Století válek? Článek první. Dlouhodobým úkolem je přispět k mírovému ústupu Západu z jeho dřívějších hegemonistických pozic

I když černá je, pozemská krev

Slibuje nám, rozněcováním vén,

Ničením všech hranic,

Neslýchané změny,

Nevídané vzpoury…

I.Blok “Odplata”, 1911

Tato prognóza byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem publikoval sérii článků o potřebě obnovit hodnověrnost jaderného zadržování, které zachraňovalo svět po více než půl století.

Mnoho strukturálních faktorů naznačuje extrémně vysokou pravděpodobnost kvalitativního zvýšení úrovně válečného konfliktu, který přivádí svět na pokraj konečné katastrofy, a sám o sobě může nést nevyčíslitelné neštěstí lidstvu a naší zemi. Nechtěl jsem vyděsit už i tak vynervované, kteří ještě nejsou připraveni přijmout novou realitu. Tím spíše, když jsem viděl, jakou hysterii vyvolala moje předchozí série ohledně vegetariánských článků. Ale šídlo v pytli neutajíš a nejprozíravější kolegové začali stále důrazněji psát o pravděpodobnosti sklouznutí k velké válce, navrhovat recepty na její odvrácení a přípravu na ni v případě jejího rozpoutání.  V první řadě je to samozřejmě článek “Velká válka: z minulosti do současnosti” Vasilije Kašina a Andreje Sušencova, připravený na základě zprávy Valdajského klubu a publikovaný koncem roku 2023 v časopise Rusko v globální politice. Mírnějším způsobem jemu vlastním začal stejnou myšlenku realizovat další náš expert na mezinárodní záležitosti Fjodor Lukjanov

Na druhé straně, z amerického “hlubokého státu” také zaznívají varování před vysokou pravděpodobností třetí světové války a úvahy, jak se USA mohou vyhnout porážce, pokud budou muset bojovat na dvou nebo třech frontách (evropské, tichooceánské a blízkovýchodní).

Rozhodl jsem se připojit k této diskusi. Chtěl bych samozřejmě, aby na otázku položenou v nadpisu tohoto článku byla odpověď záporná. Ale k tomu je třeba pochopit příčiny nárůstu konfliktnosti a nabídnout mnohem aktivnější politiku mírového řešení.

Pokusím se v prvním článku nastínit svou vizi výzev. Ve druhém – aktivní způsoby, jak na ně v předstihu reagovat. Myslím, že když vyjmenovávám výzvy, otevírám něco nového. Dohromady však představují více než znepokojivý obraz, který vyžaduje rozhodné kroky.

Hlavní výzvou je vyčerpanost moderního typu hospodaření, kapitalismu, který je založen především na zisku, a kvůli tomu je všemožně podporována nekontrolovatelná spotřeba zboží a služeb, vzestupně nepotřebných pro normální lidský život.  Vlna nesmyslných informací posledních dvou až tří desetiletí je také z této kategorie. Důmyslné přístroje požírají monstrózní množství energie a času, který by lidé mohli využít k produktivní činnosti.  Lidstvo se dostalo do konfliktu s přírodou, začalo ji podkopávat, vlastně samotný základ své existence. I u nás zatím růst blahobytu znamená především růst spotřeby.

Druhá výzva je nejzjevnější. Globální problémy, a sice znečištění životního prostředí, změna klimatu, snížení zásob sladké vody vhodné pro zemědělství, mnoho dalších přírodních zdrojů, které nejsou řešeny, nebo jsou nabízena tzv. “zelená” řešení, která se nejčastěji zaměřují na upevnění nadvlády privilegovaných a bohatých v rámci vlastních společností i na mezinárodní úrovni. Co stojí za neustálými pokusy přenést břemeno boje proti znečištění životního prostředí a emisím CO2 na výrobce, z nichž většina je mimo starý Západ, a ne na spotřebitele právě na něm samotném, kde nadměrná spotřeba nabývá groteskních rysů. 20-30 procent populace soustředěné převážně v Severní Americe, Evropě, Japonsku spotřebuje 70-80 procent zdrojů biosférického původu a rozdíl se jen zvyšuje.

