Důchody aneb jak funguje můj stát

Neplač holčičko! Důchodu se dožiješ, ovšem jen pokud nebudeš volit gangstery z Pětikoalice!

Přestavte si, že vám bylo pětašedesát, čímž jste dosáhli věku, v němž můžete žádat o důchod. Jste-li takhle staří, máte skoro jistě důvěru ve stát a v jeho instituce, protože vás to tak v mládí naučili. Věříte v právní stát, na červenou nepřecházíte, respektujete pokyny státních institucí, a pokud se stát náhodou zmýlí, považujete to za selhání osobní a zcela výjimečné.

Pak zjistíte, že můžete jednou ročně zdarma požádat Správu sociálního zabezpečení o informativní výpis odpracovaných let. Je-li vám pětašedesát, vystudovali jste na státních školách a pracovně jste vysoce pravděpodobně konzervativní, tedy během svého života jste mnoho zaměstnavatelů nevystřídali. A tak nečekáte žádné kulišárny.

Jenomže pak výpis dorazí, a vy se nestačíte divit. Ve výpise vám chybí střední i vysoká škola
a několik let, kdy jste normálně pracovali, takže podle státu si o důchod stejně požádat
nemůžete, protože nesplňujete 35 opracovaných let. Inu, řeknete si, že to bude asi „nějaká
mejlka“, a tak sednete a slovutnému státu pošlete doporučenou poštou dopis, v němž
podrobně popíšete, na kterou to socialistickou střední i státní vysokou školu jste to chodili a u jakých organizací jste to kdy pracovali.

Máme přece veřejné rejstříky, uklidňujete se. Máme přece pokročilou digitalizaci, říkáte si. Předpokládáte, že příslušná úřednice otevře váš dopis, sedne k počítači, otevře vaši složku a třikrát klikne, čímž k vašemu jménu přiřadí školy, zaměstnání, léta, měsíce a vyplacené odměny, odvody. Jenomže všechno se odehraje jinak.

Namísto aby vám úřednice pomohla, využije svou pracovní dobu k napsání neosobní
odpovědi, jíž vám sdělí, že doplnění chybějících údajů je problém váš, a ne její. To vy si
musíte sehnat potvrzení z příslušné školy, jak dlouho jste tam chodili. Nestačí maturitní
vysvědčení – je třeba doložit i ty předcházející čtyři středoškolské roky. To vy musíte
v zaprášených rodinných análech na půdách a ve sklepních najít maturitní vysvědčení, index, vojenskou knížku či diplom, pracovní smlouvy a potvrzení o uhrazených odvodech a z nich vyhotovit ověřené kopie a vlastnoručně je státu odnést.

Tak začnete doma hledat, rozjedete se do svých rodných měst a do archívů, kde uchovávají dokumenty po zaniklých firmách. Není to jednoduché, mnohdy se ničeho nedopátráte, protože maturitní vysvědčení jste už půl století nepotřebovali. A ani když seženete originály, nemáte vyhráno. Z některých dokladů totiž ověřené kopie udělat nejde, jinde zase čekají, až jim podobných žádostí dorazí více, a teprve pak pošlou brigádníka hledat do archívu. A mezitím čas běží a vám lhůta k podání žádosti utíká pod rukama. A někdo z vás toho možná fyzicky ani psychicky není schopen.

Říkáte si, proč to, proboha, nemohla udělat ta úřednice? Cožpak se nemohla podívat do jiného rejstříku? Neslibovali všichni ti zastánci elektronizace, že právě kvůli tomu se rejstříky zřizují? Že nebude obíhat občan úřady, ale úřad si kamsi pro lejstro sáhne či klikne?
Začnete se ptát známých úředníků a ajťáků a jejich odpověď vás přibije do křesla: školy i
renomovaní zaměstnavatelé své povinnosti kdysi dávno nesplnili a absolventy a zaměstnance nenahlásili a tento cirkus pokračuje dodnes.

Stát prostě správné informace o vaší práci nemá a neexistuje způsob, jak by je dokázal dát dohromady. Klikat a koukat se není kam a technicky to ani nejde. Každá státní instituce si vysoutěžila jiný počítačový softvér, proto spolu počítačové systémy a databáze nekomunikují a žádná úřednice se nikam podívat nemůže.

Musíte si všechno zjistit, oběhat a dohnat sami. Fyzicky a papírově. Tedy pokud se to vůbec
dovíte, protože stát se touto botou pochopitelně nechlubí a neřekne vám, že vám v přehledu
roky, školy a zaměstnání chybí.

A to ještě nevíte, že se k podání žádosti o důchod musíte objednat a pak se k úřednici dostavit osobně a s lejstry v ruce. Jinak to prostě nejde. Sečteno a podtrženo: stát si jako pilát Pontský myje ruce a zbavuje se odpovědnosti, své pochybení nepřiznává, neomlouvá se za něj, ba ani se nestydí. A vy, milí důchodci, žijete v blažené nevědomosti.

Když nevíte, že vám něco chybí, nic nesháníte a smíříte se s důchodem, který vám stát vyměří. A státu v jeho tlustých prackách zbudou finance, které jste správně měli dostat vy. A stát, místo aby vám je vyplatil na důchodu, je prošustruje nebo neefektivně rozdá, jak ve své výroční zprávě pravidelně konstatuje Nejvyšší kontrolní úřad.

A já jako právník k tomu dodám: stát je vinen a v případě žaloby by prohrál. Protože on má
mít všechno v pořádku a vás nemá honit. Vaše povinnost to totiž není. Tak se ptejte, zajímejte a nenechte si to líbit. A teprve pak si užijte důchod.

**

Daniela Kovářová – autorka je nezávislou senátorkou