O bouřích ve sklenici vody

FB

Falešný post, komentující Jágrovu rezignaci na umístění hráče v týmu Kladna, který předtím hrál v Rusku (což je dnes bráno bezmála jako smrtelné provinění), nadzdvihl opět sítě. Výkřiky, které ve statusech dramaticky hodnotí Jágrovo „selhání“, zklamaně komentují, že se Jágr nechal se „zlomit“ a „selhal“.
Je to směšné.

Společnost, dlouhodobě týraná každodenní válečnou propagandou, zcestným hodnocením ukrajinsko-ruského konfliktu a snahou vytvořit jednotící názor se pomalu dostává do stavu zuřivého vzteku.
Propaganda se marně snaží zakrýt holou skutečnost, že dva roky se o válce na Ukrajině systematicky lže. A že tón veřejné debaty není ničím jiným, než procesem vytváření souhlasu, popsaná Chomskym.
Jemuž společnost vzdoruje jen formou několika desítek a možná i stovek mluvčích, kteří se této agendě vzpírají. Jsme tak opět v situaci, kdy hrajeme odvěkou českou hru na K. H. Borovského, Kryla, Němcovou a „národní hrdiny“.

Majorita sedí u sociálních sítí a od mluvčích se očekává jakýsi vytrvalý a houževnatý odpor a produkci, která vyřeší stav veřejného názoru. Přičemž sebemenší pochybení táž majorita promptně a zklamaně odsoudí. Je to vysloveně hloupé.
Majorita si neuvědomuje základní věc. Nemáme „bojovat proti systému“. Ale normální, standardní cestou demokratických pořádků trvat na svobodě slova a názoru. Mluvit otevřeně. Analyzovat. Stavět se k věcem a událostem objektivně. Mluvit pravdu a totéž očekávat i od ostatních.
Jeden vedle druhého. Každý člověk v tomto státě.

Z minulosti víme, že cesta, kdy národ štká nad Havlíčkem Borovským, kterého odváží rakouská policie do Brixenu, nebo nad Krylem v Rakousku, kterého si potajmu pouštíme z magnetofonových pásků nevede nikam.

Ke svobodě slova se musí stavět celá země. Ne jednotlivci, na něž potom režim rád vyzkouší své postupy a přenese enormní, nesnesitelnou zátěž. Ale všichni. Svoboda slova je v demokracii zákon a základní princip. Ať už si jej různí demiurgové moci pokouší vyložit jakkoliv.

Jágra k jeho kroku údajně donutili fanoušci Kladna. Četl jsem jejich vyjádření. Musím jen zakroutit hlavou.
Klíčem ke konfliktu na Ukrajině je geopolitická praktika dlouhodobého zatlačování Ruska cestou rozeštvávání konfliktů a barevných revolucí na hranicích s Ruskem. Je to politika, kterou Západ provozuje po desítky let. Dnes vidíme, že naprosto selhala. Namísto zatlačování a oslabování Ruska došlo k válce. Rusko neustoupilo v otázce Ukrajiny a Krymu. Jednoduše si nemůže dovolit Ukrajinu s vojenskými základnami NATO na ukrajinském území. A stejně tak nemůže přijít o Sevastopol a přístup k Černému moři. Pro Rusko je to otázka geostrategického ohrožení. Stejně, jako by podobnou variantu nepřipustily Spojené státy v případě Mexika, Kanady, nebo Kuby.

Dnes, má bohužel, geopolitický střet podobu nebezpečné krvavé války, ničící Ukrajinu i Evropu. Na jehož konci je už nyní zničená a na generace zadlužená Ukrajina. Dlouhotrvající a prohlubující se krize v Evropě a ve světě. Inflace, energetická krize, propad ekonomik, růst cen potravin, materiálů a enormní výdaje na zbrojení. Výsledkem je naopak, posilující Rusko. A čilá aktivita, politická a ekonomická, na asijském kontinentu, kdy právě válka na Ukrajině vedla k nastartování ekonomické i vojenské spolupráce, nejen mezi Čínou a Ruskem, ale i mezi státy Středního a Blízkého východu, či BRICS, která povede ke globální asijské vzpouře proti Západu. Stratégové, vycházející z dysfunkčních schémat bipolárního světa a metod zatlačování, mohou nyní jen tiše přihlížet proměně světa.

Propaganda se snažila živit veřejnost nesmysly o ukrajinské ofenzivě a pádu ruského režimu a zároveň, v panice donutit státy k enormním válečným výdajům. Přesto má obrovský dopad. Emoční, informační.

Když si člověk přečte komentáře a diskuze na Novinkách nebo na Seznamu, může jen tiše přihlížet míře indoktrinace a kroutit hlavou.
Z tohoto ranku byl vlastně i post, věnovaný Jágrovi.

