Sebedestrukce politických stran

Buddhistická moudrost říká, že co má začátek, má také konec. V tom si jsou všechny entity rovné. Rozdíl je však v tom, co je mezi začátkem a koncem a způsobem zániku. To se týká i politických stran, kterých zvláště v Česku bylo za posledních třicet let požehnaně. Některé byly a již nejsou, jiné ještě jsou a další nepochybně teprve vzniknou.

Co se ale s těmito politickými stranami děje, jak zanikají a jak se proměňují? Zdálo by se, že je to otázka čistě politologická, ovšem po tom, co se z politologů a z politologie stala mainstreamová propaganda vládních politiků a vládních stran, by nebylo šťastné tuto otázku ponechat pouze na politologii. Když chce někdo překrýt, zahladit nějakou velkou lumpárnu, tak řekne, že lidé jsou prostě takoví a nemění se, což samozřejmě není pravda. Mění se v průběhu života, jsou jiní v odlišných kulturách a společnostech. Mění se však nejen člověk, ale mění se také společnost, sociálno – specifický segment skutečnosti.

Tedy mění se člověk a společnost, a to jsou základní stavební kameny politické strany. Jestliže se mění člověk a společnost, nutně se také musí měnit politická strana, podobně jako cestující v autobuse nemůže zůstat na místě, když autobus jede, ale musí jet s autobusem po jeho trase.

Ilustrujme si to na politických reáliích a na všeobecně používaném pojmu slušnost. Slušnost představuje souhrn základních morálních norem, norem sociálního chování a sociálních hodnot.  Zdálo by se, že slušnost je ve společnosti všeobecně používaný pojem a v celé společnosti má tento pojem stejný obsah. Není tomu tak. Tak jako se mění společnost a je strukturovaná, tak se také mění její odraz v řeči a v pojmech. I v jazyce najdeme vývoj a strukturu u jednoho pojmu, v tomto případě u pojmu slušnost. V různých segmentech společnosti najdeme poněkud odlišný obsah pojmu slušnost a také můžeme pozorovat proměnu tohoto pojmu v čase. Vliv na proměnu pojmu slušnost mají takové výroky zaznívající z prostředí elit jako je: „Špinavé peníze neexistují“.

Po tom, co se v médiích provalilo, že J. Farský v období, v němž se nechal zvolit poslancem Poslanecké sněmovny, na podstatnou část odjede na studijní pobyt do USA, v médiích a na sociálních sítích se zvedla vlna odporu a znechucení, které se z J. Farského přelévalo na celou stranu STAN. V televizní debatě místopředsedkyně STAN V. Kovářová ve snaze ochránit STAN, se distancovala od chování J. Farského a prohlásila, že ve STAN jsou slušní lidí. Zanedlouho byl volební sjezd STAN, na němž byl J. Farský zvolen 1. místopředsedou téměř všemi hlasy delegátů. Všichni tito delegáti nepochybně považují J. Farského za slušného a to, jak udělal ze svých voličů hlupáky pro svůj prospěch, odpovídá jejich mafiánskému pojetí slušnosti. Pro mne, a pravděpodobně pro většinu lidí mé generace je takové chování v rozporu se slušností. Logicky z toho vyplývá, že členové a voliči STAN nejsou pro mne slušní lidé a jejich pojetí slušnosti je v rozporu s mým pojetím a s pojetím slušnosti zatím velké části společnosti.

Chceme–li pochopit politickou stranu, musíme analyzovat z čeho – koho se skládá, kdo ji tvoří. Jako je archeologický či paleontologický nález výpovědí o minulosti, každý člověk je podobnou, navíc živou výpovědí o době jeho sociálního zrání, socializace, výpovědí o společenské skutečnosti v době jeho mládí, v němž se sociálně formoval a jeho populační ročníky se měnily v generaci. Máme zde generaci (transformační), která sociálně zrála v „divokých“ devadesátých letech plných korupce, krádeží, vražd a tunelování.

