Rada poražených. Biden-Zelenský: setkání v úterý

Mají opravdu o čem diskutovat. Peníze na pokračování pomoci Ukrajině podle schématu: vyčleníme zbraně z amerických zásob – objednáme doplnění za přidělenou částku, nebo nakoupíme od třetích zemí – předáme Kyjevu, už do února nepřijdou. Bílý dům tvrdí, že má k dispozici poslední miliardu dolarů. Lze ji utratit okamžitě, je možné se pokusit ji protáhnout do února, ale tak či onak nové prostředky protivzdušné obrany, obrněné techniky, dělostřelecké systémy, a hlavně střely a rakety Ukrajina dostane přesně v rámci dostupné částky, a to je s ohledem na aktuální světové ceny a potřeby OSU velmi málo.

Samozřejmě, že se něco podaří stáhnout od Evropy, něco někde jinde vyprosí Zelenský, nebo přinutí dát Američané, ale to vše nebude ani desetina toho, co Kyjev před rokem dostával. Mezitím se ukázalo, že je to málo, aby bylo možné účinně čelit OS RF. Současně ruská armáda neustále zvyšuje své možnosti, zatímco možnosti OSU se zmenšují. Bez obnovení pravidelných dodávek munice a vojenské techniky, nebude mít Zelenským zamýšlená totální mobilizace, kterou se již snaží realizovat ukrajinská územní centra kompletace, a která se dostala i do dříve nedotknutelných zakarpatských letovisek, v nichž neodpočívají v žádném případě řadoví Ukrajinci, žádný účinek, kromě negativního.

Hlavní ukrajinské problémy jsou dva: vyčerpání motivovaného připraveného mužstva a vyčerpání spotřebního materiálu (především munice). Přičemž druhý (vyčerpání munice) je hlavní. Dokonce i s využitím disponibilního, sníženého počtu dělostřeleckých systémů a obrněné techniky by OSU ještě mohly klást dostatečně tvrdý odpor, pokud by měly možnost reagovat na každý výstřel ruského dělostřelectva výstřelem, nebo alespoň jedním výstřelem na dva.

Ale dělostřelectvo OSU zpočátku zmlklo na druhořadých částech fronty a poté stále méně reagovalo i na strategicky důležitých místech (Kupjansk, Terny, Serebrjansk, Bachmut, Avdějevka, Marjinka, Rabotino, Staromajorskoje/Urožajnoje), kde probíhají boje, rozhodující o výsledku kampaně. Ve všech těchto směrech Kyjev nuceně přešel k obraně, ale není schopen čelit tlaku OS RF. Ukrajinské jednotky se stále rychleji stahují zpět na stále širší frontě. Hrozí, že se situace stane nezvládnutelnou.

Zelenský se snažil vyřešit problém s nedostatkem munice a techniky neracionálním využitím živé síly. Ruské ozbrojené síly mu nějakou dobu nebránily pálit poslední připravené rezervy. Když bylo jasné, že Kyjev nemá žádné další strategické rezervy, prudce vzrostl tlak na křídla, která se snaží seskupení držet.

Zelenský jako laik ve vojenství zopakoval chybu stejně ambiciózního, jako on (ale zpočátku úspěšnějšího) laika, a sice Hitlera. Když se německá armáda ukázala být neschopná udržet východní frontu, führer vsadil na pevnosti, tedy na opevněná města. Vybrané jednotky (složené od divize až po několik divizí ve struktuře armádního sboru) byly přiděleny k posádce takových pevností se zákazem ustupovat i pod hrozbou obklíčení.

Hitler se domníval, že Rudá armáda se nebude moci dostat daleko, když ponechá v týlu silné posádky wehrmachtu. Když sovětské velení použije většinu svazků, které má k dispozici, k blokádě, obléhání a útokům na pevnosti, wehrmacht bude schopen stabilizovat frontu a nashromáždit síly pro protiúder a odblokování obklíčených jednotek.

Myšlenka je to krásná, ale zcela neživotaschopná vzhledem k tomu, že poprvé byla široce (v měřítku skupiny armád) myšlenka pevností vyzkoušena v roce 1944 v Bělorusku. V důsledku toho byly na začátku sovětské operace Bagration všechny nejlepší německé jednotky rozptýleny po posádkách pevností, nebyly žádné rezervy, nebylo čím udržet frontu. Běloruské fronty se ponořily do hlubokého průlomu a zanechaly pro blokádu německých posádek relativně malé (ve srovnání s počtem blokovaných) síly. Rudá armáda postupovala tak rychle, že ani teoretický průlom z obklíčení nedával Němcům naději, že se dostanou ke svým s technikou a těžkými zbraněmi. Průlom jednotlivých skupin, nemohl změnit průběh a výsledek operace a nijak nezvyšoval bojeschopnost wehrmachtu jako celku, protože ti, kteří se prodrali, museli být přesměrováni na přeformování a znovu vybaveni výzbrojí a technikou.

