Polský profesor Bielen: V řetězech atlanticismu

Pro postkomunistické země vstupující do NATO a Evropské unie byl Západ obrovskou přitažlivou silou díky svému alternativnímu modelu rozvoje a nepružnosti v konfrontaci studené války. Paradoxem bylo, že to, co dalo zemím střední a východní Evropy šanci připojit se k antikomunistickému Západu, brzy ztratilo svůj raison d’être. Antikomunismus již není ideologií, která definuje Západ. Došlo k návratu k velmocenské rivalitě a četné ekonomické a politické krize podkopaly důvěryhodnost amerického vedení.

Polští politici post-solidárního a postkomunistického původu dokonale zapadají do „orchestru“ západních politiků, kteří se za cenu zachování současného status quo (pohodlí bohatství a bezpečí) kolektivně podřídili americkým zájmům. Udělali to nejen kvůli jednoduchému pohodlí, ale také kvůli jakési setrvačnosti, která je funkcí nedostatku vnitřní kontroly.

Ukázalo se, že široce chápaná strategie bandwagoningu (koncentrace sil pod americkým vedením) nepřináší kýžené výhody. Za prvé, soudržnost a solidarita v západním systému byly podrobeny zkoušce během prezidentování Donalda Trumpa. Kvůli slábnutí Ameriky a vzniku nových mocenských center se ukázalo, že dnešní Západ už není tou entitou, která kdysi vedla v mezinárodním systému. Aktuálně musí vzít v úvahu „velké probuzení“ národů v globálním měřítku, které demonstrují silný odpor vůči západním ambicím o nadvládu.

Spojené státy jako nejsilnější mocnost jsou však připraveny absolutně a nemilosrdně postavit se ztrátě svých rolí – vlivu, kontroly, intervence – a proto se soustředí na udržování svého majetku konfrontačně i vojensky. Každý, kdo stojí na straně USA, je povinen zapojit se do „solidarity“ v konfliktech způsobených Washingtonem. Každý, kdo se tomu brání, je nepřítel Ameriky a Západu. V Polsku si nikdo netroufne povšimnout, že „konec Západu“ ve smyslu vnucování vlastních hodnot druhým, bez jejich potvrzení a přijetí, vede ke vzrůstající agresivitě center, která je prosazují. Ti, kteří nebyli podrobeni, ale spíše kolonizováni, se stávají nepřáteli Západu.Výše uvedené tvrzení směřuje pozornost pozorovatele na jedné straně k psychologickému faktoru a na druhé straně k podstatě současného kapitalismu. Spojené státy a vlastně i jejich propagandistická mašinérie dokázaly definovat své „bezpečnostní dilema“ tak, že všechna napětí a neštěstí vždy způsobují jiní, cizinci.

Nejsilnější světová mocnost umisťuje hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost do politiky jiných center moci, nikoli do svých vlastních. Skutečnost, že výdaje USA na obranu dosahují až součtu obranných rozpočtů následujících sedmi zemí (SIPRI Military Expenditure Database, 2019, www.sipri.org), ukazuje absurdnost situace. Manipulační strach vyplývající z tzv Thukydidově pasti*) se stala specialitou amerických stratégů, kteří svou agresivitu vysvětlují růstem čínské moci a novou multipolaritou.

Aby zakryli skutečnou povahu globálního kapitalismu, který si podmaňuje stále větší části planety, vznikla v USA falešná teze o konkurenci mezi demokratickými a autoritářskými státy. Mezitím jsou jak autoritářství, tak liberální demokracie pouze zástěrkami pro prosazování zájmů soukromého kapitálu a jeho klientů. Jsou to dvě strany stejného procesu – udržování a zvyšování bohatství a vykořisťování většiny obrovskou menšinou.

Bez pochopení podstaty symbiózy mezi státy a mezinárodními korporacemi je těžké pochopit mnohé jevy, které lidi znepokojují – od války na Ukrajině až po vykořisťování afrického bohatství. V Polsku zaujímá toto téma ve veřejném diskurzu okrajové místo (Grzegorz Kołodko, Tadeusz Klementewicz).