Z výsledků mých sociologických výzkumů vyplývá, že přelomem ve společnosti bylo období kolem roku 2000, kdy se rozlomila mladá generace na část, která převážně vlivem rodiny, byla schopna využít předností tehdejší společnosti a na část, která sklízela pouze negativa a problémy. Zahlcení společnosti kriminalitou, která se propojovala s politikou, působilo na socializaci tehdejší mládeže (transformační generace) ve směru formování mafiánů organizovaného zločinu. Tato generace v současnosti ve středním věku přebírá mocenské pozice ve společnosti a tím také modifikuje společnost (Dozimetr a další kauzy). Typickým reprezentantem této generace jsou V. Rakušan a J. Farský. Vlastně celé straně STAN dominuje tato generace, která postupně nahrazuje a vytlačuje ze společenských pozic předchozí normalizační generaci, převládající v Hnutí ANO. Typickými představiteli normalizační generace jsou A. Babiš, P. Pavel, I. Stříž, J. Baxa. Normalizační generaci charakterizuje pragmatizmus, sociální adaptabilita, oportunizmus, měkčí nástroje moci oproti transformační generaci, které jsou blízké mafiánské a tvrdší instrumenty získávání cílů.

Je zásadní rozpor mezi tím, co politici chtějí a co tvrdí lidem, že chtějí. Většinově jsou politici psychopati a z toho plynou jejich cíle a chování.  Před lidmi musí své skutečné cíle skrývat, chtějí-li, aby je lidé volili. Občas se však politik zachová podle svých skutečných zájmů a ohrozí tím image své politické strany. Učebnicovým příkladem je nedávné chování M. Jurečky a jeho lhaní. A zde nastává dilema pro politickou stranu, jak se zachovat.

Křesťansko demokratická unie – ČSL má za sebou bohatou tradici a od roku 1945 do listopadu 1989 byli její členové ministry všech vlád. V listopadu a po listopadu 1989 byli její čelní představitele agenty STB (Bartončík, Sacher). Po přejmenování se strana chtěla distancovat od své minulosti a současně zachovat kontinuitu. Dilema po selhání politiků řešila KDÚ – ČSL v nedávné minulosti vyvozováním odpovědnosti směrem k politikovi. Po tom, co její předseda C. Svoboda chtěl vysoudit dům po majitelce, která ho odkázala křesťanské charitě, protože majitelce poskytl právní služby, ho strana vypudila z vrcholové funkce. Také na rozdíl od západoevropských státníků Cyril Svoboda podporoval americkou vojenskou agresi v Iráku.  Podobně později vyvrhla M. Kalouska. který si založil vlastní stranu, jejíž vedení odmítá v současnosti jeho kandidaturu v eurovolbách. V minulosti tedy KDÚ-ČSL disponovala „imunitním systémem“, chránícím její pověst, a tedy i pozici ve společnosti a v politickém systému. Zdá se však, že o tento imunitní systém přichází a přechází na mechanizmy, které v Česku přivedly k faktickému zániku několik stran.

V čem spočívá model, který dovádí politické strany k faktickému zániku? Současné politické strany se deklarují jako demokratické a ve svých stanovách mají pravidla demokratického života strany zakotveny. Některé strany se dokonce považují za více demokratické než ty ostatní, a podezřele o sobě říkají demokratické, na rozdíl od druhých, o nichž říkají, že jsou fašistické, nedemokratické či totalitní. Avšak jako celá společenská skutečnost je duální, jedna rovina je proklamována a mediálně a virtuálně konstruována, a druhá je ta skutečná realita, avšak velkou částí společnosti nereflektována, tak obdobně je to s politickými stranami. Jedna dimenze je ta proklamovaně demokratická a druhá dimenze je utajeně, ale reálně nedemokratická. Tato dualita vychází z rozporu mezi deklarovanými zájmy strany a skrytými osobními zájmy jejích funkcionářů. Jak ukázal můj výzkum, do politiky nejdou lidé, kteří chtějí prospět společnosti, ale jedinci, kteří v politice hledají svůj prospěch. Potlačování zájmů politické strany a prosazování osobních zájmů jejích funkcionářů postupně politickou stranu oslabuje a vede k zániku. Po jejím zániku funkcionáři, kteří tento zánik způsobili, přejdou do jiné politickém strany. Někteří přední politici, veřejností a médii adorovaní, obdaření státními vyznamenáními, stihli změnit politickou orientaci a stranu i pětkrát a vždy jim to přineslo osobní a materiální profit (stalinista, reformní komunista, disident, OF, KDÚ-ČSL).

