Kdy byla svoboda slova?

Zde už přestává mít smysl s premiérem polemizovat. Možná se již jedná o psychiatrickou diagnózu a premiér by měl být zbaven svéprávnosti a podstoupit léčení. Stav svobody slova vymezuje bývalý komunistický vyšetřovatel a vojenský prokurátor, toho času Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který národu sdělil, že kdo nebude vyjadřovat stejné názory jako vláda, bude trestně stíhán a skutečně zhruba se stovkou lidí bylo zahájeno trestné stíhání a další byli vyhozeni ze zaměstnání (Bednářová).

Pikantní je, když se trestné a trestané názory po čase ukáží jako pravdivé a mainstreamové, přičemž jedinci předčasně vyslovující pravdu, ani pravda sama, nejsou rehabilitováni. Covid není umělého původu, kdo bude očkován neonemocní Covidem, nemoc bude mít lehčí průběh, nezemře. Rusko po sankcích ekonomicky zkolabuje, Ukrajina Rusko porazí.  Postižená předčasnost názorů je známa i z minulosti a z jiných zemí. Při emigraci po válce do USA byl J. Voskovec půl roku zadržen v táboře pro emigranty pro „předčasný antinacistický postoj“.

Nejde o to, zda lidé říkají pravdu či lež, ale o to, aby byli poslušní a říkali, co se v tu chvíli požaduje a smí. Část populace je již tak naprogramovaná, že bez problému je schopna proklamovat v minimálním časovém odstupu zcela protikladné názory dle požadavku mainstreamových médií, ale přesněji Velkého bratra. Dokonalosti v tom dosáhla antikomunistická Pražská kavárna, pro které bylo roky hlavním heslem: „Neexistuje bývalý komunista, to je jako bývalý černoch“. Po příslušném pokynu bývalého předsedu organizace KSČ a vyškoleného komunistického rozvědčíka volili dokonce za prezidenta.

Kromě postihů za odlišné názory je mediální a veřejný prostor prosycen cenzurou a jejím následným „sourozencem“ – autocenzurou. Zvláště veřejnoprávní média pouští na obrazovku pouze vyhraněnou skupinu „expertů“, u nichž mají jistotu, že budou memorovat povolené názory. Na tom nic nemění, že občas nechají promluvit někoho s mírně odlišnými názory. Tím si dělají alibi pro vyváženost. Kritika svobody slova se ozývá z alternativních webů a z alternativních médii, od tzv. alternativců. Explicitně nebo ze souvislostí vyplývá, že dle názorů většiny alternativců likvidace svobody slova ve společnosti nastala teprve s nástupem vlády pětikoalice. Je tomu skutečně tak, byla dříve v Česku svoboda slova?

Zvláště devadesátá léta se těší velké zpětné pozornosti, přičemž existuje několik pohledů na toto období. Jeden pohled charakterizuje devadesátá léta jako divoká, což souvisí s vraždami, tunelováním, rozkrádáním, loupežemi, korupcí a vydíráním. Během devadesátých let jsme se „protransformovali“ do situace, kterou prof. M. Zelený charakterizuje jako absenci české ekonomiky, všechny velké korporace sídlí v zahraničí, a doc. Švihlíková jako koloniální ekonomiku.

Druhý pohled vidí devadesátá léta jako idylu. Tehdy byla svoboda, svoboda slova a demokracie. Bylo tomu skutečně tak, byla svoboda a svoboda slova a v čem se vztah svobody slova a společnosti odlišoval? Prorostlá politická a ekonomická mafie potřebovala k rozkradení státního majetku chaos. Proto mimo jiné byla rozložena policie, slušní policisté byli z intervencí politiků do vyšetřování a trestního konání v depresi, a kolem dvaceti tisíc zločinců dostalo amnestii. Známý je výrok tehdejšího ministra, který prohlásil, že by se mělo zhasnout a každý by si nakradl.

V devadesátých letech se česká společnost odlišovala od té současné více než si myslíme, a proto i vztah mezi svobodou slova a společností byl jiný. V devadesátých letech společnost žila v mýtu sametové revoluce a současnou společnost vnímala jako důsledek svých společenských a politických aktivit. Proto většina společnosti zastávala mainstreamové názory. Václav Havel a Václav Klaus byli bozi, k nímž se lidé upínali a kteří formovali jejich vědomí, názory a postoje. K ekonomické transformaci nebyla žádná diskuse, existoval jediný názor a diskuse byla možná pouze k tempu této transformace. Výjimkou byl ekonom prof. Milan Zelený, který však měl jako emigrant a zahraniční profesor silnější postavení.

