Zamyšlení Lea K.

Generál ve výslužbě a současný prezident se v novoročním projevu obrátil k mladé generaci:

…„V této chvíli bych se chtěl obrátit k mladým lidem, a to nejen proto, že právě Vás se tak blízko dotkly nedávné tragické události. Uvědomuji si, jak neutěšitelné je pro vás myslet na budoucnost, kde se zdá téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení a ekonomickou samostatnost, na budoucnost ve světe, kde se životní prostředí hroutí. Jak těžké je fungovat pod tlakem digitálního světa, který představuje nekonečný příliv informací, možností, nepřetržitou komunikaci a zároveň nároků, které na vás máme. A jaký dopad mají nejistoty současného i budoucího světa na duševní zdraví některých z vás. Vím, že vaše představa ideálního života a rodiny je jiná než u vašich rodičů. Že vidíte v současném světě nespravedlnosti v rozdělení moci i bohatství. Přesto mám pocit, že vaše hodnoty jsou mnohdy pevnější než ty, se kterými jsme do dospělého života vstupovali my.

Společnost potřebuje vaše nápady, vaši odvahu i vaši aktivitu a schopnost stát si za svým. Mladá generace byla vždy nositelem změny. Proto má cenu, abyste se zajímali o své okolí a snažili se měnit věci k lepšímu. A vím, že mnozí z vás to dělají i přesto, že se setkáváte s nepochopením. A za to si vás vážím.

Budu proto podporovat změny, které obrátí pozornost politiky a společnosti k potížím mladé a nejmladší generace. Jsem připraven takové změny také iniciovat…“

Přestože si pod pojmem projev představuji něco jiného než jsem viděl (a slyšel), nechci kvůli jeho odstrašující formě zahodit obsah. Prezident se rozhodl vyzvat mladou a nejmladší generaci k aktivní účasti na politice (t.j. na správě státu) – a přitom zcela zamlčuje příčiny vážného odcizení občanů od jejich politické reprezentace.

Už rozhodnutí od jaké bodu jeho „projevu“ začít je těžké.

Zdá se téměř nemožné dosáhnout na uspokojivé bydlení…dokud budeme místo o právu občanů na střechu nad hlavou mluvit o tom jak zajistit dostupnou hypotéku, neřešíme žádný problém, ale bavíme se jenom o míře zisku developerů a bank. Kdo jsou ti developeři? Majitelé pozemku, kteří je za výhodných podmínek skoupili, pro spekulaci. Zkráceně můžeme říci – stavební a finanční oligarchie.

Na ekonomickou samostatnost…nemůžeme nikdy dosáhnout budeme-li si navzájem přeprodávat limonádu, jak svého času komentoval společnost služeb Miloš Zeman. Ať nás individualisté přesvědčují jakkoliv (neexistuje nic jako oběd zadarmo), každý jedinec neřeší jenom sebe, ale vždy tak nebo onak ovlivňuje budoucnost společnosti jejíž je členem a ten vztah je oboustranný. Jestliže jsme přesvědčování, že jenom první vyhrává, nakonec jde o to, urvat jakýmkoliv způsobem pozornost publika. Divíme se jakou mentalitu utváří toto prostředí v myslích především mladých lidí? Oni se jenom adaptují do virtuálních světů, které se pro ně stávají tou nejskutečnější realitou. Nikoliv snad proto, že by byli hloupější než starší generace, nýbrž proto, že se narodili a byli odkojeni prostředím, ve kterém předstírání nahradilo zkušenosti. Svůj vlastní život vnímají jako různorodou, víceméně nespojitou sérii představení a vystoupení na prknech tohoto virtuálního divadla. Berou život jako sérii zážitků. Je to proto, že soutěž, kapitalismus, se stal naším matrixem.