Nemoc konzumu však proniká i do zbytku světa. My sami dosud trpíme okázalou konzumací, tak moderní v devadesátých letech a odcházející (pokud odcházející) velmi pomalu. Odtud rostoucí boj o zdroje, rostoucí vnitřní napětí, včetně kvůli nerovnosti spotřeby, v mnoha zemích a regionech.

Pochopení slepé uličky současného vývojového modelu, ale také neochota a neschopnost se ho vzdát, to je jedním z hlavních důvodů neudržitelného nárůstu nepřátelství vůči Rusku a v o něco menší míře vůči Číně (cena přerušení vztahů s ní je mnohem vyšší).

K odvedení pozornosti od neřešených výzev je potřebný nepřítel.

Sankce se již od poloviny desátých vysvětlovaly potřebou spoutat okovy rozlézající se  Evropskou unii. A nyní je jednou z hlavních “výztuží” Západu.

Nyní se i v Evropě stále více mluví o nutnosti, ne-li potřebě přípravy na světovou válku. Zapomíná se v zápalu historické nepříčetnosti a intelektuálního šílenství na to, že v případě jejího vzniku bude natovská Evropa žít několik dní, ba dokonce hodin. I když, samozřejmě, nedej bože.

Paralelním procesem je růst sociální nerovnosti, výbušný poté, co neúspěch komunistického SSSR pohřbil potřebu sociálního státu. Ve vyspělých západních zemích už půl druhého až dvě desetiletí probíhá redukce střední třídy, která je základem politických demokratických systémů. Jsou stále méně účinné.

Demokracie je jedním z nástrojů, kterými elity a oligarcháty, mající moc a bohatství, řídí komplikované společnosti. Odtud pramení narůstání, nehledě na vřískot o obraně demokracie, autoritářských, a dokonce totalitních tendencí na Západě. Ale nejen tam.

Třetí výzvou je degradace člověka a společnosti, především na relativně vyspělém a bohatém Západě. On se stává (ale nejen on) obětí městské civilizace s jejím relativním pohodlím, ale také odtržením člověka od tradičního životního prostředí, ve kterém se historicky a geneticky zformoval. Narůstá nekonečná spotřeba dat, která jako by měla vést k masovému vzdělání, ale stále více vede k masovému ohlupování, zvyšování možností manipulovat masami nejen ze strany oligarchií, ale i ze strany samotných mas, tedy k ochlokracii na nové úrovni. Navíc oligarchie, které nechtějí sdílet svá privilegia a bohatství, vědomě ohlupují člověka, napomáhají dezintegraci společností a snaží se je zbavit schopnosti odporovat stále nespravedlivějšímu a nebezpečnějšímu řádu pro většinu. A nejenže jsou podporovány, ale již jsou vnucovány protilidské nebo postlidské ideologie, hodnoty a vzorce chování, které popírají přirozené základy lidské morálky a prakticky všechny základní hodnoty.

Informační vlna se přikládá na relativně dobré životní podmínky s absencí hlavních výzev, které poháněly rozvoj lidstva – hladu, strachu z násilné smrti. Obavy se virtualizují.

Vznik klipového vědomí hrozí všeobecnou intelektuální degradací.

U evropských elit už vidíme téměř naprostou ztrátu strategického myšlení, v tradičním meritokratickém smyslu prostě nezůstávají. Před očima se odehrává intelektuální úpadek vládnoucí elity USA – země, která disponuje obrovským vojenským, včetně jaderného, potenciálem. Příklady se množí. Už jsem uváděl jeden z posledních, který mě uvedl do rozpaků. Prezident Biden i jeho ministr zahraničí Blinken tvrdili, že jaderná válka není děsivější než globální oteplování. Tato nemoc však ohrožuje celé lidstvo a vyžaduje důraznou protiakci. Naše myšlení je stále méně adekvátní vůči stále složitějším výzvám. Aby se odvedla pozornost od neřešených problémů a abychom se od nich sami abstrahovali, roztáčí se móda s umělou inteligencí. Při všech jejích možných užitečných aplikacích nevyplní vakuum intelektu, ale, nepochybně, s sebou nese další obrovská nebezpečí. O těch později.