Opoziční kritické názory se daly v devadesátých očekávat především od členů komunistické strany, protože probíhající společenské procesy destruovaly komunistickou stranou čtyřicet let budovanou společenskou realitu. Bylo to skutečně tak? Členy komunistické strany můžeme podle chování v devadesátých letech rozdělit do několika skupin, které však nemají ostré hranice a dochází k jejich prolínání. První skupina byla šikanována, vyhazována ze zaměstnání, procházela různými prověrkami, mediálními štvanicemi a byla pod veřejným a společenským tlakem. Této skupině šlo o přežití a na kritické a na alternativní názory neměla pozici, ani chuť. V této skupině byla také řada sebevražd. Pro tuto skupinu byla svoboda slova zbytečná.

Další skupina zůstala v KSČ (KSČM) a dělala místní a regionální politiku a byla většinou konformní vůči mýtu sametové revoluce. Za tímto přístupem byla ještě živá reflexe chyb a zločinů komunistické strany, jak ve společnosti, tak i v samotné komunistické straně.  Pokud byla tato skupina kritická, tak kritika nebyla radikální a nevyžadovala cenzuru.

Třetí skupina se vyhnula pronásledování, ale neměla chuť zveřejňovat a prosazovat nějaké názory a do značné míry její členové byli znechuceni a politicky a ideologicky byla pasivní. Odešli jak z komunistické strany, tak z politiky. Tedy ani tato skupina nepotřebovala svobodu slova.

Čtvrtá skupina již dělala kariéru v jiných stranách a kariéra se dělá v rámci konformity a loajality k moci. Z této skupiny nikdy nezazněl názor, který byl již mnohokrát nebyl bezpečně vysloven, a tudíž nepředstavoval žádné kariérní riziko. Takže ani tato skupina nepotřebovala pro své názory svobodu slova.

Pátá skupina se soustředila na získání majetku všemi prostředky, tehdy legálními i nelegálními a spíše než cokoliv jiného představovali její členové mafii organizovaného zločinu a nejsilněji vyjadřovali proměnu hodnotového systému společnosti. Samozřejmě, že v této skupině nebyli pouze komunisté, ale i antikomunisté, reemigranti a disidenti.

Tuto proměnu hodnotového systému společnosti jsem exaktně změřil na generačně odlišných skupinách mládeže. Mládež je nejsensitivnější složka společnosti, a proto nejcitlivěji a nejrychleji reaguje na změny ve společnosti. Při srovnání výsledků výzkumu hodnotové orientace mládeže v osmdesátých a v devadesátých letech nejsilnější změna byla u hodnoty majetek. Tato změna nevypovídá pouze o změně hodnoty u mládeže, ale i u celé společnosti. Současně se však nezměnila hodnota platu, což odpovídalo tehdejší společenské atmosféře. Je třeba zbohatnout, ale prací a platem se nezbohatne.

Tato pátá skupina byla extrémně spojena s hodnotou majetku a ideje, názory a duchovní hodnoty je naprosto nezajímaly. Potřebovali svobodu pro své podnikatelské aktivity, ne však svobodu slova. Tuto svobodu chápali velmi široce, svobodu neomezovanou právními normami. Proto charakter devadesátých let jako svobodných znamená i svobodu pro kriminální aktivity. Zajímavé je, že hodnotová orientace podnikatelů byla blízká hodnotové orientaci mladistvých delikventů, zavřených ve Všehrdech a v Opavě.

Samozřejmě, že mohli být ve společnosti i další potenciální nositelé alternativních názorů. Disidenti a chartisté byli fascinování Václavem Havlem a těm několika málo slušným trvalo nějakou dobu, než prozřeli ze zkonstruované imprintované iluze a pochopili katastrofální společenskou skutečnost.

Oproti současnosti byla však také zcela jiná publikační situace. Nebyl internet, noviny a časopisy byly zprivatizovány. Poučná je historie komunistických novin Mladá fronta, které si zprivatizovaly komunisté z redakce, a vytvořili z nich nejvíce antikomunistické noviny a jejich jednatelem se stal tajemník MV KSČ z listopadu 1989. Po čase noviny prodali německému vlastníkovi. O tehdejších poměrech v novinách a svobodě slova vypovídá příběh jednoho článku. Mladá fronta udělala po telefonu rozhovor s Janem Kavanem, ministrem zahraničí a předsedou Valného shromáždění OSN. Obsah článku byl zcela jiný než obsah poskytnutého rozhovoru. Reakci – opravu Jana Kavana odmítl šéfredaktor uveřejnit.

Většinu novin převzal zahraniční kapitál, především německý. Nenápadně se do české společnosti šířil pohled sudetských Němců na 2. světovou válku a podobná témata. Do takto mediálně vytunelovaného prostředí pak již mohli politicky vstupovat politici jako D. Herman, P. Bělobrádek, P. Fiala.

