Ludvík Vaculík: Proč jsem hlasoval proti vstupu do EU

Zveřejňujeme text na téma vstupu do EU psaný v dubnu 2004 Ludvíkem Vaculíkem pro britský deník The Guardian. Odkazy v textu doplněny redakcí.

Žádost Guardianu o článek o České republice přišla těsně poté, co jsem obdržel dokument, který má absurdní souvislost s naším vstupem do EU. Jde o memorandum, které v srpnu 1940 poslal tehdejší “říšský protektor” v Čechách a na Moravě von Neurath a jeho tajemník KH Frank Adolfu Hitlerovi. Tito pánové předložili Vůdci v určitých ohledech poměrně konkrétní návrh na likvidaci Čechů v “německém prostoru” Čech a Moravy.
Likvidace měla mít tři formy: postupnou germanizaci přizpůsobivých příslušníků národa, přesídlení nepřizpůsobivé části někam na východ a fyzickou likvidaci intelektuální elity, která by mohla být schopna organizovat odpor. Používají se také známé výrazy Endlösung [“konečné řešení”] a Sonderbehandlung [“zvláštní opatření”]. No, nestalo se to a my Češi se někdy divíme překvapení Němců, že po válce, kterou prohráli, došlo téměř k opaku, s výjimkou onoho Sonderbehandlung.

Ta historie se tu připomíná v těchto dnech, těsně před naším vstupem do EU. Dokument mi poslal čtenář mého pravidelného sloupku v Lidových novinách [přední deník s úctyhodnou předválečnou tradicí, pozn. redakce Guardianu], který si přečetl, že jsem v referendu o vstupu ČR do EU hlasoval proti. Tento čtenář se mnou ve svém dopise souhlasí a píše, že odvěký německý plán na likvidaci našeho národa je opět na obzoru, ale bude proveden jinými metodami.

Vznik EU a naše členství v ní je historickou nevyhnutelností: z našeho pohledu je to jakési historické rozuzlení. Po tři století od bitvy na Bílé hoře [v roce 1620, kdy rakouská katolická armáda porazila české protestanty v konfliktu, který se ukázal jako první velký konflikt třicetileté války, pozn. redakce Guardianu] jsme se cítili ohroženi Němci, kteří stále expandovali na východ. V 19. století nás před německým expanzionismem vlastně chránil expanzionismus rakouský. (Ostatně se stalo módou uvádět císařské Rakousko jako předchůdce či prototyp sjednocené Evropy). Romantický pohled na Rakousko-Uhersko však může mít jen ten, kdo nezná některé důležité faktory. V každé české a moravské vesnici stojí pomník padlým, na každém je dlouhý seznam mužů, kteří padli ve válce s Rakouskem, kterou jsme nepotřebovali a nechtěli. To je v dnešní době velmi citlivé téma: války EU v Kosovu a Iráku.

Po probuzení národů v roce 1848, kdy se Evropa bouřila, jsme bojovali s Vídní za správní uspořádání, které by umožnilo Čechům a “českým Němcům” rovnoprávnost. Němci to neustále mařili, i když se po vzniku Československa v roce 1919 stali menšinou. Ve skutečnosti nesou vinu za poválečný komunismus, neboť se postarali o to, aby se o naše osvobození od nacismu postarali Sověti.

Ale vidím, že dopis tohoto čtenáře mohl způsobit, že jsem německou otázku příliš zdůraznil, ačkoli je to pro starší generaci skutečně důležitá otázka. Bezpochyby je nám od nynějška souzeno mít Němce za sousedy a já se ptám, jaký historický úkol bychom si měli vzít na starost nyní, když boj s Němci není už aktuální? Nebo už zmizel? Odpověď závisí na tom, zda bude Evropa německá, nebo Německo evropské – částečně je to odpovědnost Británie, nemyslíte?

Předválečné Československo, jak vzniklo na základě Versailleské a Trianonské smlouvy, se cítilo ohroženo Maďarskem. Snažilo se chránit pomocí Malé Ententy (Benešova deklarace mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií z roku 1920), která nám ani v nejmenším nepomohla, a nevzpomínám si na žádný případ, kdy by taková smlouva o vzájemné pomoci a bezpečnosti fungovala. Členství v EU nám konečně takovou bezpečnost slibuje.

Hlasoval jsem proti vstupu do EU z opatrnostních a estetických důvodů. Mám pocit, že tento projekt se zaměřil na to, aby se stal obřím ekonomickým podnikem. Jeho snaha o kolektivní bezpečnost není motivována ideály nebo morálkou, ale je opatřením na ochranu kapitálu, který je nyní konečně sjednocen. Základním principem je jednotný trh. Je ostatně pozoruhodné, že myšlenka společné Evropy přichází ve chvíli, kdy nám stále více vládnou lidé, které nikdo nevolil. Nepřipadá vám to tak v Británii? Teď, když se majitelé všeho našli a dohodli se, nás národy a státy laskavě berou do společného košíku. Jsou to právě oni, kdo udělají vše pro ochranu a šíření blahobytného způsobu života a filozofie, a to právě ve chvíli, kdy tyto začínají být v různých zemích terčem kritiky. Neslyším, že by bruselské hlásné trouby volaly po zastavení ničení životního prostředí a korupce lidí.

Jinými slovy, EU neprospívá lidské osvětě a rozvoji Evropanů, ale naopak se pro ně stává velkou překážkou. Od nynějška bude vše, o co přemýšliví a zodpovědní lidé usilují, o ten stupeň zakázanější. Ústava a filozofie EU v sobě nezahrnuje výsledky sociální, ekologické a duchovní kritiky. Není zde ani prostor pro vznik sociálních a kulturních hnutí, která by měla naději na úspěch, kdyby vznikla na menším území.

Těchto obav je však na každé ulici jen několik. Většina lidí, zejména mladých, a každý hlupák očekává, že se připojí právě k hojnosti a dekadenci, které jsem popsal. Kdybych si dovolil přát nějaký úkol, který bychom mohli převzít místo našeho soupeření s Němci, bylo by to zpochybnění choroby, kterou Evropa udržuje a podporuje.

26. dubna 2004

– Přeložil Gerald Turner. Ludvík Vaculík je jedním z nejuznávanějších odpůrců komunistického režimu v bývalém Československu. Zákaz jeho psaní v průběhu 70. a 80. let z něj udělal mistra samizdatu, s knihami jako Šálek kávy s mým vyšetřovatelem. A od roku 1989 si plně zachoval kritickou angažovanost vůči novým pořádkům.
Archivováno službou Archive Today zde: https://archive.is/3ZUiS z originálu: https://www.theguardian.com/world/2004/apr/26/eu.politics5

Poznámka redaktora

Text z roku 2004 obsahuje názory, z nichž některé se v pozdějších letech po zkušenosti prožívané reality členství v EU změnily či zmírnily. V roce 2009 už Ludvík Vaculík v rozhovoru sdělil: „Já jsem rád, že EU vznikla a je správné, že tam jsme, protože se ukázalo, že jí můžeme měnit jen zvnitřku, ne zvenčí. Jen prostě jsem si myslel, že ta idea společné Evropy není ve správných rukou. Proto jsem byl proti tomu. Takhle ne! Nějak jinak…“ a „Přál bych si, aby EU měla větší a zřetelnější obranu nezávisle na Americe. Nejsem proti NATO, ale spoléhat na to?“