Čtvrtým nejdůležitějším zdrojem už půldruhého desetiletí rostoucího všeobecného napětí je nebývale rychlé přerozdělování sil ze Starého Západu ve prospěch zvedající se Světové většiny.  Pod bývalým světovým systémem se daly do pohybu tektonické desky, začalo globální dlouhodobé geopolitické, geoekonomické, geoideologické zemětřesení. Důvodů je několik.

Za prvé, nejprve SSSR v letech 1950-1960 a poté Rusko, které se po patnáctiletém nezdaru zregenerovalo po pětisetleté nadvládě Evropy-Západu a vyřadilo jeho základ, a sice vojenskou převahu. A opakuji, že na tomto základu byla postavena nadvláda ve světové politice, kultuře, ekonomice, která umožnila prosazovat své zájmy a řády a, hlavně, přečerpávat vojenský vědecký potenciál ve svůj prospěch. Ztráta půltisícileté hegemonie je nejhlubší příčinou zběsilé nenávisti Západu vůči Rusku, snahy o jeho zničení.

Za druhé, chyby samotného Západu, který uvěřil ve své konečné vítězství, uvolnil se a zapomněl na historii, upadl do euforie a jeho myšlení postihla lenost. Začala série férických geopolitických chyb. Nejprve byla arogantně odmítnuta (asi naštěstí pro nás) snaha velké části ruské elity z konce 80. a 90. let o integraci se Západem. Chtěli jednat jako rovný s rovným, odmítli to. Výsledkem je, že z potenciálního partnera, a dokonce i spojence, disponujícího obrovskými přírodními, vojenskými, intelektuálními, menšími, ale přesto významnými výrobními možnostmi, se Rusko stalo protivníkem a stalo se vojensko-strategickým pilířem ne-Západu, který se nejčastěji nazývá Globálním jihem, přesnější název je Světová většina.

Za třetí, když uvěřil v nealternativnost modelu liberálně demokratického globalistického kapitalismu, Západ nejen propásl, ale i podpořil vzestup Číny, protože počítal s tím, že velká civilizační země půjde cestou demokracie, což znamená, že bude hůře ovladatelná a zakotví v plavební dráze Západu. Vzpomínám si na svůj úžas, když jsem viděl, že fantasticky výhodná nabídka ruské elity 90. let byla odmítnuta. Myslel jsem, že se Západ rozhodl Rusko dorazit. Ukázalo se, že je vedla jen směs nadutosti a chamtivosti. Pak už politika vůči Číně takový úžas nevyvolávala. Intelektuální úroveň západních elit byla zjevná.

Za čtvrté, USA vstoupily do série zbytečných konfliktů – Afghánistán, Irák, Sýrie – a ty předvídatelně prohrály tím, že vypustily představu o své vojenské dominanci a biliony investic do sil obecného užití. Bezhlavým opuštěním smlouvy o PRO, možná v naději na obnovení převahy i v oblasti strategických zbraní, Washington oživil v Rusku pud sebezáchovy. Byly zničeny naděje na domluvu po dobrém. Nehledě na chudobu, zahájila Moskva program modernizace strategických sil, který umožnil do konce desátých poprvé v historii nejen vyrovnání, ale i vystoupení, byť jen dočasně, do popředí.

