Věříte pohádkám?

Dva roky vládnutí lhářů z Pětikoalice přechází z tragičnosti do frašky. Snad nikdy v historii, to ani v případu Standy Grosse a křišťálovém původu peněz na jeho byt přinesených strýčkem v igelitce či u nahých fotek Mirka Topolánka na zahradě proslulé italské vily se český národ tak nezasmál, jako u projevů a výroků členů současné vlády. Petr Fiala nás drtí svými jasnými signály, ze kterých sám vnímá (asi jako jediný) jistý posun k lepším zítřkům, zároveň dokáže některé politology a Šafra z Forum24 přesvědčit o vlastních neuvěřitelných schopnostech vést stát. Sám Šafr o premiérovi hovoří v superlativech a jeho poslední projev si jistě pustil několikrát, přičemž je dost možné, že dosáhnul orgasmu.

Nic na tom, že fakta hovoří zcela jasně proti němu. O stavu ekonomiky není třeba hovořit, výsledky hospodaření Pětikoalice jsou tristní. Díra v pokladně má rozměr Grónska, vlastnosti jiné díry, tedy té černé známé z vesmíru, prostý občan je na předposledním místě zájmu vlády, to proto, že na úplném chvostu zůstávají senioři. Nálada ve společnosti je na bodu mrazu a rekordně nízkou důvěru ve vládu projevuje poslední pětina naivních obyvatel České republiky. Mezi ně patří ortodoxní fanatici z řad příznivců rudozelených Pirátů, obdivovatelů pospolitosti a spravedlnosti v EU zvaných liberálové, ekofanatických břídilů neschopných pochopit komerční podstatu Green Dealu, zblblé a zmanipulované mládeže a nakonec zaměstnanci vládou či americkými vlastníky dotovaných médií.

Snad ještě nikdy v minulosti se ten zbytek Čechů, Moravanů a Slezanů tolik nebavil, byť křečovitě, nad tím, co je tato vláda schopna vyprodukovat a reproduktovat navenek. Tolik vtipů vytvořených na impulsy vysílané Fialou, Rakušanem, Válkem, Adamovou Pekarovou či Lipavským s Bartošem a Richterovou jistě nikdo před volbami nečekal a projevovaná stupidita představitelů Pětikoalice předčila všechna očekávání.

Přesto v posledních dnech král humoresky Fiala výrazně zaostává za ministrem vnitra Rakušanem. Kdyby jakákoliv smrt lidí nebyla tak tragickou událostí, museli bychom nabýt dojmu, že na policejním ředitelství či přímo na Ministerstvu vnitra proslulém dosud naháněním dezolátů dovolujících si říkat pravdu s jistým předstihem před pozdějším odhalením reality vzniklo oddělení srandy. Jak jinak lze vnímat průběh vyšetřování zákeřné vraždy dvou lidí v Klánovickém lese zakončené ujištěním Rakušana, že balistická zkouška, která nikoho z národa mimo té pětiny propětokoaličních fanatiků o reálném vrahovi nepřesvědčila. Musel přijít argument průraznějšího kalibru. Tím se stal dopis na rozloučenou studenta, který nejdříve zastřelil tátu, poté údajně nainstaloval vcelku funkční nástražný výbušný systém v domě svých rodičů, aby se nakonec v balistické vestě v MHD vydal vyvraždit filozofickou fakultu, bohužel jinou, než kterou si vytipovali policisté.

Celé to smrdí a nutí nás zamyslet. Tolik možných spekulací, které kolem obou událostí vzniknuly, by si nevymyslel ani proslulý Raymond Chandler, autor mnoha detektivek, jejichž hlavní postavou byl Phil Marlowe. Sociální sítě jsou plné úvah odborníků i amatérů o možných variantách průběhu obou kauz, jejichž vysvětlení Rakušanem a jeho týmem jsou naprosto neuspokojivé a zcestné. Právě poslední trumf v podobě přiznávacího dopisu už je skutečně za hranou a pro logicky uvažující jedince poslední kapkou k tomu, aby naprosto ztratili důvěru v dosavadní vyjádření ohledně vyšetřování v obou případech Rakušanem spojených do jednoho. Je mnoho vyřčených otázek, na něž nikdy odpověď nedostaneme. Vše to připomíná scénu z listopadu 1989, kdy fiktivní smrt studenta Martina Šmída urychlila státní převrat. Jeho roli ve skutečnosti sehrál agent a poručík StB Ludvík Zifčák alias Milan Růžička jdoucí v čele studentské demonstrace, kterou přivedl na Národní třídu. Jisté je, že Zifčák se před samotným 17.listopadem scházel s disidentem.

Pokud je pro Vás těch jmen na jednoho člověka mnoho, neklesejte na mysli. Konstrukce smyšleného úmrtí si tolik převleků vyžadovala a poplašná zpráva o smrti vůdce demonstrace měla vzbudit chaos. Předání moci bylo dopředu sjednané, divadlo ji mělo ospravedlnit. StB už tenkrát měla smysl pro vytváření událostí určujících další běh dějin. Celý nynější soubor vražd způsobených jedním šíleným střelcem a studentem vlastnícím zbraně údajně za půl milionu nakoupených během 3 měsíců od vydání zbrojního průkazu prostě nesedí. A informace o okolnostech postupně vypouštěné Ministerstvem vnitra, Policií ČR a bombastickými články se zvýrazněnými nadpisy jako nově objevené balónky působí věrohodně stejně, jako pohádky barona Prášila či výroky loutky Pinocchia doplněné prodlužováním jeho nosu.

Nevíme tedy, dozví-li se český občan někdy skutečnou pravdu o obou střelbách a zavražděných. Celé to totiž závání stejnou fikcí, jakou bylo na Národní do futrálu zabalené tělo mrtvého a neexistujícího studenta Šmída. V době, kdy se projednává zákon o zbraních, je to podezřele načasováno. Zakrytí ukrajinské stopy v Klánovicích (je li reálná či nikoliv, to už se nedozvíme) či měnící se počty mrtvých v případu střelby na fakultě a zvláštní přístup Policie v tomto případu, nejasnosti kolem vzdání se a pár dalších indicií, to vše vede ke spekulacím. A nakonec tu máme sbírky na oběti. Proč se vybralo 32 milionů korun na pozůstalé obětí v Klánovicích, když je nikdo nezná, či na co má být další sbírka pro pozůstalé po obětích masakru na fakultě? Peníze mrtvé milované nijak nanahradí. A opravdu se zbylí po mrtvých dostali rázem do finanční nouze? Celé je to prostě divné a má to tragicko-komediální nádech. Netušíme, co vše má být zakryto, jisté však je, že to komplexně směřuje do světa pohádek, bájí a lží, ve kterém si Pětikoalice tak spokojeně chrochtá. Podobně, jako celá tzv. Sametová revoluce a přerod Havla z disidenta na ikonu čestnosti a vlastenectví. Těch proč? a jak? je tu prostě přespříliš.

**

Jindřich Kulhavý, iNadhled, na snímku policie nastupuje v Klánovicích na místě brutální vraždy