Těžké je fungovat pod tlakem digitálního světa…to je jenom prázdná fráze. Digitus je prst (digitalis = náprstník). Digitální svět by tedy měl být tak průhledný, tak snadno spočitatelný jako prsty na ruce. Svět není digitální, ani nikdy nebude, svět jsou jenom množiny protichůdných zájmů a neřekl to ani Zbigniev Brzezinski ani Henry Kissinger, ale už v 19. století Lord Palmerston:

„Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou jen naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.“

Vím, že vaše představa ideálního života a rodiny je jiná než u vašich rodičů. Jak by ne. Už od roku 1999 nevládka Člověk v tísni vymývá dětem hlavu festivalem a od roku 2001 programem Jeden svět na školách (JSNS). Jde o kromobyčejnou faleš kruhů korporátního světa, která pod pláštíkem údajné humanity má sloužit jejich zájmům – vybudovat ideální svět spotřebitelů. A to přesto, že svět obyvatel střední Asie nebo Afriky nás opakovaně a mnohými mrtvými přesvědčoval, že naším světem není. Snad ani nemusím dokládat jako příklad útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, ke kterému došlo 7. ledna 2015 v Paříži. Vyžádal si 12 mrtvých a 10 zraněných. To jsou ty hodnoty o kterých prezident Petr Pavel říká, že jsou mnohdy pevnější než ty, se kterými jsme do dospělého života vstupovali my?

Prázdné fráze, tvrzení, která se nepotkávají s fakty (tím hůř pro fakta), v kterékoliv části projevu. Například o interakci vlády s občany:

Všichni politici jsou ale nakonec odpovědní vám, občanům. A už v tomto roce dostanete možnost v rámci evropských, krajských a senátních voleb dát jasně najevo, co od politiky očekáváte. Je to velká příležitost ovlivnit další směřování naší země i Evropské unie. Nenechte si ji, prosím, ujít.

Populisté a extremisté, kteří lákají na líbivé sliby a nestraní se zneužití či přímo rozdmýchávání našich obav, získávají hlasy snadno. V realitě pak ale problémy pouze prohlubují a své země i jejich lidi vyčerpávají. Naše velké starosti, jako energetická krize, hospodářská stagnace, inflace, bezpečnost nebo ochrana životního prostředí, nezmizí, když zavřeme oči. Naopak. Zvažujme odpovědně, jaká řešení politici předkládají, jestli jsou za nimi realistické plány a ověřitelné výsledky. Jestli umějí najít kompromisy a přinést vizi anebo jen rozdělují, straší a obviňují.

Tak to tvrdí o vládě jež svou politikou přímo vnucuje lidem pocit bezmocnosti, bezvýchodnosti, bezperspektivnosti a současně rozděluje společnost. Dokonalá ilustrace hesla nikdy nenechte pravdu, aby vám zničila dobrý příběh. Kdyby to alespoň byl dobrý příběh. Na jedné straně vyzývá mladé k aktivnímu politickému životu, na druhé straně

… Populisté a extremisté, kteří lákají na líbivé sliby a nestraní se zneužití či přímo rozdmýchávání našich obav, získávají hlasy snadno. V realitě pak ale problémy pouze prohlubují a své země i jejich lidi vyčerpávají. Naše velké starosti, jako energetická krize, hospodářská stagnace, inflace, bezpečnost nebo ochrana životního prostředí, nezmizí, když zavřeme oči…

nepleťte se do vlády, nechte ji pracovat. Máte-li jiný názor – rozdělujete společnost! Vláda řeší zadluženost země ožebračováním už tak chudých lidí, odmítá zdanit oligarchy, vyhlašuje, že je neschopná učinit cokoliv proti drahotě potravin. Nic z toho v Pavlově projevu nebylo. Zřejmě nechtěl nikoho naštvat. Ljuba Hermanová (kdyby žila) by jistě odtušila: „Jó, ten fešák!“

Když jsem letmo prohlížel přehled zpráv na Právě dnes, nerazil jsem na zajímavé vyprávění o tragické události na filosofické fakultě. Děti odjely do školy a já tam stála se studeným kafem před obrazovkou další tři hodiny a nevěřícně zírala v absolutním otupění na něco, co tady ve Státech vidíme skoro běžně.

Že se něco podobného může stát i v mém rodném městě, kde jsme i revoluci v roce 1989 prožili prakticky bez obětí, mi přišlo naprosto neuvěřitelné…vypráví paní Barbara Dillard, češka provdaná do Spojených států v článku pro Info.cz, jak prožila zpravodajství o střelbě. Na přímou otázku co by, podle jejího názoru, mohlo pomoci tomu, aby šílení střelci řešili svou duševní nevyrovnanost jinak než nesmyslným zabíjením druhých se jí však podařilo (alespoň podle mého názoru) narazit na pozoruhodnou stopu:

Přiznám se, že teď úplně nevím. […] Musel by se asi změnit přístup celé společnosti nejen ke zbraním. Teď generalizuji, ale problém je možná také v tom, že se nikdo příliš nepouští do hlubších diskusí s dětmi. A to možná také souvisí s těmi masovými střelbami. Já byla doma zvyklá z rodiny, že se vášnivě diskutovalo o politice, historii, knížkách, a to jak za komunismu, tak po revoluci. To dnes vůbec neexistuje, a možná nejen v Americe. Lidi se neumějí bavit o takových senzitivních věcech. Nebo já mám alespoň ten pocit.