Pátý zdroj růstu napětí ve světovém systému je zmíněná, téměř okamžitá co do historických měřítek, lavinovitá změna poměru světových sil, rychlé snížení schopnosti Západu pumpovat světový vojenský a vědecký potenciál ve svůj prospěch, což vyvolalo jeho zuřivou reakci. V ekonomické sféře to vede ke zničení jím samotným, především Washingtonem, svého kdysi výsadního postavení v ekonomicko-finanční sféře. To se děje prostřednictvím militarizování ekonomických vazeb, a sice použití síly ve snaze zpomalit oslabování svých pozic, poškodit konkurenty. Dále to je vlna sankcí, omezení předávání technologií a high-tech zboží, což přerušuje výrobní řetězce. Rovněž bezostyšné tisknutí dolarů a nyní i eura, zrychlení inflace a růst státního dluhu. Spojené státy ve snaze udržet si pozice podkopávají globalistický systém, který však samy vytvořily, ale který začal dávat téměř stejné příležitosti zvedajícím se, organizovanějším a pracovitějším konkurentům ve Světové většině.  Začala ekonomická deglobalizace, regionalizace, smrskávání se starých institucí globálního řízení ekonomických procesů. Vzájemná závislost, která byla dříve považována za nástroj rozvoje a posílení spolupráce a míru, se stále více stává faktorem zranitelnosti a podkopává svou stabilizační funkci.

Šestá výzva. Západ, který se vrhl do zoufalého protiútoku, především na Rusko, ale i na Čínu, zahájil téměř bezprecedentní, svým rozmachem jako za doby války propagandistickou kampaň, satanizoval konkurenty, zejména Rusko, systematicky přerušoval lidské, kulturní a ekonomické vazby. Vytváří se železná opona čistší než ta předchozí. Vzniká obraz totálního nepřítele. Z naší i čínské strany nemá ideologická válka tak totální a záštiplný charakter. Ale odvetná vlna narůstá. Výsledkem je politicko-psychologická situace, kdy na Západě jsou odlidšťováni Rusové a částečně, ale zatím méně (přerušení vazeb je dražší) Číňané, a my se na Západ díváme se stále opovržlivějším despektem. Odlidšťování prokládá cestu k válce. Zdá se, že na Západě je součástí její přípravy.

Naše odvetná reakce vytváří předpoklady pro nemilosrdný boj.

Sedmá výzva. Posun tektonických desek, vzestup nových zemí a kontinentů, rozmrazování starých konfliktů, které byly potlačeny systémem strukturované konfrontace z dob studené války, nevyhnutelně (pokud tento trend nebude v kontrastu s aktivní politikou míru ze strany nových vůdců) povedou k řadě střetů. Je možný i vznik “mezimperialistických” rozporů nejen mezi starými a novými, ale i mezi novými. První záblesky těchto konfliktů jsou již vidět v Jihočínském moři, mezi Indií a ČLR. Pokud se konflikty rozmnoží, a to je zatím víc jak pravděpodobné, povedou k řetězovým reakcím, které zvyšují hrozbu světové války. Zatím hlavním nebezpečím je zmíněný zuřivý protiútok Západu. Konflikty však mohou nevyhnutelně nastat téměř všude. A to i na periferii Ruska.

Na Blízkém východě předvídatelně vybuchl izraelsko-palestinský konflikt, který hrozí přerůst v široky blízkovýchodní konflikt. Série válek se odehrává v Africe. Drobné konflikty neutuchají na území zpustošeného Afghánistánu, Iráku, Sýrie. Prostě je raději nevnímají na onom Západě, který je stále dominantní v informačním a propagandistickém prostředí. Latinská Amerika, Asie historicky nejsou tak bojechtivé regiony jako Evropa, která je zloduchem většiny válek a dvou světových za jednu generaci. Ale i tam se vedly války, mnohé hranice jsou umělé, vnucené bývalými koloniálními mocnostmi. Nejnázornějším příkladem jsou Indie a Pákistán. Jsou ale desítky příkladů.