Nakonec se většina posádek pevností vzdala sovětským vojskům, po čistě akademickém odporu trvajícím ne déle než dva týdny, ve většině případů dokonce několik dní. Dvě až tři posádky, které se rozhodly pro průlom, ztratily kromě veškeré techniky a těžkých zbraní až polovinu mužstva a skončily tím, že se stejně vzdaly s hlavními silami skupiny armád Střed v minském kotli.

Pak to tak pokračovalo až do konce války. Dlouho se držela (vzdala se až po Hitlerově smrti a kapitulaci Berlína) pouze “pevnost Breslau” (dnešní polská Vratislav) na druhořadém směru.
V čem spočívala Hitlerova chyba, před kterou se ho snažili varovat (ale nedokázali ho přesvědčit) němečtí generálové?  Soustředěním nejlepších jednotek na malé úseky a zbavením je možnosti manévrování v rámci měst-pevností, bez strategické rezervy, Hitler kriticky oslabil zbytek frontové linie.  To bylo okamžitě využíváno sovětskými vojsky, která zdolávala slabé krytí na křídlech a obkličovala skupiny, které odporovaly a rychle ztratily bojeschopnost vyčerpáním zásob munice a paliva.

Zelenský šel stejnou cestou. Nechtěl ustoupit z důvodů prestiže režimu, se svým štábem v zásadě správně určil kritické body, jejichž ztráta by byla schopna zničit frontu a rozhodl se je za každou cenu udržet. Dokud rezervy a munice stačily k tomu, aby se více či méně s jistotou držela celá frontová linie, myšlenka fungovala. Ale jakmile se munice vyčerpávala, byla potřeba stále aktivněji spalovat mužstvo, aby se udržely strategické body. Rezervy nakonec došly. Od té chvíle se pro ně údery ruských vojsk na křídla obranných skupin staly kriticky nebezpečnými, protože neměly čím odpovídat. Čím horší byla celková situace (hlubší obcházení, obtížnější komunikace), tím více mužstva na jednotku muselo spálit seskupení, aby si udrželo pozice.

OSU se dostaly do začarovaného kruhu, jehož jediným východiskem by mohl být ústup s boji na předem připravené pozice. K provedení takového manévru jsou ale potřeba také připravené motivované rezervy, které se však nezachovaly. Snaha vyřešit problém rezerv totální mobilizací vede jen ke zvýšení napětí v ukrajinském týlu. Násilně mobilizovaní nejsou schopni udržet frontu ani na druhořadých směrech. Buď masivně umírají pod údery dělostřelectva a letectva, nebo opouštějí pozice a neorganizovaně ustupují, čímž odrývají křídla bránících se sousedů, nebo se vzdávají, avšak se stejným výsledkem.

Současně nejsou připraveny nové týlové linie, jejich výstavba je teprve zahájena a nemohou být včas obsazeny vojáky, protože rezervy jsou vyčerpány a ustupující ukrajinské svazky se nemohou odtrhnout od výrazně převyšujících je v mobilitě OS RF. V důsledku toho, ponecháme-li vše tak, jak je, budou bojeschopné ukrajinské jednotky za několik týdnů definitivně semlety v pevnostech Zelenského, načež se fronta zhroutí. Pokud začne ústup, fronta se může zhroutit jednoduše proto, že opuštěním pozic se mobilizovaná masa již nebude s to zastavit a opevnit se na nových.

Nějak se vypořádat se situací by Ukrajincům mohlo pomoci vydatné sněžení. I půlmetrovou sněhovou pokrývku na celině je těžké překonat jak pro techniku, tak pro pěchotu. Metrová činí terén prakticky neprůjezdným. Ukrajina je ale v podstatně teplejším klimatickém pásmu než okolí Moskvy. Teplota na celém území země se stále pohybuje kolem nuly, sněhu je málo a bahno (v podzimní bezcestí OSU také doufaly) ruskou ofenzivu možná zpomalí, ale nezastaví. Mimochodem, v roce 1944 na jaře se Rudá armáda také nezastavila a pokračovala v ofenzívě při bezcestí, a právě ukrajinským směrem.