V minulosti měly komunistické strany ve svých stanovách zakotven princip demokratického centralizmu. Současné politické strany samozřejmě tento princip u komunistických stran kritizovaly, ale fakticky jsou tímto principem prorostlé, navíc v té nejpokleslejší podobě. V demokratické straně by moc, rozhodování a volba funkcionářů mělo postupovat od sjezdu či konference k vyšším orgánům. V modelu současné politické strany se postupně určitá skupina, klika zmocní nejvyšších postů a směr rozhodování se otočí. Namísto od sjezdu k vyšším orgánům, vedení diktuje svou vůli nižším orgánům až ke sjezdu a členské základně.

A vzhledem k tomu, jaké osobnosti vstupují do politiky a do politických stran, tak členové se přihrbí, a dělají, co chce vedení. V případě jiného chování by vypadli ze hry a přišli by o šanci, že se v budoucnu dostanou ke korytům, budou adresáti korupce a budou nahrávat zakázky svým firmám. Politická strana se chová ve prospěch svého vedení, v podstatě realizuje osobní zájmy svých vedoucích funkcionářů. Podívejte se, jak jsou na tom finančně funkcionáři po odchodu z funkcí. Kdo viděl pracovat Topolánka, Nečase, Hamáčka, Sobotku, Grosse, Kalouska, Svobodu, Čalfu?  Vedoucí funkcionáři profitují, avšak strana ztrácí, protože rozhodování strany není ve prospěch ani společnosti ani strany.

Také bychom mohli mluvit o dalším typu politické strany, kterou bychom mohly nazvat stranou na jedno použití. Politickým gangsterům má posloužit ke zcela konkrétním cílům. V devadesátých letech šlo především o zmocnění se státního majetků. V tom zvláště vynikala ODA-Občanská demokratická aliance, jejíž exponenti obsadili všechny instituce spojené s převáděním majetku do soukromých rukou. Mezi strany, blízké pojetí stran na jedno použití, jsou např. KDS, US-DU (Unie svobody a Demokratická unie), Věci veřejné, Strana demokratické levice, Strana práv občanů ZEMANOVCI.

Podívejme se na sociální demokracii, která mívala ve volbách přes třicet procent a nyní se její preference plazí kolem tří procent. Co se stalo? Vedení sociální demokracie se dlouhodobě zmocnili bývalí „Mladí sociální demokraté“. Tuto organizaci nejpřesněji vystihuje charakteristika „učiliště mafie“, zásobené transformační generací. První z nich se proslavil Tomáš Teplík, který ukázal české společnosti, co to je přeběhlík. Ač zvolen za sociální demokracii v parlamentu přešel k ODS, za kterou hlasoval a zvrátil tak poměry v poslanecké sněmovně. Pozdější sociálně demokratičtí poslanci a přeběhlíci Melčák a Pohanka umožnili existenci Topolánkovy vlády

Ač ve vnitrostranickém hlasování členové sociální demokracie rozhodli o kandidatuře M. Zemana na funkci prezidenta, mafiánští mladí sociální demokraté ve vedení se spikli a v tajné volbě popřeli rozhodnutí členské základny. Sobotkovo vedení se v předvolební kampani orientovalo na tzv. neoliberály a Pražskou kavárnu a zcela se odklonilo od tradičních voličů. Ve vnitrostranickém boji spustili skandál kolem návštěvy několika funkcionářů u prezidenta M. Zemana. Přitom každý občan má právo navštívit svého prezidenta, navíc bývalého předsedu své strany. Jediná chyba byla, že tuto návštěvu zapírali. Za vlády sociální demokracie na ministerstvu vnitra vzniklo „ministerstvo pravdy“, které posunulo šíření cenzury. Tak bychom mohli pokračovat a každá událost ubrala sociální demokracii na důvěryhodnosti. Při tomto trvalém pádu strany však účastníkům pádu neustále záleželo více na tom zůstat u koryta a chlemtat než se starat o zlepšení politické pozice strany, a uskutečnění volebních slibů voličům. Dokonce když už strana vše prohrála a je mimo politické hřiště, tak pokračuje ve svých praktikách, které ji dovedly na politické smetiště. Při posledním volebním sjezdu kandidovala na předsedkyni nová krev, inteligentní, vzdělaná mladá charismatická politička Jana Turoňová. Zkorumpovaným mafiánům, kteří ještě hrají o zbývající majetek sociální demokracie nestačilo ji vytlačit z voleb, ale pro jistotu ji rovnou vyloučili ze strany. To si přece nemůže dovolovat, chtít kandidovat, když oni ji to nedovolili. Zdůvodnění vyloučení grémiem strany jednoznačně vypovídá o „demokratickém“ charakteru strany „má jiné názory, účast na akcích, které se nelíbí šéfovi strany Michalu Šmardovi“.

O fungování STANU jsem již psal výše. Veškeré kauzy členů vedení strana bagatelizovala v zájmu vedení, které o nich rozhoduje a přiřazuje jim funkce, resp. koryta. Kritizovat člena vedení, který je trestně stíhán, je nebezpečné, protože to může znamenat konec politické kariéry. Při současných vztazích mezi organizovaným zločinem, politiky a orgány činných v trestním řízení je odsouzení málo pravděpodobné.

Vývoj probíhá ve straně KDÚ – ČSL, která v minulosti dokázala odvrhnout funkcionáře, který straně škodil. V současnosti se zdá, že strana je na přelomu. Za situace, kdy její preference se pohybují mezi 2-3 procenty se objevila kauza jejího předsedy poškozující stranu. Ministři KDÚ – ČSL svým politickým působením ve vládě jednoznačně poškozují své tradiční voliče, důchodce, samoživitelky a rodiny s více dětmi. Nyní se však objevila kauza, která nemá objektivní dopad na společnost, avšak znamená velké morální deklasování předsedy M. Jurečky a následně celé strany.

Mejdan ministerstva řízeného M. Jurečkou a za jeho účasti, v době masového vraždění na filozofické fakultě a následně několik vln lhaní M. Jurečky nastolilo otázku jeho důvěryhodnosti a morální akceptovatelnosti. Událost má minimálně dvě roviny, morální, spojenou s empatií a slušností a politickou, nakolik je politicky únosné necitlivé až cynické chování jednoho z nejvyšších ústavních činitelů.

U psychopatických politiků je zcela běžné, že nejsou schopni empatie a jejich mysl je zahlcena jejich egem. Ovšem současně bývají vysoce inteligentní a dovedou si racionálně odvodit, jak se v dané situaci mají chovat. Jejich jednání není autentické, ale je to předstíraná hra. Zde tedy M. Jurečka selhal nejen lidsky a morálně, ale hlavně politicky. Nedokázal si správně vyhodnotit, jak se má chovat. K tomuto selhání nejspíše přispělo, že ač lže v podstatě stále, nikdy nedostal zpětnou vazbu, že je toto lhaní pro něho nevýhodné. Neustále žije v bublině servilních podřízených, kteří mu ustavičně pochlebují. Čím je politik ve vyšší funkci, tím více je jeho ego utvrzováno lživým pochlebováním.

Na masovou mediální a veřejnou kritiku KDÚ – ČSL reagovala podporou svého vrcholového funkcionáře. Lidovci se řídili moudrostí Karla Havlíčka Borovského o vyslovování pravdy.