Nyní již můžeme popsat vztah společnosti a svobody slova. Alternativních názorů, ale i možností je publikovat bylo málo, a tudíž situace prvoplánově vypadá, že byla naprostá svoboda slova. Nebyla, což se ukázalo, pokud se vyskytl názor, který vadil. Miroslav Dolejší politický vězeň, který strávil v uranových dolech dvacet let, napsal alternativní „Analýzu 17. listopadu“. Vypukla na něj štvanice, i když statut politického vězně ho částečně chránil. Tehdy působilo ještě poněkud nevkusně, když v atmosféře antikomunizmu stalinisté, kteří v padesátých letech vyhazovali studenty a učitele z vysokých škol, útočili na politického vězně. Bratr Miroslava Dolejšího, ředitel zdravotní školy na Kladně, který se bratra zastal, byl vyhozen nejen z funkce ředitele, ale i ze zaměstnání. Situaci se svobodou slova bych přirovnal k vyvolávání fotografií. Po vložení do vývojky se objeví fotografie. Zde byla vývojka (nesvoboda slova), ale bylo málo fotografií, které by tuto nesvobodu ukázaly.

Jak se scénář listopadového převratu[1] promítal do reality a stával se společenskou skutečností v podobě korupcí, tunelování, rozkrádání, destrukce, likvidace české ekonomiky, začali se postupně objevovat jedinci, kteří se na rozkrádání nepodíleli a byli schopni skutečnost vnímat a kritizovat.

Od počátku tisíciletí probíhá několik společenských procesů, které modifikují sociálno, svobodu slova a jejich propojení. Postupně se mění demograficky populace, přičemž každý populační ročník a jejich úhrn v generaci jsou nositelé specifického sociálna jako důsledek zkušeností z prožitého života v určité fázi vývoje společnosti a všech forem vzdělání, kultivace a socializace. Starší generace kontinuálně odcházejí a tím se ve společnosti ředí dovednosti, znalosti, postoje, hodnoty a zkušenosti této generace.

Naopak do populace a společnosti „přitékají“ nové populační ročníky, které mají pouze dětskou nebo vůbec žádnou zkušenost z předlistopadové společnosti. Sociálně zráli v devadesátých let, kdy prudce vzrostla dětská kriminalita, alkoholizmus mladistvých a jako nový fenomén se masově rozšířila konzumace drog, nejdříve u mladistvých a ke konci devadesátých let i u dětské populace. V devadesátých letech byla mládež, která jako děti v osmdesátých letech v kroužcích Atari a v podobných zařízeních získávaly počítačové dovednosti, nositelem komputerizace společnosti. Zde je zdroj a počátek trendu, který je spojen i s následnými generacemi mládeže, únik z reality do změněného stavu vědomí pomocí drog nebo do virtuální reality pomocí počítače. Tento trend dále prohloubil COVID s vynucenými lockdowny.

Předlistopadové generace věděly, že žijí ve společnosti, kde není svoboda slova, přičemž svoboda slova pro ně byla hodnotou a byla pro ně spojena s tolerancí vůči jiným názorům, vyjádřeno Voltairem: „Nesouhlasím s Vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl vyslovovat“.

Zcela jiná situace je u současné mladé a střední generace, které si myslí, že žijí ve společnosti, v níž svoboda slova je. Myslí si to, protože jim to řekl Velký bratr a oni samy říkají pouze to, co se říká a co je v České televizi, tudíž nikdy se svým názorem nenarazí, a tak na vlastní kůži nepoznají, že svoboda slova není. Nejenže se ztotožňují s těmi správnými názory, ale jsou zcela netolerantní k jiným alternativním názorům. Zvláště řada mladých novinářů, elfové a další, hlídači správných názorů a dezinformací ve své fanatické nenávisti k jiným názorům si nezadají s hitlerjugend či s Rudými gardami Mao Ce-tunga. Pro ně svoboda slova je svoboda mít ten správný, to znamená jejich názor, vše ostatní je desinformace a hoax. U těchto generací se ztratila schopnost s druhým názorem polemizovat, argumenty zpochybňovat jeho pravdivost, případně docházet k novému názoru jako výsledek diskuse. Jedinci, kteří se tomuto trendu vymykají jsou v generaci marginální.

Totalitní moc dělá vše pro to, aby takový přístup ke svobodě slova udržela a prohloubila. Dnes již existuje segment v akademické sféře, v němž prostituující se akademici za tučné granty v různých vysokoškolských a výzkumných institucích dodávají teoriím o desinformacích a regulovaných informacích zdání vědecké věrohodnosti. Snaží se vytvořit kvadraturu kruhu, dokázat, že ve společnosti je nutné trestně stíhat alternativní názory, aby byla obhájena svoboda slova.