Druhý způsob, jak stabilizovat frontu, byl již zmíněn, je k tomu zapotřebí prudké (několikanásobně, nebo i řádově) zvyšování západní vojenské pomoci, což není možné, i když peníze budou přiděleny okamžitě a v Bidenem požadovaném objemu.

Zelenský s Bidenem proto v úterý v Bílém domě budou diskutovat o možnostech, jak se dostat ze stavu strategické katastrofy, která nepředpokládá ani využití vlastních možností OSU, ani odblokování západní vojenské pomoci.

První možnost je známá, a sice bezpodmínečné přijetí ruských požadavků formulovaných v prosinci 2021 se změnami vyplývajícími ze SVO (začlenění nových území do Ruska). Nevyhovuje ani Kyjevu, ani Washingtonu, takže je velmi pochybné, že Biden se Zelenským budou diskutovat právě o ní. Každopádně jako faul poslední naděje by Bílý dům musel zveřejnit svůj záměr diskutovat se Zelenským o možnosti kapitulace Ukrajiny kvůli odmítnutí republikánů odblokovat pomoc. Takový krok by mohl mít úspěch jako prostředek tlaku na frakci republikánských jestřábů.

Bidenův tým ale o obsahu připravovaného rozhovoru mlčí. To naznačuje, že se bude diskutovat o způsobu, jak přimět EU, aby se tak aktivně postavila na podporu Ukrajiny, aby americká administrativa již nemusela slovně strašit kongresmany a senátory vyhlídkou na vyslání do války jejich příbuzných, ale reálně by je postavila před volbu pomoci Ukrajině nebo nebezpečí vtažení do konfliktu evropských zemí NATO, které by Washington postavilo před perspektivu zapojit článek 5 Washingtonské smlouvy, nebo přiznat svou bezmocnost.

Aby se Evropa ocitla na pokraji plnohodnotného konfliktu s Ruskem, je nutná rozsáhlá provokace. Nějaká další “Buča” už neprojde, situace se příliš dramaticky změnila. Pokud nepočítáme jaderný výbuch v Kyjevě (který by dnes nebylo tak snadné přisoudit Rusku, kromě toho, že by zničil půl města a zahynuly by stovky tisíc lidí, pak Evropa nemusí riskovat zpochybnění pravdivosti “informací” “americké rozvědky”, které by ukázaly na “viníka”) může požadovaný rozsah provokace poskytnout pouze nový vojenský konflikt, který se přímo dotkne zájmů Ruska a alespoň jedné země EU.

Potenciální cíle této provokace jsou Bělorusko a Moldavsko (Podněstří). V prvním případě lze počítat s vystoupením Polska a Pobaltí, ve druhém Rumunska. Vzhledem k aktuální situaci (pokračující střídání moci v Polsku) se zdá moldavský směr pravděpodobnější. Samozřejmě není jisté, že by se proamerické Sandu podařilo zorganizovat válečnou krizi obejítím vlastní armády a většiny politiků, kteří se proti takové perspektivě ostře ohrazují. Nikdo také nemůže poskytnout záruku, že Rumunsko vstoupí do konfliktu, i když v Kišiněvě a Kyjevě vše splyne. Ale dopravit do Kyjeva a vyhodit tam jaderné zařízení o síle 10-20 kilotun (méně nebude mít požadovaný účinek), a také nezanechat americkou stopu, aby bylo možné spolehlivě obvinit Rusko, je ještě komplikovanější.

Ale všechno ostatní nefunguje. Možnost včasné evakuace politické moci za hranice Ukrajiny a vytvoření “exilové vlády” nedává USA nic jiného než bandu hladových a nevrlých darmojedů, ale porážka se pak bude muset na Ukrajině stejně zafixovat, minimálně ji zaznamená zbytek světa, včetně spojenců USA. Takže je třeba nějak bojovat dál. Když už Ukrajina ztratila dech, musí bojovat někdo jiný. Vzhledem k tomu, že nyní nikdo nechce bojovat s Ruskem, je nutné, aby USA postavily ty, kteří nechtějí válčit do situace volby: válka nebo co nejrychlejší mnohonásobné zvýšení vojenské pomoci Ukrajině.

Jak Zelenský s Bidenem hodlají tento problém vyřešit, nevím (mohu jen předpokládat), ale možnosti, které mají, Ukrajincům ani Evropanům nic dobrého neslibují. Nejsou to ti, kteří prohrávají sami. Vezmou s sebou všechny, na které dosáhnou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo