Diskusní večer o mládeži, školství a vzdělávání s poslancem Zdeňkem Kettnerem a PhDr. Jiřím Kučírkem

Jak je to s emoční stabilitou dnešní mládeže – proměňují se jen prostředky komunikace, ale jádro zůstává? O takových otázkách diskutoval 5. února v debatě pořádané Institutem svobody a demokracie ve Vinotéce 2Deci na Vinohradech PhDr. Jiří Kučírek, Ph.D., psycholog a pedagog, a Mgr. Zdenkem Kettnerem, poslancem za hnutí SPD.

Mládeži bývá odjakživa spíláno, že to s ní jde z kopce. Už antický filozof Sokrates kritizoval mládež, že „miluje přepych, nemá správné chování, neuznává úctu před stářím; děti odmlouvají, srkají při jídle a tyranizují své učitele”. Téměř jako bychom slyšeli některého z dnešních kantorů. Jak tato slova působí na letitého středoškolského učitele, Zdeňka Kettnera a jak naopak na člověka, který má za sebou dlouhou dráhu psychologa, psychoterapeuta a vysokoškolského pedagoga?, uvedl debatu moderátor prof. Ivo Budil. První otázka se pak týkala dnešní mládeže, v čem je jiná, v čem se proměňuje její vnímání světa.

Nutno dodat, že Filozof Sokrates byl nakonec – nejenom za tato svá slova – odsouzen k trestu smrti, nápojem z bolehlavu a jedním z prohřešku bylo údajné kažení mládeže. Přesto se ale kritika mládeže nesla celým antickým věkem (Hesiodos, Seneca) a i v současnosti našim antickým předchůdcům zdatně sekundujeme. Jiní, například Franz Kafka naopak mládež obdivují pro nespoutanost ducha a mysli, schopnosti obdivovat krásu („Mládež je šťastná, protože je schopná vidět krásu. Každý, kdo si udržuje schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.“),

„Ruka je prodloužený mozek, pohlazení, dotyk, povzbuzení,“ řekl pedagog Jiří Kučírek v rámci diskuse. Pokud je milující ruka mámy či táty či kohokoliv blízkého nahrazena strojem, tabletem, počítačem, z děcka vyroste zraněný člověk, který v běžném životě obvykle selhává. A od onoho dětského „zranění“ se pak odvíjí i celý současný stav školství a vzdělávání vůbec. Kdysi

jsme byli jedním z nejvzdělanějších národů na světě, kam se to všechno vytratilo? Možná však máme dostatek kvality v jiných pro praktický život potřebných profesích. Ale kdepak. „Učňovské školství prakticky neexistuje,“ konstatoval poslanec Zdeněk Kettner. „Je to tragédie, nějak není třeba nic umět.“

Víc umět znamená taky více vědět. A toho se lidé dneska i bojí. Vše směřuje k prostému průměru. Ke všemu ještě nový fakt pedagogický objev; žádné známky ve škole, trojky, čtyřky – nestrašte děti – stačit bude milé a chválivé slovní hodnocení na půl stránky. Hlavně aby se neublížilo. A tak s příjemnými slůvky na papíře zvaném pořad ještě „vysvědčení“ bude vpuštěn do světa, mezi tygry podnikání a lovce všech možných kšeftů plachý a nepraktický teenager. Život je pro něj hned od počátku děsivý stres. Jak může obstát? Možná i to je záměr, aby neobstál. Prostě aby nepřekážel. Velké kšefty už jsou přece dávno rozděleny. A noví podílníci, inkasisté dividend, nejsou vůbec třeba.

Kredit pracovního fachmana a mistra svého oboru je nahrazen touhou tak nějak procházet životem, s minimem stresu a s fakt zbytným titulem bakalář ve studijním oboru „120 pohlaví“ z divné soukromé vysoké školy. A za něj pak průměrný plat z neziskovky, co umí nějaké ty finance vytahat od státu, dobrotivých firem a samozřejmě z Evropské unie, zaznělo v debatě od poslance Kettnera.

Hlavně nepřekážet. Velké kšefty už jsou rozděleny.

Oba diskutující, pánové Kučírek a Kettner, se dále shodli na tom, že autorita starší generace je „vepsí,“ letitý zvyk, že seniorům bylo pozorně nasloucháno, jako autoritám praktického života, zvolna mizí.

A učitel dnes? To je vesměs nesamostatný slouha systému, co se bojí cokoliv kritického říct nahlas, se strachem, aby nepřišel o práci. Plat pedagoga je dnes i stabilní a celkem slušný, tak proč o něj přijít hlasitou veřejnou úvahou o válce či míru na Ukrajině, postěžoval si letitý středoškolský kantor, Zdeněk Kettner.

Mladá generace o slova moudrých-starších vlastně ani moc nestojí.

Naslouchají jen „svým;“ autority jsou pro ně youtubeři, blýskavé módní celebritky a pokryteční komedianti, vydělávající sice miliony, díky hlouposti nás, co jsme to připustili, ale bez praktických životních zkušeností, doplnil Jiří Kučírek.

Bez onoho dotyku rukou. Ovšem s radami, jak užívat, jak pařit, jak lehce klouzat žitím, s reklamou na gumové bonbony či kola-loku za zády.

Kolik berou youtubeři za reklamu a propagaci té či oné sladkosti, či čehokoliv jiného? Kdo to ví. Berou snad tolik, jako špičkové fotbalové mužstvo Real Madrid? Nebo jako tým české univerzity, pracující za běžný tabulkový plat, co je blízko objevu léku na rakovinu, a prosí o finanční podporu a všichni na ně kašlou? Marketing už přece sponzorské dary dávno rozdělil.

A zatím youtubeři, za svůj dekadentní byznys, zle ovlivňující životy svých vrstevníků, jsou už i nominováni na státní vyznamenání. A co k tomu stačí. Třeba jen se ukázat v České televizi – v bulvární taneční kaskádě „Stardance.“

Jak je to všechno povrchní. Ovšem, dnes reálný život. Změna je ale třeba. Přijde zdola, od nás, rodičů, prarodičů – nebo se sebere alespoň malá skupina zdravých a sebevědomých mladých? Kdo to dnes ví…

***

Josef Nerušil, Institut svobody a přímé demokracie

Video: https://www.youtube.com/embed/Ymmt61M_qmM?si=c8jBnZwm7TKCEYNK