Není žádným objevem, že mezinárodní vztahy jsou důsledkem polyarchie, která je charakterizována

• soutěží,
• rivalitou,
• bojem,
• konfliktem
• a válkou.

Druhou stranou téže mince je tendence ke

• kompromisům,
• kooperaci,
• integraci
• a spolupráci.

Jaké trendy v daném období převažují, závisí mimo jiné na: vzájemném vnímání, na politické vůli, ohleduplnosti a obezřetnosti rozhodovatelů, ale i na objektivně projevených střetech zájmů. Američtí stratégové však rádi zdůrazňují, že konečná forma projevu moci v polyarchickém mezinárodním systému pochází od největších mocností, využívajících sílu (násilí) jako prostředek represe, nátlaku a donucení.

Polské vlády…

od začátku 90. let se velmi snadno smířili s rolí vůdce konfrontace s Ruskem a frontovým státem na východním křídle Severoatlantické aliance přidělené Polsku kolektivním Západem.

Válka na Ukrajině se ukázala být důležitým katalyzátorem takové identifikace. Pro vlády a společnosti ve střední Evropě, oklamané propagandou a americkou indoktrinací, se mír po studené válce nestal samozřejmou a trvalou hodnotou. Začali podléhat proválečné propagandě a dokonce militaristické mobilizaci k sevření řad proti Rusku.

Americká strategie je však spíše o zmaření (strategie popírání) ruského útoku na některého ze spojenců NATO, než o rozpoutání velkých rvaček či vyprovokování Ruska k dalším útokům. Zdá se, že kormidelníci polské bezpečnostní politiky tuto „obrannou“ strategii nerozlišují od aktivního „vytlačování“ Ruska za jím definované „červené čáry“ určující jeho chápání jeho životních zájmů.

Není důvod zde uvádět všechny podmínky konfliktu mezi Západem a Ruskem, neboť na toto téma již existuje obrovské množství literatury (viz např. Kees Van Der Pijl: Tragédie Ukrajiny. Z malajsijského Boeing k válce, Wrocław 2023).

Politické a vědecké názory ovládla teze, že Rusko jednostranně přerušilo styky se Západem a odmítlo všechny jeho hodnoty. Když si jen málokdo ve Spojených státech všimne, že triumfalismus Západu po studené válce a expanze v postsovětském prostoru musely vést k radikální opozici Ruska, vzniká podezření, že Rusko favorizují (viz např. reakce na projevy: Barryho Posen, Jeffrey Sachs, Stephen Walt atd.). Tato nemoc difamace a „lovu na čarodějnice“ zasáhla téměř celý svět kolektivního Západu. Mezi politiky se Viktor Orbán a nedávno Robert Fico stali jasnými disidenty, což mezi západními politiky vyvolává hluboký zmatek.

Polské elity a názorotvorné kruhy, hnané odporem, se nikdy nepokusily nově definovat místo nového Ruska (toho nekomunistického) v polské bezpečnostní strategii. Vedeni antisovětským a protiruským atavismem byla opuštěna jakákoli přechodná řešení – neutrální sousedství nebo vzájemné nepoškozování. Z arzenálu diplomatických prostředků, které byly podřízeny slepé podřízenosti americké ochrany, zcela zmizela zdrženlivost a obezřetnost.

Na základě dědictví studené války jsou polští tvůrci rozhodnutí pevně přesvědčeni, že hegemonie USA v mezinárodním systému je věčná a nedotknutelná. A úvahy o trvalém a nezpochybnitelném spojenectví s USA jsou v Polsku silně mytologizovány. Ostatně není podporována žádnou bilaterální dohodou ani zahrnuta do žádné strategie USA. Tento mýtus používají po sobě jdoucí vlády jako způsob interpretace reality – spíše představované a žádoucí než existující.

Mezitím se před našima očima demontuje stará rovnováha sil. V samotných Spojených státech dochází k hlubokému přehodnocení nákladů a rozsahu jejich zapojení do stále nepřátelštějšího světa. Pokračující spory v americkém politickém establishmentu ukazují, že Američané mají potíže sladit globální aspirace a závazky s možnostmi a ochotou je realizovat.

