Teherán-43: jak Stalin přiměl Churchilla, aby se rozhodl ohledně “druhé fronty”. Sovětský vůdce obratně využil zájem západních spojenců o pomoc SSSR ve válce s Japonskem

Západní spojenci si pamatovali Stalinova slova o důležitosti společného ozbrojeného boje proti hitlerovskému Německu právě na evropské frontě. Místo vylodění angloamerických vojsk na severu Francie v roce 1942 podnikly USA a Velká Británie útočnou operaci v severní Africe, která sice poněkud zkomplikovala situaci Německu, ale fakticky nezabránila koncentraci jeho hlavních sil na jihozápadním úseku sovětsko-německé fronty. Stalin vyjádřil své zklamání z politiky Washingtonu a Londýna 6. listopadu 1942 v projevu k 25. výročí Říjnové revoluce:

“Připusťme, že v Evropě by existovala druhá fronta, stejně jako existovala v první světové válce, a druhá fronta by odváděla na sebe, řekněme, 60 německých divizí a 20 divizí spojenců Německa. Jaké by bylo postavení německých vojsk na naší frontě? Není těžké si domyslet, že by jejich situace byla žalostná. Navíc by to byl začátek konce německo-fašistických vojsk, neboť Rudá armáda by v tomto případě nestála tam, kde stojí nyní, ale někde poblíž Pskova, Minsku, Žitomiru, Oděsy. To znamená, že už v létě tohoto roku by německo-fašistická armáda stála před svou katastrofou. A pokud se to nestalo, tak to je proto, že Němce zachránila absence druhé fronty v Evropě”.

Navzdory tomu, že prezident Roosevelt na jednání s ministrem zahraničí SSSR Vjačeslavem Molotovem připustil možnost otevření “druhé fronty” v Evropě již v roce 1942, kvůli Churchillově obstrukci se tak však nestalo ani v roce 1942, ani v roce 1943.

Roosevelt a jeho asistenti na jednáních v Teheránu považovali za hlavní úkol přimět Stalina, aby pomohl Anglosasům ve válce proti Japonsku, o což americký prezident a britský premiér žádali osobně sovětského vůdce již od japonského úderu na Pearl Harbor.

Setkání hlav SSSR, USA a Velké Británie předcházela moskevská konference ministrů zahraničí SSSR, USA a Velké Británie (19.-30. října 1943). V pokynech Sjednoceného výboru náčelníků štábů USA, které byly připraveny k jednání, bylo zvlášť uvedeno: “Plné zapojení Ruska do války proti Japonsku po porážce Německa je důležité pro rychlé a drtivé zničení Japonska s co nejmenšími ztrátami pro USA a Velkou Británii”.

Otázky možnosti zapojení SSSR do války s Japonskem se dotkl americký ministr zahraničí Cordella Halla na setkání konaném bezprostředně po moskevské konferenci 30. října se Stalinem. Stalin tehdy prohlásil, že je připraven pomoci porazit Japonsko po porážce Německa. Hall charakterizoval Stalinem zaujatý postoj k otázce Dálného východu a oznámil do Washingtonu, že šéf sovětské vlády “projevil opravdovou snahu o spolupráci s USA a Velkou Británií”. Jak napsal Hall ve svých memoárech, Stalin učinil toto prohlášení “přesvědčivě, zcela nezištně, aniž by na oplátku požadoval cokoli”. Zároveň považoval slova sovětského vedení za “prohlášení mimořádného významu”.

Nebude však chybou se domnívat, že Stalin při slibu pomoci při porážce Japonska počítal s reciprocitou a brzkým otevřením “druhé fronty” v Evropě, což by urychlilo kapitulaci Německa, a tedy i Japonska.

V Teheránu byl Stalin naladěn velmi rozhodně. Nevyžadoval obecné sliby, kterých bylo od roku 1942 víc než dost, ale konkrétní termín zahájení operací v severní Francii. Churchill se distancoval od přímé odpovědi s odkazem na nutnost dlouhé přípravy na operaci forsírování Lamanšského průlivu a vylodění vojsk v severní Francii.

V případě odmítnutí určení termínu vylodění byl Stalin připraven konferenci opustit, což hrozilo rozpadem spojenecké koalice. Vzniklou dramatickou situaci na konferenci popsal ve svých pamětech tehdejší velvyslanec SSSR v USA Andrej Gromyko:

“…Stalin se několikrát pokusil získat odpověď od Churchilla na otázku, kdy začne vylodění spojenců v Evropě, tedy kdy bude otevřena druhá fronta. Tuto odpověď ale nikdy nedostal. Jednou, když se sotva ovládl, Stalin vstal z křesla a řekl Vorošilovovi a Molotovovi:

“Máme příliš moc práce doma, než abychom zde ztráceli čas. Nic konstruktivního, jak vidím, se nedaří…”

Churchill v rozpacích a obavách, že by konference mohla být zmařena, prohlásil:

“Maršál mě špatně pochopil. Přesné datum je možné uvést – květen čtyřicátého čtvrtého.”

