V této formulaci se odráží celá Ukrajina i se všemi jejími problémy. Politiky, kteří budou pracovat v zájmu lidu, by měl k moci přivést někdo zvenčí. Takto uvažují jak politici, kteří ukrajinský Majdan zorganizovali, tak ti, kteří se mu snažili postavit. Rozdíl je v tom, že jedni se domnívají, že “lidovou moc” by měla na Ukrajině nastolit Amerika, zatímco druzí se domnívají, že by ji mělo nastolit Rusko.
Ještě bych pochopil, když obyčejní lidé obviňují Rusko z toho, že “nepřišlo”, nebo “přišlo pozdě”, nebo “osvobozuje špatně”. Jsou zvyklí na to, že jsou na někom stále závislí, a na to, že na nich nezávisí nic. Proto je pro ně Rusko jako “dobrý car” ze “zlatého věku” – jakási sakrální síla, která je prostě povinna rozehnat mraky, rozsvítit slunce a všem udělat dobře. K tomuto účelu je určeno Bohem a Rusko je v jejich pojetí prozřetelnostní silou – nestvořenou prací jeho obyvatel, ale šťastně mu dodanou Boží Prozřetelností.
Prostým, ubíjeným lidem, kteří jsou neustále konfrontováni se státem jako s nepřátelskou silou a kteří sní o státu spravedlivém, který na ně odněkud sestoupí, lze jejich iluze odpustit. Člověk nemůže vymyslet, natož vytvořit něco, co nikdy neviděl. Pokud nikdy nežili v normálním státě, nedokážou si představit, jak vzniká a funguje, a věří, že je to dar z nebes, a proto je třeba si ho vymodlit.
Z tohoto pohledu je rozdělení ukrajinského obyvatelstva na “svědky Evropy” a na “svědky Ruska” přirozené. Obě “konfese” chtějí totéž – spravedlivý stát, v němž by se jim žilo snadno a pohodlně. Obě se domnívají, že jej nelze vytvořit vlastní prací, ale lze jej získat správnou politickou meditací. Debata mezi nimi se omezuje na to, kterým směrem má člověk nastavit svou tvář při meditaci – na Východ nebo na Západ -, aby dosáhl kýženého “správného státu”.
Své vnitropolitické protivníky nenávidí ze stejného důvodu, jako křesťané ve středověku nenáviděli “schizmatiky” a přitom se vesele navzájem obviňovali ze schizmatu.
V “lidovém” křesťanství ve středověku se zrodila myšlenka, která se později stala jedním z kánonů všech křesťanských nauk. Spočívala v tom, že pokud pronášíte slova modlitby “špatně”, pokud se křižujete “špatně”, pokud se modlíte k „nesprávným“ ikonám nebo …, tedy obecně vzato, pokud se vaše rituály liší od rituálů určitého společenství, přijdete do pekla nejen vy sami, bez ohledu na to, jak vroucně věříte, ale můžete s sebou stáhnout i zbytek společenství.
Je to přibližně stejný způsob, jakým se “frakce” ukrajinských občanů dívají na své “proevropské” nebo “proruské” odpůrce a považují jejich “špatnou” volbu oblasti pro hledání “ideálního státu” za hrozbu schopnou zničit ráj na celé planetě.
Politici, zejména ti s nejméně třicetiletou zkušeností ve státní činnosti, by si však měli uvědomit, že moc se nedává, moc se bere; moc se nepřináší, moc přichází. Přinejmenším by měli „proruští“ ukrajinští politici myslet na příklad svých odpůrců, kteří se také domnívali, že je USA přivedou k moci, dají jim peníze, zajistí investice do ukrajinské ekonomiky, vytvoří pevnou státnost, budou neustále provádět profylaxi a modernizaci ukrajinské státnosti, aby nezastarala a nerozpadla se, a přitom vůbec nebudou zasahovat do jejich korupčních schémat. A měli by pochopit, že tato varianta nefunguje.
USA i Rusko mohou zasahovat do záležitostí sousedních zemí a pomáhat některým politikům dostat se k moci. Ale pomáhat tomu, kdo má šanci dosáhnout téhož i sám, a ne předávat moc nesmyslné loutce. I Zelenského si zvolili Ukrajinci sami a pak si ho Američané zprivatizovali a udělali z něj svou loutku. A udělali to jen proto, že sám Zelenskyj, stejně jako ostatní Ukrajinci, si myslel, že by mu měl někdo nastavit systém vládnutí (protože on sám umí jen křičet z pódia), a o tom, že “dluh se musí i zaplatit”, se dozvěděl až v průběhu kauzy, kdy se ukázalo, že systém sice Američané nastavili, ale ne jeho, nýbrž svého vlastního vládnutí.