Bavíme se akorát o práci, o penězích, kdo si co koupil, jaký měly děti úžasný recitál ve škole, o počasí. Děti tak nejsou vystaveny žádným příkladům diskuse nebo řešení konfliktu, kdy spolu lidé nesouhlasí, hádají se o tom, ale jsou schopni vést diskusi bez násilí. Strašně bych si přála, abychom byli k sobě a ke svému okolí více ohleduplnější a vlídnější. Nikdy nevíme, čím ten člověk, ať už známý či neznámý, zrovna prochází. 

Obyčejná matka v neformálním rozhovoru, na rozdíl od prezidenta naší země, nachází částečné řešení na první dobrou. Diskusi, starou, dobrou, diskusi, kde se učíme poslouchat oponenta. Falešný obraz, fata morgana vládních stran nás neustále obluzuje hojností v regálech super a hyper marketů jako všudypřítomné hromady zboží, z nichž si vždy můžeme vybrat „něco speciálně jen pro nás (personalizujte si nabídku). Mlčte, máte se nejlépe v celé historii!“ A nespokojenost, protestující hlasy jsou vystavovány jen jako zboží jiného druhu a vystavovány v regálech knihkupectví a kin jako cultural events kdykoli a kdekoli reprodukovatelné.

Nespokojenost dostává své logo, stala se zbožím, s nímž se ve úspěšně obchoduje.

Vzpomínám na kreslený vtípek, kde vedoucí obchodu s knihami křičí na sousedící frontu lidí před vyvařovnou pro chudé: „Nenažranci!“

Bavíme se akorát o práci, o penězích, kdo si co koupil, jaký měly děti úžasný recitál ve škole, o počasí. Děti tak nejsou vystaveny žádným příkladům diskuse nebo řešení konfliktu, kdy spolu lidé nesouhlasí, hádají se o tom, ale jsou schopni vést diskusi bez násilí…říká Barbara Dillard. A víme, že nejúčinnějším výchovným prostředkem je osobní příklad.

Ale vláda a dokonce i „nezávislé“ soudy šíří strach. Příkladem je učitelka Martina Bednářová, která se v zamyšlení nad kritickým uvažováním dětí zeptala:„Co víte o konfliktu Ukrajina Rusko?“ Nebudeme-li děti učit kritickému myšlení – padni komu padni – předpokládáte, že to dětem nějak vleze do hlavy samo? Výjimečným žákům možná. Ostatní mají smůlu?Tedy znovu: Vláda svou politikou vnucuje lidem pocit bezmocnosti, bezvýchodnosti, bezperspektivnosti a současně rozděluje společnost.

A přitom existuje mnoho současných příkladů, které mohou sloužit k diskusi a tříbení názoru. Například krátce před Silvestrem jsem se z příspěvku Zdeňka Hraby (senátor za STAN) na síti X dozvěděl – cituji: „Španělsko pod vedením socialistů a zelených zavře všech 7 bloků jaderných elektráren a k tomu i navíc demontuje 7500 elektráren větrných. Zda to zachrání planetu, nevím, ale stroprocentně je to skvělá cesta, jak vrátit lidstvo zpět do jeskyní. Udělat chybu je lidské, opakovat ale chyby druhých (Německo a jeho fanatické zavírání jaderek) je vrcholem hlouposti…“ Když jsem to nadnesl mé neteři a její dcerce žijícím ve Španělsku, dozvěděl jsem se, že tam je pro většinu inteligence slovo politik synonymem výrazu blb. Stejně jako v Čechách. No, nevím jak ve Španělsku, ale u nás je spíše jiným názvem čachrář, nestydaté vychytralosti a mazanosti skryté v lidovém „vyčuránek.“

Koupil jsem si Velkou knihu manipulativních technik z nakladatelství GRADA. Je to zajímavé čtení, ale manipulativní techniky můžeme rychle identifikovat i v denním tisku. Například článek v Deníku Referendum: Tykačova Slavie? Jen pokračování výprodeje republiky fosilní oligarchii

Jen pokračování výprodeje republiky fosilní oligarchii…Pavel Tykač — podobně jako jeho fosilní dvojče Daniel Křetínský — si skrze lukrativní zakázky na energie nebo energetické dotace podrobuje Českou republiku.