Já si Jaromíra Jágra nepřestanu vážit. Za jeho celoživotní práci, postoje a reprezentaci státu i sportu.
Jágrova propírka je jen jedním z dalších podobných událostí. Režim se pomocí signálů a symbolů snaží nastartovat a směřovat agresi. A daří se mu to. U části veřejnosti. Proto ministr vnitra Rakušan vyvěšuje vlajky s Putinem v resyku. Z téhož důvodu rozpoutal Pospíšil nátlak na zrušení koncertu pěvkyně Anny Netrebko a docílil zákazu vystupování. Připomenu hysterii kolem vracení medaile Jarka Nohavici. Jaromír Jágr sám se v minulosti stal terčem veřejné šikany, poté, co se jako světově uznávaný hokejový reprezentant účastnil vládní reprezentace v Číně s prezidentem Milošem Zemanem.

O dění na Ukrajině před konfliktem, během osmi let regulérní občanské války centrálních kyjevských úřadů proti obyvatelům Donbasu a Luhansku, o činnosti polovojenských milic ukrajinských oligarchů, vyzbrojovaných a cvičených specialisty NATO, či SBU, obávané ukrajinské tajné služby, zapojené do ostrakizace obyvatelstva, natož o dění na Majdanu, které odstartovalo bezmála rozpad Ukrajiny a vedlo k odtržení vzbouřených území, obývaných etnickými Rusy,.. tohle všechno lidé neví. Ani v základních obrysech.
Natož, abychom byli objektivní, o násilném účinkování jednotek separatistů proti lidem, kteří proti odtržení Donbasu a Luhansku protestovali. Jako v každém podobném konfliktu se zde děly hrozivé věci.
Ukrajinská válka je klasickým etnickým konfliktem, živeným z obou stran. Kde o demokracii a svobodu jde o ze všeho nejméně.

Pokud lidé neznají veškeré souvislosti tohoto konfliktu, alespoň v rovině moderní historie, není divu, že jedni křičí o fašistickém Russku, vrahu Putinovi a invazi Putlerovských orků a druhá strana se oprávněně ptá, jak se slučuje „ukrajinská demokracie“ se sochami Stepana Bandery a Šuchevyče, masového vraha, odpovědného za děsivé masakry druhé světové války. Či událostí kolem teroru civilních obyvatel, jakým byl masakr v Oděse a dalších hrozivých věcech, které se na Ukrajině děly už před válkou.

Jágr za tohle není zodpovědný.
Přijde mi naprosto zcestné, obviňovat jej z toho, že jako veřejná ikona „podlehl“ nátlaku a „posvětil vládě novou normalizaci.“ Ne.
Problémem je Rakušanova a Fialova normalizace a návrat k atmosféře strachu, autocenzuře a obav o zaměstnání. Nebo problémů v podnikání, v činnosti institucí, úřadů nebo na vysokých školách.

Je to problém této odporné, nedemokratické vlády. Vláda a její vytrvalí poskoci jsou odpovědní za narůstající atmosféru strachu a obav, autocenzury a nesvobodných rozhodnutí, která zahání společnost od demokracie směrem k nové totalitě. Jakési její nové, komfortnější, kapitalistické verzi.

Když se potom objeví ojedinělý hlas ze strany umělců, novinářů, nebo veřejných mluvčích, jak je tomu například v tuto chvíli, u sportovního rybáře Jakuba Vágnera, který v citlivém a velmi slušném vyjádření postoval běžný, patriotický názor a doporučení imigrantům, jak se chovat v této zemi, společnost reaguje dvojím způsobem. Na jedné straně spustí pohaněči vládního diskurzu povyk, že „Vágner šíří nenávist“. Na druhé straně se Jakub Vagner dočkal obrovské odezvy a podpory, měřeno ve statisících lajků od lidí.
Právě příklad Jakuba Vágnera je cenný v jedné věci. A to je signál směrem ke kulturní a společenské veřejnosti. Lidé chtějí mít své oblíbené představitele na své straně. Možná už je nejvyšší čas.

Dodám k tomu ještě jednu věc. Téma, které si Vágner zvolil, je dnes už naprosto zjevné. Je v pořádku být patriotem a je v pořádku od nově příchozích očekávat, že přijmou náš způsob života, naše mravy a naše způsoby a přizpůsobí se prostředí cílového státu. Nikdo nestojí o zvýšenou kriminalitu, problémy, násilí a konflikty. Když ale, přiznejme, razantním způsobem toto téma otevřel před lety Martin Konvička, snesla se na něj smršť ničivých útoků. Kdyby se jej nezastal Miloš Zeman, mohlo být podstatně hůř. Pro mě je hrdinou nikoliv Vágner, ale Konvička, Zeman a další. Proto, že na úskalí imigrace reagovali správně a s předstihem, už před lety.

Co z toho plyne?
K veřejné debatě v demokratickém státě je nutné přistupovat s otevřeným hledím. Slušně, korektně, ale také nebojácně a otevřeně. My jsme po staletí zvyklí šeptat v ústraní a čekat na nějaké spasitele, kteří na sebe navléknou osud místních hrdinů, kteří za nás svedou statečný zápas o naši svobodu.
To není dobrá cesta. Dobrá cesta je, když budeme hrdiny všichni.
Protože pokud mlčíte, dříve nebo později se dostanete do osidel moci sami. A pak budete bojovat osamělý zápas, v němž vám nikdo nepodá ruku. A ještě vás poplivou.
S tímhle je třeba rychle skončit.