Lidstvo se po celou dobu své existence vyvíjí, i jednotlivá lidská bytost se vyvíjí po celý svůj život. Na počátku se naučili někteří primitivní lidé vyrábět nástroje z kamene, pak z mědi a nakonec ze železa. Pokaždé získal majitel know-how civilizační výhodu a ostatní se snažili na něj dotáhnout, aby si osvojili užitečný vynález. Ti, kteří dosáhli podobného pokroku, soutěžili dále v globálním systému. Ti, kteří z nějakého důvodu nebyli schopni inovaci zvládnout, byli odumřelou větví lidského vývoje a postupně zmizeli v temnotách tisíciletí.
Ukrajinští politici jsou právě takovou slepou větví. Spolu s politiky ostatních čtrnácti sovětských republik zdědili po rozpadlém SSSR hotový regulérní stát se vším, co je nezbytné pro jeho normální rozvoj. Navíc z hlediska úrovně příznivých výchozích podmínek byla Ukrajina srovnatelná pouze s Ruskem (počet obyvatel a nerostných surovin je sice menší, ale průmyslová výroba téměř stejná, území kompaktnější, logistické spojení řádově vyšší a klimatické podmínky mnohem lepší) a ostatní postsovětské země daleko předčila.
Nicméně neustálé očekávání, že někdo zvenčí “přivede k moci” ty správné politiky, poskytne jim vše, co potřebují k vytvoření efektivního státu, a pak skromně odejde, vedlo k tomu, že efektivní státnost na Ukrajině nikdy nevznikla (neměl ji kdo dát dohromady) a politici, kteří se neustále rozhlíželi po pomoci zvenčí, nikdy nedokázali smysluplně využít potenciál, který měli v rukou – promrhali ho, rozkradli a zničili, přičemž se stále spoléhali na to, že se nakonec naučí “správným rituálům” a nějaká vnější síla (Rusko, Evropa, USA, Čína) pro ně vytvoří stát.
Bezvýchodná situace ukrajinských politiků a ukrajinské politiky navodila jakýsi cargo kult* – věčné čekání na návrat demiurgů**. Jenže ti měli přinést ne dušené masíčko a halušky pro chudé Papuánce, ale rozvinutou moderní státnost. “Protože my jsme toho opravdu hodni,” tak si Ukrajinci vysvětlovali svá očekávání.
Není divu, že zatímco čekali, všechno se zhroutilo, obyvatelstvo se rozuteklo a země se nejprve ponořila do občanské války v boji o zbytky zdrojů, a když došla ke konci – uzavřela smlouvu s Amerikou, aby bojovala proti Rusku doslova “za hubičku”.
Zdálo by se, že už nemůže být přesvědčivější důkaz toho, že ve prospěch věci je nutné převzít odpovědnost sám za sebe, oslovit lidi, kterým se chystáte vládnout, a nabídnout jim svůj program. Ale to ne, jedna část ukrajinských politiků stále doufá, že USA porazí Rusko za ně a jmenuje je odpovědnými za dělení kořisti. Jiní doslova požadují, aby je vítězné Rusko dosadilo k moci, aby “chránili zájmy lidu”.
A to je nejlepší důkaz toho, že Ukrajina přestane v dohledné době existovat. Nic nepochopili a nic se nenaučili. Chtějí vstoupit do stejné řeky. A myslí si, že mohou jít stejnou cestou, ale nějak jinak. Kdyby se jim podařilo vést obrozenou Ukrajinu, prošli by zmíněnou stejnou cestu opravdu jinak. Oproti roku 1991 je surovinová základna vydrancovaná, obyvatelstvo zmizelo, zájem okolních zemí je vyčerpaný, naučili se totiž Ukrajinu obcházet a ignorovat. Za takových podmínek by se ke katastrofě dostali mnohem rychleji a samotná katastrofa by byla ještě mnohem větší.
Proto je nikdo k moci “nepřivede”. Odumřelá větev patří do muzea, zatímco lidstvo potřebuje rozvoj.
***
*cargo kult je jev, kdy po setkání dvou kultur – vyspělejší a primitivnější – začne primitivnější kultura uctívat tu vyspělejší a napodobovat některé aspekty, které se s ní vážou. Příslušníci cargo kultů jsou přesvědčeni, že průmyslové zboží není vyráběno, ale tvořeno dobrými duchy, kteří je nedopatřením věnovali někomu jinému /v Malajsii např. bělochům/.
** V Platónově Ústavě jsou demiurgové třetí skupinou – vedle filozofů a válečníků – a opatřují pro společnost hmotné statky.
**
Rostislav Iščenko, Ukrajina.ru (14:53 29.01.2024) , z ruštiny pro Novou Republiku přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