Autorovi článku nepřipadalo slovo oligarcha dost dehonestující a tak přidal na ráznosti a použil adjektivum fosilní. Tak a teď je správně fůj! Fosilní, jako přídavné jméno něčeho odporného přitom ukazuje na sílu fámy, která tvrdí, že člověk může zpětně ovlivnit planetární klima. Je to zvláštní – téměř současný příběh.

Sir Alok Sharma (britský politik) jako předseda klimatické konference v Glasgow byl v závěrečném komuniké nucen ustoupit od požadavku zavázat zúčastněné státy k totálnímu odstoupení od fosilních paliv od roku 2050 vystoupením Andreje Babiše, který vystoupil s nebývale ostrou kritikou prováděcího balíčku Fit for 55.

Na COP 28 v Dubaji se proto přivrženci Green Dealu připravili zvlášť důkladně. A měli proč. Předsedou byl organizačním výborem zvolen Sultan Ahmed al-Džabír, který je ale také generálním ředitelem státní ropné společnosti Spojených arabských emirátů Adnoc. Hrůza!

Před konáním konference měl exkluzivní rozhovor s bývalou Irskou prezidentkou Mary Robinson a všechny vyvedl z míry tvrzením, že neexistuje žádná vědecká studie, která potvrzuje, že ukončení spalování fosilních zdrojů nedovolí překročení hranice 1,5°C globální teploty. Také o dohodě, kterou „musí“ respektovat všechny státy řekl:

„Víte, vůbec co se děje? Prosím, pomozte mi, ukažte mi plán postupného odchodu od fosilních paliv, který umožní udržitelný socioekonomický rozvoj, pokud nechcete vrátit svět zpět do jeskyní. Nemyslím si, že pomůžete vyřešit klimatický problém tím, že budete ukazovat prstem nebo přispívat k polarizaci a rozdělení, ke kterému už ve světě dochází. Ukažte mi řešení. Přestaňte ukazovat prstem. Přestaňte s tím, prosím!“

Musel vystoupit António Guterres generální tajemník OSN, který sice neodpověděl na otázku al-Džabíra, ale majestátem instituce, kterou zastupoval donutil souhlasit s ukončením spalování fosilních zdrojů do roku 2050.

Trochu je mi „šoufl“ bránit Tykače, protože žádný oligarcha mi nepřirostl k srdci a o jejich majetku, který jim dává tu zvláštní moc, mít hlas, který je jakýmsi žolíkem v karetní hře, mám spíše negativní názor. Nicméně při debatě by se neměly používat podpásové metody – i když je to v naší zemi zvykem. Prostě u nás je ekonom Lukáš Kovanda a sociolog Petr Hampl, ale také levicová ekonomka Ilona Švihlíková a kontroverzní sociolog Jan Keller. I to je součástí manipulativních technik.

Poslední příklad je nejhrůznější. Jakkoliv Rusko Ukrajině válku nevyhlásilo, v praxi o válku jde. Cílem války z ruského pohledu je neutrální Ukrajina. Dříve se tomu říkalo finlandizace. Ale nová ukrajinská vojenská strategie je „zabíjet, zabíjet a zabíjet,“ píše vojenský sloupkař Bildu Julian Röpke a potvrzuje ukrajinský deník Страна.ua. Zároveň zde nejsou žádné úkoly k útoku nebo dokonce držení oblastí nepříznivých pro obranu. Podle jeho informací Kyjev odkládá plány na znovudobytí okupovaných území. Noviny s odvoláním na zdroje píší, že novým cílem ukrajinských ozbrojených sil je způsobit nepřátelskému personálu co největší škody. Hlavní prioritou není ani obrana, ale „likvidace co největšího počtu ruských vojáků s minimálními ztrátami vlastních sil.“

Patří tohle ještě do Evropy?

**

Leo K., Kosa Zostra