Vzhledem k trajektorii vývoje Evropy, která zatím neúprosně směřuje dolů, pokud jde o zpomalení ekonomiky, růst nerovnosti, zhoršování migračních problémů, rostoucí dysfunkci ohledně demokratických politických systémů, morální degradaci, lze s velmi vysokou pravděpodobností očekávat již ve střednědobém horizontu rozštěpení a později rozpad Evropské unie, růst nacionalismu, fašizaci politických systémů. Zatím se objevují prvky liberálního neofašismu, ale už se objevuje i pravicový nacionální fašismus. Subkontinent se bude hnát zpět do obvyklého stavu nestability, a dokonce i zdroje konfliktů. Nevyhnutelný odchod USA, které ztrácejí zájem o stabilitu na subkontinentu, tento trend ještě zhorší. Čekat budeme asi deset let. Rád bych se mýlil. Ale nevypadá to tak.

Osmá výzva. Situaci zhoršuje faktický kolaps mezinárodního řízení nejen v ekonomice, ale i v politice a v oblasti bezpečnosti. Obnovení tvrdé rivality velmocí, zchátralá struktura OSN ji činí stále méně funkční. Bezpečnostní systém v Evropě je rozvrácen expanzí NATO.  Snahy USA a spojenců dát dohromady protičínské bloky v indo-pacifickém regionu, boj o kontrolu nad námořními cestami, zvyšují konfliktní potenciál i tam. Severoatlantická aliance, v minulosti bezpečnostní systém, který hrál do značné míry stabilizační a vyvažovací roli, se proměnila v blok, který provedl sérii agresí a vede válku na Ukrajině. Nové organizace, instituce, trasy, jejichž cílem je mimo jiné zajistit mezinárodní bezpečnost – ŠOS, BRICS, kontinentální Pás a cesta, Severní námořní cesta – zatím jen částečně kompenzují narůstající nedostatek bezpečnostních podpůrných mechanismů. Tento deficit je umocněn rozpadem, především z iniciativy Washingtonu, bývalého systému kontroly zbraní, který hrál omezeně užitečnou roli, pokud jde o prevenci závodů ve zbrojení, ale přesto poskytoval větší transparentnost a předvídatelnost, což znamená, že alespoň trochu snižoval podezíravost a nedůvěru.

Devátá výzva. Ústup Západu, zejména Spojených států, z pozice dominance ve světové kultuře, ekonomice, politice, což je potěšitelné z hlediska objevování nových příležitostí pro jiné země a civilizace, s sebou však přináší i málo příjemná rizika. Tím, že USA ustupují, ztrácejí zájem o udržení stability v mnoha regionech a, naopak, začínají vyvolávat nestabilitu a konflikty. Nejzjevnějším příkladem je Blízký východ poté, co si Američané zajistili relativní energetickou nezávislost. Nelze si představit, že současný palestinsko-izraelský konflikt kolem Gazy je výsledkem jen do očí bijící nekompetentnosti zpravodajských služeb Izraele a USA. Ale i když by tomu tak bylo, je to také známka ztráty zájmu o mírový a stabilní vývoj. Ale hlavní věc je, že Američané, kteří pomalu odcházejí do neoizolacionismu, zůstanou ještě mnoho let v mentálním paradigmatu imperiální nadvlády a budou podněcovat, pokud se jim to dovolí, konflikty v Eurasii. Americká politická třída zůstane ještě minimálně jednu generaci v intelektuálních mezích teorií Mackindera, poháněných krátkodobou geopolitickou dominancí. A v konkrétnějším a aplikovanějším rozměru budou Spojené státy bránit vzestupu nových mocností. Především Číny, ale i Ruska, Indie, Íránu, brzy Turecka, zemí Zálivu. Odtud pramení zatím úspěšné provokování a podněcování válečného konfliktu na Ukrajině, pokusy vtáhnout Čínu do války kolem Tchaj-wanu (zatím neúspěšné) a zesílení čínsko-indické neshody, neustálé dráždění konfliktu téměř na prázdném místě v Jihočínském moři, připumpovávání ve Východočínském moři, systematické torpédování vnitřního korejského sbližování, podněcování ke konfliktům v Zakavkazsku, mezi arabskými zeměmi Zálivu a Íránem (zatím neúspěšné). Lze očekávat snahy o vyvolání konfliktů na společné periferii Ruska a Číny. Nejzjevnějším zranitelným bodem je Kazachstán. Jeden pokus už byl. Podařilo se jej zastavit díky vstupu mírového kontingentu OSKB-Ruska na žádost vedení Kazachstánu. Ale to bude pokračovat, dokud se ve Spojených státech nezmění generace politických elit a zda a kdy se k moci nedostanou méně globalističtí, více národně orientovaní lidé. To však bude trvat minimálně patnáct až dvacet let. I když, přirozeně, je nutno se snažit tento proces stimulovat ve jménu mezinárodního míru, a dokonce i zájmů amerického lidu. Uvědomění si zájmů ale nenastane brzy. A to jen pokud a když se zastaví degradace americké elity a USA utrpí ještě jednu porážku, a sice tentokrát v Evropě kolem Ukrajiny.