Atmosféra se poněkud uvolnila”.

Stalin nezůstal nic dlužen a na přímou otázku prezidenta Roosevelta o poskytnutí pomoci Sovětského svazu USA ve válce proti Japonsku učinil důležité prohlášení. Řekl:

“My, Rusové, vítáme úspěchy, kterých bylo dosaženo a je dosahováno v Tichém oceánu angloamerickými jednotkami. Bohužel zatím nemůžeme připojit své úsilí k úsilí našich angloamerických přátel, protože naše síly jsou zaměstnány na západě a nemáme dostatek sil pro jakékoliv operace proti Japonsku. Naše síly na Dálném východě jsou víceméně dostačující pouze k vedení obrany, ale pro útočné operace je nutné tyto síly zvýšit nejméně třikrát. K tomu může dojít, až přinutíme Německo kapitulovat. Pak půjdeme společnou frontou proti Japonsku”.

Nehledě na to, že Stalinův slib měl obecný charakter a v Teheránu nebyl o tom proveden ani společný protokolární záznam, Američané a Britové nadšeně přijali slova sovětského vůdce, že sovětské vystoupení proti Japonsku by se mohlo uskutečnit šest měsíců po kapitulaci Německa. I když k takovému vývoji událostí bylo ještě daleko, pro Stalina bylo důležité dát takový slib v souvislosti s odvetnými kroky západních zemí, zaměřenými na urychlení otevření druhé fronty proti Německu.

Roosevelt nemohl skrýt svou spokojenost se Stalinem zaujatou pozicí a okamžitě se pokusil dosáhnout od sovětského vůdce řešení řady vojenských otázek spojených s předpokládanými společnými akcemi proti Japonsku. Jednalo se o předběžné plánování válečných leteckých operací v severozápadním Pacifiku. Prezident zároveň navrhl zahájit takové plánování “neprodleně”. 29. listopadu Roosevelt řekl Stalinovi: “Domníváme se, že v zájmu zkrácení doby války bude bombardování Japonska ze základen vašeho Přímořského kraje bezprostředně po zahájení válečných akcí mezi SSSR a Japonskem velmi důležité, protože nám to umožní zničit vojenská a průmyslová centra”.

Na Teheránské konferenci se poprvé hovořilo o možných výsledcích zničení Japonska pro obnovení územních práv SSSR na Dálném východě. Přičemž iniciativu k této otázce převzali západní spojenci. Churchill začal tím, že “aby sovětské námořnictvo plulo volně ve všech mořích a oceánech”. V reakci na Stalinovu otázku, co by mohlo být pro Rusko na Dálném východě provedeno, Roosevelt navrhl přeměnit například Dairen na svobodný přístav. Stalin, když si všiml, že SSSR je ve skutečnosti uzamčen na Dálném východě Japonci, odpověděl, že “Port Arthur je vhodnější jako námořní základna”. Při shrnutí předběžného projednání této otázky, Churchill prohlásil, že “zcela zřejmá je skutečnost, že Rusko musí mít vstup do teplých moří”.

Zároveň, pamětliv toho, že v důsledku neúspěšného výsledku japonsko-ruské války v letech 1904-1905 přišlo Rusko o část svého území na Dálném východě, Churchill zvlášť poznamenal, že “řízení světa musí být soustředěno v rukou národů, které jsou plně uspokojeny a nemají žádné požadavky”.

Během rozhovoru se hovořilo o Stalinově postoji ke Káhirské deklaraci USA, Velké Británie a Číny, v níž se mimo jiné poznamenávalo, že Japonsko musí být zbaveno všech dobytých a okupovaných území. Sovětský vůdce prohlásil, že “Rusové by k tomuto komuniké samozřejmě mohli něco dodat, ale poté, co se aktivně zapojí do válečných akcí na Dálném východě”.

Jak je známo, definitivně byly politické podmínky účasti Sovětského svazu ve válce proti Japonsku formulovány a zakotveny na Krymské (Jaltské) konferenci předsedů vlád SSSR, USA a Velké Británie v únoru 1945. Předpokládaly zejména souhlas spojeneckých zemí s bezpodmínečným návratem SSSR dříve Ruským impériem ztraceného Jižního Sachalinu a všech Kurilských ostrovů.

Anatolij Koškin

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

fondsk