Atrapa Mariánského sloupu už má tři anděly. Zatím jsou přikurtováni bez křídel, aby nemohli pláchnout, než dorazí čtvrtý

Osudová prohra stavovských vojsk 8. listopadu 1620 na Bílé hoře nadchla vítěze natolik, že hnali na porážku celý národ. Nejdřív se stínalo a věšelo a potom kradlo. O statky protestantských rodů vyštvaných do vyhnanství se podělili katolíci z řad domácí i cizí šlechty a samozřejmě církev svatá. Země království českého připadly jako dědičné léno Habsburkům, kteří okamžitě zrušili náboženskou svobodu. Na převýchovu zbylých „kacířů“ byly přizvány houfy školitelů, především Tovaryšstvo Ježíšovo, které se zaměřilo hlavně na mladé lidi, podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti. Nastolený totalitní režim, praktikující sepětí trůnu a kříže, postavil na náměstí poblíž popraviště stavovské elity sloup zasvěcený Panně Marii, k němuž chodila procesí vyjadřovat vděčnost za poddanství…

Když byl kamenný symbol ponížení několik dní po vzniku Československé republiky svržen, uvítal to i prezident T.G. Masaryk: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.“

23. ledna 2020 odhlasovali pražští konšelé, že politická potupa smí být na původním místě znovu postavena a vystavena na odiv. A už v červnu dali atrapu vztyčit a a církev svatá toto razítko vítězného protireformačního katolicismu vysvětila. I když prozatím bez soch čtyř andělů porážejících ďábly – české kacíře.

V pondělí 8. ledna tohoto roku byli tři andělé na pomník usazeni, ale protože jim dosud nevysochali křídla, snesli se na sokl za pomoci techniky, která přijela na Staroměstské náměstí odstranit vánoční strom. Čtvrtý anděl doplní dílo v v létě.

Patnáctého srpna požehná  symbol protireformačního katolicismu pražský arcibiskup. Jistě u té pompy nebude chybět veřejnoprávní televize a páter Halík (který je ozdobou všech slavností a pohřbů) nám, kteří čtvrt století proti obnovení symbolu politické potupy neúnavně bojovali, pokrytecky nasládlým hlasem vysvětlí, že se jedná o akt SMÍŘENÍ. Ale zatím je to léčení nezhojených ran přisypáváním sole.

Cesta lidí

Co je pravda? ptal se

zatčeného

neznalý prokurátor.

Pravda je cesta

živých lidí!

Mistra Jana zavedla

před koncil.

Ejhle člověk!

Ti, co ho provázeli,

nepřijali,

že o svědomí

se hlasuje

Pak v poli ukázali,

kdo drží prapor,

když se za pravdu bojuje

Ejhle lidé!

Cesta jejich vzdoru

vedla až na Bílou horu.

Poprava kacířů

zabrala smrtce

trojnásobek času

než bitva sama.

Dělám jenom svou práci,

uklidňoval se Mydlář.

Ztupil šest mečů

Jedním ozbrojili anděla

aby ze sloupu střežil

úmysly každého,

kdo přežil

Jedna říše, jedna píseň, jedna cesta!

Ty, které vedly k životu,

zasypávali žhavým popelem

z kacířských spisů

Kráčeli po nich dál, naboso…

Nebojte se! křičelo kamení

odrolené ze skal,

když ztesávali v lesích oltáře

a pozvedali kalich –

znamení

života, který se nebojí,

na útrapy nehledí,

nelže a nekrade

Z otce na syna

z matky na dceru

drželi jednotu

svědomí s rozumem,

než se Tábor znovu

stal programem.

Po tři sta letech

pravda zvítězila.

Na chvíli

Ty okamžiky vítězství

jsou čím dál kratší.

Zadání trvá,

ale cesta se nám ztrácí.

Paměť zděděnou synem po otci

si znovu vyvlastnili,

falešní proroci.

Byla snad generace

Jana Palacha a Karla Kryla

tou poslední,

co ještě dokázala

držet prapor?

Rozhlédněme se,

než přijde tma.

Už se šeří.

Hledejme a nalézejme

muže na slovo vzaté

a ženy – vědoucí,

že o pravdě se nevyjednává

v kostnicích s kostlivci

Neboť Pravda je cesta

živých lidí

(fotografie z FB Eugena Kukly)