Oslepení atlantismem…

má za následek, že Polsko nevidí žádné negativní stránky příslušnosti k Severoatlantické alianci, podřízené Americe. Již dlouho je známo, že kromě výhod kolektivní obrany s sebou aliance nese riziko zapletení se do zbytečných nebo příliš drahých válek. Spojenecká solidarita se Spojenými státy během jejich nechvalně známých intervencí v Iráku a Afghánistánu se ukázala jako zbytečná a škodlivá pro polský národní zájem. Kromě osobních a materiálových nákladů Polsko nezískalo nic. Neuvěřitelně vysokým nákladům na zapojení do pomoci Ukrajině v současnosti také neodpovídají přínosy, a to ani v podobě image, ani v konkrétní kompenzaci. Naopak deriváty tohoto konfliktu, například v podobě obilné krize, ukazují slabost skutečných základů dialogu a nedostatek politické vůle na obou stranách hledat kompromisy, a to jak ve sféře symbolické, tak hmatatelné.

Existují vážné obavy, že polská strana, aby napravila vztahy s ukrajinskými úřady po vládě Práva a spravedlnosti, opět obětuje další hodnoty a zájmy ve jménu zlepšení své image v očích Washingtonu a Bruselu. Mezitím je zapotřebí analýza války na Ukrajině v kontextu americké strategie. Existuje mnoho náznaků, že důležitějším dějištěm operací proti čínské moci je Asie, stejně jako Blízký a Střední východ. Hrozba ruského útoku na jejich evropské spojence je v myslích USA až třetí. Jejich přezbrojení a konsolidace může na mnoho let zabránit realizaci ruských ambicí obnovit nadvládu ve východoevropském prostoru. Tato strategie však donutí evropské země k větší soběstačnosti s obrovskými náklady.

V kontextu měnící se geometrie globálního rozložení sil a dramatických důsledků války na Ukrajině potřebuje Polsko nový pohled na roli Ruska v jeho bezprostředním sousedství a v širším mezinárodním měřítku. V první řadě je vhodné zhodnotit, do jaké míry poklesla asertivita a odhodlání hájit své národní zájmy Ruska v důsledku západních sankcí a vyloučení z různých mezinárodních orgánů. Vše nasvědčuje tomu, že se zvýšila neústupnost Ruska a o nic slabší není ani jeho efektivita a efektivita při akcích v různých azimutech. Ano, došlo k přeskupení současných preferencí, ale mezinárodní obchodní bilance Ruska a jeho vnitřní stav neprošly očekávaným kolapsem. Nezmenšil se ani prostorový rozsah ruského vlivu.

Intoxikace rusofobií

Největším nepřítelem spolehlivých diagnóz a analýz je tendence k velkým zjednodušením ve vnímání současného Ruska a opojení rusofobií. Na Západě však realistický trend ukazuje na ruské zdroje, které mu umožňují efektivně prosazovat své geopolitické cíle v delším časovém období. I když se objevují názory, že se Rusko propadá do krize, jako je tomu v souvislosti s válkou na Ukrajině, Rusové si stále uchovávají řadu výhod, které jim umožňují dosahovat svých cílů (zásobovací, demografické, dopravní, technologické atd.) . Stává se také, což není nic nového, že i slabost Ruska je jeho výhodou v mezimocenské hře. Čím více problémů tento jaderný kolos má, tím více je ochoten zapojit se do rizikového chování, se kterým je třeba počítat.

Škola strukturálního (ofenzivního) realismu, jejímž nejvýraznějším představitelem je chicagský profesor John Mearsheimer, byla od „oranžové“ revoluce na Ukrajině z dobrého důvodu napadána, protože odhalila skutečné expanzivní záměry a motivy velmocí – jak Ruska, tak Západu. Když mezi nimi došlo ke střetu a obětí se stala Ukrajina, Polsko se jednoznačně rozhodlo proti Rusku. Aniž bychom se pouštěli do hodnocení pocitu emocionální intenzifikace, tato pozice získala všeobecnou politickou podporu.

