Potlesk na odchodnou

Toto neverbální sdělení vzbudilo odpor v nejvyšších armádních kruzích, protože když Řehka šturmuje do atomové války, nebudou mu jeho podřízení podkopávat vítěznou propagandu nějakým chcimírováním a hotové kalendáře (prý deset tisíc kusů) byly spáleny.

Nevíte, pálili to někde na place? Vysypali kalendáře na hromadu, polili benzínem, zapálili a nechali stát provinilce kolem, aby pěkně viděli, jak dopadnou nevhodné názory? Jásali u toho? Drželi proslov o neochvějných árijských hodnotách? Nebo to udělali někde potichu? Vyvezli kalendáře za někam na cvičiště a udělali si u toho požární cvičení? Nebo to odvezli do oficiální spalovny, aby náhodou neutrpělo naše ovzduší a řádně zaplatili poplatky za emise?

Mezi vojáky mě čte hodně lidí. Nebyl třeba někdo u toho pálení? Nezachránil někdo z popela alespoň ohořelý kousek toho kalendáře? Nabízím lahev mého nejlepšího portského a pozvání na zabijačku pro toho, kdo mi donese kus tohoto kalendáře. Ohořelý, zničený… to je jedno. Rád bych si ho uložil jako memento. Takhle totiž začíná každá totalita. Pálením knih. Pálením názorů. A později i pálením nositelů těchto názorů.

Zpráva o pálení těch kalendářů rychle zapadla. Průserů je tolik, že se o tom mluvilo ani ne půl dne. Pak už nastoupily valorizace důchodů, Vítek Rakušan v Karviné, Šafrovy texty o mrzké lůze, se kterou se nedá jednat (a která by snad ani neměla mít volební právo), pád letadla s ukrajinskými zajatci u Belgorodu, nedostatek munice v Rusku… eh, čo to tárám, nedóstatek munice na Ukrajině, protesty zemědělců všude kolem, kromě České republiky… Mě z toho pálení kalendářů ale hodně mrazilo.

Jestli nás do té války doženou, tak máte krásný milník, kdy začala. Války totiž nikdy nezačínají prvním výstřelem. Začínají mnohem dřív. Začínají dlouhým vytvářením podmínek pro válku. Nejprve bylo nutné v roce 2008 pozvat Ukrajinu a Gruzii do NATO i přes ruské protesty. Na Rusko není třeba brát ohled, každý stát si může dělat co chce… tedy, pokud jste na ruských hranicích. Běda, kdyby Mexiko na svém území povolilo základnu Ruska nebo Číny. To je totiž úplně něco jiného, než základna NATO na Ukrajině.

Mimochodem… nezačala ta debilizace školství u nás právě v roce 2008? K čemu vychovávat inženýry, techniky, soustružníky… k čemu vychovávat chytré a vzdělané lidi, k čemu vychovávat mládež ke kritickému myšlení, když budou dobří maximálně pro umírání v blátě při obsluze nějakého minometu? Nejlepší voják je ten, který nemyslí. Když myslí, tak má tendenci dávat na Telegram videa, jak odmítá splnit rozkaz. To dost kazí morálku a ztěžuje to odvádění dalších branců, kteří hrdinně padnou za NATO a evropské hodnoty.

Uplynulo ani ne dvacet let a pálení mírových kalendářů nikoho nevzrušuje. Především nevzrušuje ty pod třicet, kteří na bojišti ještě něco odbojují, než jim hodí z dronu granát na hlavu. Když Alena Schillerová řekne, že nechce národ připravovat na válku, ale chce žít v míru, nejvíc odsudků se jí dostalo od těch, kteří budou mobilizováni jako první. Koneckonců, šrapnelu je jedno, že roztrhá nějaké nebinární Alžbětko.

Knihy se už přepisují a zakazují. Cenzura jede na plné obrátky. Samozřejmě v zájmu nejvyššího dobra a Vítka Rakušana. Úřady pro kontrolu myšlení už vznikají, neosobní byrokratická mašinérie je zavedena. Mladí tleskají a radují se z toho. Nevědí, že v následujícím kroku jim na rameno pověsí flintu, na hlavu dají blembák a nechají je slavně padnout za vznešený tisíciletý cíl, který všechny jen zbídačí a za pár let se budou všichni snažit, aby se o něm nemluvilo.

Demokracie takhle z dějin odchází vždycky. Za potlesku. V záři hořících knih. Nikomu nechybí. Už aby šla. Potlesk na odchodnou demokracii je zároveň i potleskem na přivítanou válce. Stejně jen překáží a do našich hodnot vnáší defétismus a poraženectví. Sláva hrdinům, sláva jednotnému názoru, sláva vymytým mozkům, sláva stádovitosti, protože ze stáda se snadno udělá vojenský útvar. Když všichni střílí, střílej stejným směrem. K tomu stačí základní škola. Nač dělat rozvoj, nač stavět silnice a elektrárny. Nač stavět domy a továrny… na východní frontě to nikdo nebude potřebovat.

Pálily se kalendáře. Až jednou budeme přemýšlet, jak se to stalo, že válčíme s Ruskem, tak právě takhle se to stalo.

**

Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate

***

Najdete na následujících fotografiích ministryni obrany Janu Černochovou, náčelníka generálního štábu AČR Karla Řehku nebo ředitele Dukly Pavla Bence? Nebo snad ministra vnitra Vítka Rakušana?