„Kdo ji řekne dříve než včas,  tomu pravda zlomí vaz.“

Přiřadili se tak k modelu sebedestrukce své strany, tak jako jiné strany předtím. Zvláště při preferencích 2 % tato sebevražda se podobá sebevraždě Hitlera, zastřelil se a pro jistotu se ještě předtím otrávil. Ovšem tlak ze strany společnosti na odchod M. Jurečky sílí, a tak se již i z regionu ozývají hlasy ke svolání sjezdu a někteří ambiciózní funkcionáři si již dodávají odvahy a nesměle říkají, že případně, za určitých okolností by byli ochotni tu funkci předsedy vzít. A ještě jiní tuto odvahu projevují zatím spíše neverbálně, mimikou s obavou, aby se „nevyslovili dříve než včas“. Ovšem měli by si uvědomit, že strana má dvě procenta preferencí a méně než málo času.

V minulosti politické strany buď hájily zájmy lidí práce, to byly levicové strany nebo zájmy lidí kapitálu, to byly pravicové strany. V současnosti každá politická strana tvrdí, že hájí zájmy všech. Ve skutečnosti však sleduje zájmy kapitálu a vedoucích funkcionářů strany. V české společnosti 20 % populace vlastní 81 % majetku. Ovšem i v těchto 20 % populace pokračuje ostrá majetková diferenciace. Jedno procento vlastní 36 %, tedy téměř polovinu z toho co 20 % a 0, 001 %, tedy tisícina procenta populace, 85 nejbohatších Čechů, vlastní 16 %.  Česká společnost se tak řadí, podobně jako ruská, k majetkově nejdiferencovanějším společnostem ve světě. Proč tomu tak je? Pokud se majetek získává podnikáním, tak to trvá déle, než když celkový státní majetek mění vlastnické majitele a velká část je přitom rozkradena.

V současnosti jsou volby drahá záležitost, a to také predestinuje volební výsledky. Formálně, nominálně má bezdomovec z nádraží stejný volební hlas jako Bakala. Avšak reálná politická síla je ve společnosti rozložena přibližně stejně, jako majetek. 2,2 milionu nejchudších vlastní 0,7 % majetku a zhruba tomu odpovídá politická a volební síla. Ti, kteří nechodí k volbám jsou převážně z této sociální vrstvy a ti, kteří z této skupiny volit jdou, jsou nejlépe manipulovatelní. Zkonstruovat v mysli antikomunistického voliče obraz ideálního pohledného prezidenta, komunistického funkcionáře a komunistického rozvědčíka, stojí peníze. Není náhoda, že všechna větší média vlastní kapitál. Volby a z nich odvozená politická moc je především funkcí peněz, což samozřejmě politici současné vládní koalice vědí, a proto tak cynicky ignorují voliče a jejich zájmy. Všechny nástroje moci ve společnosti již ovládl kapitál[1] (vláda, poslanecká sněmovna, senát, Ústavní soud, policie, státní zastupitelství, soudy, armáda, média) a tak může sundat masky, přestat hrát hru na lidská práva, svobodu slova a demokracii a silově prosazovat své zájmy. O tom, že současnou politickou situaci nechápe ani řada opozičních politiků a alternativců svědčí jejich překvapení z rozhodnutí Ústavního soudu v kauze důchodů. Přitom stačila jedna jednoduchá otázka: „Kdo rozhoduje o soudcích Ústavního soudu? Důchodci nebo vládní politici“. Kdo si doposud myslel, že žije v právním státě má nyní důkaz, že tomu tak není a pokud je justice nezávislá, tak je nezávislá na právu.

Rozhodování politických stran v zájmů několika vrcholových funkcionářů a kapitálu, stranu postupně degraduje a destruuje. Po jejím spotřebování a případném zániku začnou s jinou stranou a hra pokračuje.

**

doc. PhDr. Petr Sak, CSc. – autor je vysokoškolský pedagog

[1] Dokonce nadnárodní kapitál dosazuje na Hrad do funkce kancléře prověřeného funkcionáře Aspen institutu. Zřejmě není spokojenost s výkonem Petra Pavla, a tak bude řízen kancléřem, tak jako byl řízen kancléři Václav Havel.