Ušlechtilé rozhořčení však neprovázela žádná střízlivá analýza, natož žádná předpověď možných variant vývoje situace. Očekávalo se, že Rusko bude nejen oslabeno, ale i poraženo, což v západní strategii znamenalo podrobit ho hegemonické kontrole a kapitálové expanzi. To je věčný sen amerických a německých elit, které sní o nezměrných zdrojích a prostorech pro rozvoj a vykořisťování v následujících generacích. Země jako Polsko a pobaltské republiky by přitom chtěly napravit historické ponížení a křivdy.

V souvislosti s otevřením nových válečných front USA na Blízkém východě a potřebou zachování bojové pohotovosti vůči Číně bude případné vítězství Ruska ve válce na Ukrajině klást Severoatlantické alianci otázky nejen o její obraně ale i o důvěryhodnosti, ale také o stabilitě amerického vedení.

Již delší dobu je známo, že ve Spojených státech se čas od času vynořují otázky o důvodech pokračující přítomnosti jejich ozbrojených sil na starém kontinentu. Neskončí v takové situaci středoevropské země včetně Polska mimo okruh přímé odpovědnosti USA za jejich bezpečnost? Mohou se ocitnout v nezáviděníhodné situaci, už jen proto, že úkolem Ameriky není obecně „hlídat“ mír, ale ozbrojeně zasáhnout až po útoku na některého ze svých spojenců. Casus foederis**) Washingtonské smlouvy v čl. 5 tento případ přesně definuje.

Vědomi si takových hrozeb, mohou slabí členové aliance více dychtivě usilovat o zapojení USA, a to nejen tím, že na jejich území umístí stále více amerických vojáků, ale dokonce žádají o „přátelské“ sdílení jaderných zbraní.

Zkušenosti ukazují, že jaderné zbraně jsou účinným odstrašujícím prostředkem, pokud jejich operátoři jednají v mezích logiky a rozumu. Pokud je v sázce vzájemná destrukce, nemá cenu pokračovat. Co by se ale stalo, kdyby země, které nejsou na takovou odpovědnost zvyklé, použily jaderné zbraně z touhy „dostat se zpět“ k silnější mocnosti, a to i za cenu úplného zničení? Zdá se, že vzhledem k obrovské nepředvídatelnosti středoevropských vlád taková řešení na Západě příznivce nenajdou.

A co po válce?

Rusko se nepochybně vynoří v bolestech z pokračující války na Ukrajině, ale pokud získá přijetí svého vítězství Západem v podobě nějakého modu vivendi – který v současné době není v Polsku brán v úvahu, jako mnoho jiných kompromisních řešení – pak Spojené státy, následované zbytkem Západu, to považují za neškodné z hlediska tvrzení, že dominují evropskému kontinentu. Pak, alespoň na nějakou dobu, může dojít k „uvolnění“ atlantických vazeb kvůli rostoucímu významu čínských aspirací ovládnout Asii a Tichomoří. USA se budou řídit svými vlastními zájmy, pouze pokud budou muset bránit svou současnou hegemonii v Asii. Americká strategie jasně říká, že prioritou je účinně bránit Tchaj-wan nebo jiné asijské spojence proti „jakýmkoli akcím na obranu východního křídla NATO“. Tyto domněnky bez jakéhokoli maskování objevuje jeden z amerických expertů a v Trumpově funkčním období náměstek ministra obrany, který pracoval na strategii a rozvoji ozbrojených sil. Je třeba předpokládat, že po případném návratu republikánů do Bílého domu mohou USA, jak předpověděl, vést k radikálnímu „zvratu“ aliancí (Elbridge A. Colby, Strategie změny. Americká obrana v éře konfliktu velmocí , Varšava 2023).

I kdyby odhodlání Spojených států při obraně středoevropských zemí před ruskou agresí zůstalo nezměněno, je třeba mít vždy na paměti že v sázce jsou nepřiměřené náklady. Pokud by Rusko bylo nuceno použít jaderné zbraně, protože je v konvenčním střetu s NATO v prohrávající pozici, Spojené státy, které se chtějí vyhnout eskalaci totální války, by se pravděpodobně stáhly z konfrontace a zachránily by svůj majetek (Amerika na prvním místě!).

