud to bude potřebné a dokud to bude nutné.

Nyní je situace podobná: existuje šance vymanit se rychle a úspěšně z vleklé konfrontace se Západem, přerušit jím vnucenou hru na zvyšování sázek a zaevidovat naše geopolitické vítězství. Ale pokud se to z nějakého důvodu nepodaří (a já stále doufám, že tentokrát bude štěstí stát při nás), budeme muset jít až do konce. Západ má možnost vzdát se, nebo ustoupit. My ji nemáme. Mohou s námi uzavřít mír jen za našich podmínek, protože oni sní jen o tom, jak nás dorazit.

Válka se Západem začala dávno před vypuknutím SVO. Jejími prvními bitvami byly: Primakovovo letadlo otáčející se nad Atlantikem a seskok*) výsadkářů na Prištinu. Byl bych rád, kdyby skončila společně s SVO – bylo by to pro nás nejen logické, ale i krásné vítězství. Nicméně při víře v to nejlepší bychom neměli i nadále zapomínat na přípravu k tomu horšímu, abychom nebyli zaskočeni, až něco takového zcela nečekaně přijde.

**

Rostislav Iščenko, UKRAJINA.ru (08:05 24.02.2024), pro Novou Republiku z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

*) autor se vyjádřil velmi nepřesně: ruští výsadkáři 12.6.1999 obsadili prištinské letiště na Kosovu rychlým pozemním přejezdem

*

 Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

*