V zoufalém boji o zachování světového řádu posledních pěti set a zejména třiceti až čtyřiceti let Spojené státy a jejich satelity, včetně těch nových, které, jak se zdálo, se přimknuly k vítězi, vyvolaly a podněcují válku na Ukrajině. Nejprve doufali, že rozdrtí Rusko. Nyní, když se to nepodařilo, budou konflikt protahovat a doufat, že maximálně vyčerpají, zboří naši zemi – vojensko-politický pilíř Světové většiny, alespoň jí svážou ruce, nenechají ji se rozvíjet, sníží přitažlivost jí nabízených (zatím ne zcela jasně formulovaných, ale zjevných) alternativ k západnímu politickému a ideovému paradigmatu.

Za rok nebo dva je třeba SVO sbalit rozhodujícím vítězstvím. Včetně toho, aby se současná americká a s ní spojené kompradorské elity v Evropě smířily se ztrátou dominance a souhlasily s mnohem skromnější pozici v budoucím světovém systému.

Dlouhodobým, ale již naléhavým úkolem je přispět k mírovému ústupu Západu z jeho dřívějších hegemonistických pozic.

Desátá výzva. Dlouhá desetiletí se relativní mír na planetě udržoval díky strachu z jaderných zbraní. V posledních letech, podle toho jak se “zvykalo” na mír, zmíněná intelektuální degradace, vznik klipového vědomí společností a elit, začal narůstat “strategický parazitismus”. Války, i té jaderné, se přestali bát. Už jsem o tom psal v předchozích článcích. Ale nejsem sám, kdo bije na poplach z tohoto důvodu. Toto téma pravidelně vytyčuje přední ruský zahraničněpolitický myslitel Dmitrij Trenin.

A nakonec jedenáctá a nejzjevnější výzva. Nebo spíše skupina výzev. Roztáčejí se nové kvalitativní, ale i kvantitativní závody ve zbrojení. Strategická stabilita, ukazatel pravděpodobnosti vzniku jaderné války, je podkopávána ze všech stran. Objevují se nebo již existují nové zbraně hromadného ničení, které jsou mimo systémy omezení a zákazů. Jedná se o mnoho druhů biologických zbraní zaměřených jak proti lidem, jednotlivým etnikům, tak i proti zvířatům a rostlinám. Možným cílem těchto zbraní je vyvolat hlad, šířit nemoci lidí, zvířat a rostlin. USA založily síť biolaboratoří po celém světě. A pravděpodobně nejen ony.  Některé druhy biologických zbraní jsou relativně dostupné.