Ze společnosti odcházejí generace s určitou vzdělaností, kulturou a sociabilitou a jsou nahrazovány novými generacemi, které procházejí vzdělávacím systémem, který je soustavně znehodnocován od základní až po vysoké školy. To se samozřejmě projevuje i na výsledku vzdělávacího procesu, na vzdělanostní úrovni mladé a střední generace. Nejde pouze o znalosti, tyto neznalosti jsou bagatelizovány tvrzením, že jsou proti memorování. Více jde o neschopnost kritické analýzy, vyhledávání potřebných informací, práci s fakty a s informacemi, o nízkou úroveň logiky v jejich mluvené i psané řeči. Týká se to celé generace, ale nejvíce se to projevuje u mladých novinářů. Články novinářů mladé a střední generace, když odhlédnu od názorů, postojů a hodnot, charakterizuje, že nejsou postaveny na faktech, argumentech a kritické analýze.

Když mne zaujme článek mimořádnou hloupostí a podívám se na internetu na autora, vždy se jedná o mladého autora. Vnímám silnou korelaci mezi věkem autora a hloupostí článku. Na kvalitní článek autora mladšího než 55 let narazím jen zcela výjimečně. Tragédií je, že např. redaktoři v České televizi jsou vnořeni do publicistiky této kvality a ta se jim stala normou. Nemají mezi sebou staršího vynikajícího publicistu, který by jim byl vzorem a táhnul je za sebou, jak je to běžné v normálním mediálním prostředí. Zvláště v šedesátých letech bylo takových publicistických osobností celá řada. Současná mediální patologie produkuje nekvalitu v dalších a dalších generacích.

Brilantní články naopak čtu od autorů více než starých, Zdeněk Zbořil, který má blíže k devadesátce než osmdesátce, nedávno ve věku 95 let zemřelá Stanislava Kučerová, která až do své smrti publikovala vynikající články, Marie Neudorfová publikující ve věku 83 let, ve věku 96 stále publikující Mojmír Grygar.

Stávající politická moc, jejíž působení je v disonanci se zájmy českého národa a lidí, již nevystačí s měkkými nástroji ovládání lidí a přechází k tvrdým nástrojům, které jsou v rozporu s lidskými právy obsaženými v ústavě. K tomu zneužívá justici. Aktuálním   příkladem brutálního zneužití justice je rozsudek krajského soudu z 10. 1. 2024, kdy Mgr. Zdeněk Milata byl odsouzen za sdílení kresleného videa na sociální síti. Radost může mít premiér Petr Fiala, protože na počátku této kauzy bylo udání, zcela dle požadavku premiéra na chování lidí. Ovšem těžko určit nakolik byl udavač ovlivněn premiérem, protože udavači existovali za německého protektorátu, v padesátých letech i před touto vládou. Já sám mám s udávačstvím své zkušenosti[2].

Předsedou senátu, který vynesl rozsudek byl Mgr. Roman Lada. Osobou soudce je kauza závažnější, protože R.L. je prvním viceprezidentem Soudcovské unie ČR což znamená, že do určité míry soudce takovéhoto právního a mravního vědomí a úrovně je soudcovskou normou. Je příslušníkem normalizační generace, což je generace, která ve věku mládeže sociálně zrála v normalizaci. Tuto generaci charakterizuje pragmatizmus, sociální adaptabilita a potlačené mravní vědomí. Typickými představiteli této generace jsou Petr Pavel a Petr Kolář. Výpovědí o osobnosti Mgr. R. Lady je konfrontace několika faktů. Dle dalších aktivit a funkce je evidentní, že R.L. je kariérně ambiciózní, ale přitom do svých 58 let nebyl schopen získat akademický titul JUDr., přesto je kariérně úspěšný.

Současnost charakterizuje zapojení justice do potlačení svobody slova. Soudci, povětšinou členové normalizační generace, si nepřiznávají, že může nastat situace, kdy se nebudou moci skrýt za anonymní rozhodnutí soudu, ale budou volání k osobní odpovědnosti za potlačování lidských práv. Aktéři politických procesů z padesátých let si také mysleli, že jsou navěky beztrestní, ale spravedlnost je postihla již v roce 1968.

Zatím můžeme vyhlásit soutěž o Urválka 21. století, a tak osvěcovat příšeří současné justice.

Sociálno, sociální skutečnost stejně jako svoboda slova nejsou konstanty, ale dynamické kategorie, které se současně vzájemně ovlivňují. Kvalita sociálna a každá jeho změna poněkud zabarvuje „svobodu slova“.

 Docházím k závěru, že svoboda slova v Československu a v Česku od roku 1948 do současnosti nikdy neexistovala. Snad s výjimkou roku 1968 a několika týdnů na konci roku 1989. Tehdy však lidem svoboda slova byla k ničemu, protože žili falešnou realitou.

 [1] Viz studii Sak, P. Analýza 17.11.1989; mýtus a realita.

[2] Viz článek Sak, P. Udávačství a zákaz myslet.