Výše uvedené úvahy směřují pozornost čtenářů k rekonstrukci bezpečnostních doktrín členských států NATO a samotného Ruska. Opatření „hard power“ ukazují, že moderní války mají nevyčíslitelné důsledky pro každou stranu – útočníka i oběť. Jako protiváhu se proto vyplatí používat osvědčené formy dialogu a kompromisu. Vzájemná přitažlivost a síla přitažlivosti – navzdory periodické slepé uličce – lze obnovit. V USA nechybí kalkulace, že za cenu určitých ústupků a resetování vzájemných vztahů by Západu výrazně prospělo mít Rusko na straně „antihegemonické koalice“ vůči Číně.  Obnovení umírněnosti a rovnováhy v rusko-amerických a rusko-NATO vztazích (bez ohledu na osudovou oběť Ukrajiny) by bylo pro americkou strategii v Asii „požehnáním“. Bylo by to také jedno z dalších vítězství politického realismu v mezinárodních vztazích.

Pokud američtí stratégové usoudí, že zapojení do války na Ukrajině, která z jejich pohledu začíná mít „periferní“ charakter, je příliš nákladné, protože odčerpává americké síly a vůli, vyčerpává trpělivost veřejnosti a podporuje budování napětí v jiných částech světa (dokonce i na Středním východě), pak se rozhodnou, že „přínosy za těchto okolností nestojí za náklady a rizika “ (EA Colby, str. 420).

Ve světle výše uvedených úvah stojí za zmínku, že polští politici nedávají najevo žádná podezření (jako by je to vůbec nezajímalo), že Spojené státy se nejvíce bojí čínské hegemonie v Asii, která spolu s tzv. zbytkem světa by mohla ohrozit jejich ekonomické postavení velmoci tím, že by je vyloučila z globálního obchodu a omezila jejich přístup do bohatých regionů. Celkově by to otevřelo dveře přímému tlaku, který by ohrozil americkou svobodu a prosperitu.

Při znalosti cynismu a vypočítavosti Anglosasů bychom neměli očekávat, že v případě vlastních problémů budou připraveni obětovat svou sílu pro své partnery nebo dokonce spojence. Polsko proto musí být připraveno na každou eventualitu, aby se vyhnulo zbytečným neúspěchům a zklamáním. Bez znalosti konečných výsledků přehodnocení americké bezpečnostní strategie by se měla hledat doplňková řešení. Za prvé, zavedení postulátu „nulových problémů se sousedy“ otevře cestu k větší regionální jistotě a zbavení se strachu, který živí stále iracionálnější rusofobii a za vlády PiS i germanofobii.

**

Autor: Prof. Stanisław Bielen, zdroj: Myśl Polska, č. 47-48 (19-26/11/2023), na snímku: velká účast diváků na Dnech NATO v Mošnově je falešně vykládána jako souhlas české veřejnosti s politikou NATO a USA.

*) Thukididova past – termín popisuje teorii, která praví, že když je pozice hegemona ohrožena vznikající mocností, existuje mezi nimi významná pravděpodobnost války, čili slovy Grahama Allisona: Thúkydidova past se týká přirozeného, ​​nevyhnutelného zmatku, ke kterému dochází, když rostoucí mocnost hrozí vytlačením vládnoucí moci … výsledné strukturální napětí učiní pravidlem spíše násilnou konfrontaci než výjimka … z 16 historických případů, kdy vznikající mocnost soupeřila s vládnoucí mocností, 12 skončilo válkou.

**) Casus foederis (latinská výslovnost: kazus federis) – důvod ke spojenectví. Tak se označuje situace, která zavazuje stát vstoupit do války na straně spojence. Pokud nejsou podmínky takového spojenectví definovány dostatečně přesně, může to vést až ke snaze některé ze smluvních stran vyhnout se splnění závazku – to je případ čl. 5 Washintonské smlouvy

*