Kromě rozšíření a prudkého nárůstu počtu a doletu raket, jiných zbraní různých tříd, začala revoluce dronů. Jsou relativně levné, ale mohou nést zbraně hromadného ničení. Avšak hlavní problém je, že s masovým šířením, a to již začalo, mohou učinit normální život nesnesitelně nebezpečným. Stírají se hranice mezi válkou a mírem, tato zbraň je ideálním nástrojem pro teroristické útoky, a dokonce i pouhý banditismus. Téměř každý, kdo se nachází v relativně nechráněném prostoru, se stává potenciální obětí zločinců. Rakety, drony, jiné druhy zbraní mohou způsobit obrovské škody na civilní infrastruktuře se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro lidi a země. Vidíme to už kolem konfliktu na Ukrajině.

Vysoce přesné systémy dlouhého dosahu nejaderných zbraní podkopávají strategickou stabilitu “zdola”. Začal fungovat proces (opět z USA) miniaturizace jaderné munice, která ničí strategickou stabilitu “shora”. Je stále více známek přesunu závodů ve zbrojení do vesmíru.

Hypersonika, v níž jsme s čínskými přáteli zatím, díky bohu a našim konstruktérům, lídry, se dříve či později rozšíří. Doba letu do cíle se zkrátí na minimum. Prudce se zvýší strach z úderů na rozhodovací centra, jejichž cílem bude odstranění vedení. Strategická stabilita bude zasažena dalším silným úderem. Veteráni si pamatují, jak jsme panikařili my i natovci ohledně raket SS-20, Pershingů. Teď je situace mnohem horší. Rakety se stále větším doletem a stále nezadržitelnější budou v případě krize ohrožovat nejdůležitější námořní komunikace: Suezský a Panamský průplav, Bab-el-Mandabský, Hormuzský, Singapurský, Malacký průliv.

Již zahájené nekontrolovatelné závody ve zbrojení téměř ve všech směrech mohou vést k tomu, že systémy PRO a PVO budou muset být všude. Samozřejmě, že rakety s dlouhým doletem a vysokou přesností, stejně jako i některé jiné zbraně, mohou bezpečnost i posílit, například definitivně znehodnotit letadlovou flotilu USA, omezit možnosti agresivní politiky, americkou podporu spojenců. Pak se ale i oni vrhnou na jaderné zbraně, což je, ostatně, v případě Korejské republiky a Japonska více než pravděpodobné.

Nakonec, to nejmodernější, ale také reálně nebezpečné.

Umělá inteligence ve vojenské sféře nejen mnohonásobně zvyšuje nebezpečí zbraní, ale také vytváří nová rizika eskalace jakýchkoli lokálních konfliktů.

Stačí, když se zbraně vymknou kontrole lidí, společností, států. Na bojišti už vidíme autonomní druhy zbraní. Toto téma vyžaduje samostatnou hlubokou analýzu. Ve vojensko-strategické oblasti zatím představuje umělá inteligence více nebezpečí. Ale možná, že poskytuje i nové možnosti, jak mu předcházet. Spoléhat se na ni, stejně jako na tradiční cesty a metody, jak reagovat na rostoucí výzvy, je hloupé, dokonce bezohledné.

Je možné dále vyjmenovávat faktory, které činí vojensko-strategickou situaci ve světě předválečnou nebo dokonce válečnou. Svět je na pokraji nebo již za hranicí série katastrof, ne-li totální katastrofy. Situace je krajně, možná bezprecedentně, znepokojující, více než v době Bloka, který předvídal pro naši zemi a svět hrůzyplné 20. století. Ale vyzývám čtenáře, aby nepropadal panice a skleslosti. Recepty existují, některé cesty řešení se již rýsují. O tom bude příští článek.

Vše je v našich rukou, ale je třeba pochopit hloubku, ostrost a bezprecedentnost výzev a přizpůsobit se jim. Nejen reagováním, ale i jednáním v předstihu. Opakuji. Je potřeba nová zahraniční politika, nové priority vnitřního rozvoje země, nové priority pro společnost, pro každého zodpovědného občana Vlasti a světa. O tom, jak to může být, se dočtete v příštím článku.

Sergej Karaganov, globalaffairs, pro Novou Republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

*

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, její akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!

*